Svatá Lucie byla patronkou všech přadlen, švadlen a krejčích a podle lidové tradice byl v tento den zákaz předení lnu. Na venkově dříve dívky „Lucky“ zahalené do bílých prostěradel a s maskou nebo s pomoučněnými obličeji chodily po usedlostech a kontrolovaly, zda nějaká hospodyně snad ještě nepřede a hlavně, zda má náležitě uklizeno na vánoční svátky.
Nikdo takový vám na dveře nejspíš nezaklepe, ale zkontrolujte si pro jistotu váš seznam úkolů, aby vám něco podstatného neuteklo.
Štěstí a zdraví: jablko a med
Křesťanství, úroda a přelom roku, to jsou tři hlavní motivy, z nichž vánoční oslavy vyrůstaly. Podobu tradice však ovlivňovala celá řada dalších detailů a specifik.
Na Štědrý den se narodil Boží syn. Stala se mimořádná událost a lidé věřili, že ten den se dějí mimořádné věci. Pokoušeli se hádat budoucnost, doufali, že bude-li ten večer na stole vše, co se v domě urodilo, povede se dobře i v roce příštím. Také jedli hrách, jehož nabývání na objemu připomínalo rostoucí bohatství.
Důležitým symbolem štěstí bylo jablko a stejně jako med znamenalo i zdraví. Stolování a skladba jídel měly svůj velký význam. Svou roli hrál i počet lidí u stolu. Například se počítalo i s těmi, kdo ten rok zemřeli. Nastal večer usmíření celého světa, včetně přírody a světa mrtvých.
Kapr, zvyk až z 20. století
Ve dvacátém století se život na venkově víc přiblížil městskému. I vánoční zvyky se tím mění a navzájem prolínají. Na vesnici se už na Štědrý večer nejí jen to, co se v hospodářství urodilo, objevuje se po vzoru měst i maso, ale jelikož křesťanství dovoluje jen rybu, začíná se jíst v Čechách oblíbený kapr. Dnes nejlépe smažený a se salátem.
Zvláštní, trochu nepochopitelnou novodobou tradicí se na přelomu 19. a 20. století stalo cukroví. Vedle tradičních vrkočů, vánoček a závinů, někde i vánočních dortů, nesmí na svátečním stole chybět - někdy i desítky druhů - cukroví. Nehledě na varování obezitologů se cukroví pořád vesele peče a jí.
Valná většina dřívějších zvyků už z dnešních Vánoc vymizela. Zůstal rozzářený stromeček, který až v předminulém století (poprvé roku 1812 v Praze v Libni v rodině intendanta Stavovského divadla) nahradil dřívější zelenou ratolest, jakožto symbol nového přicházejícího života, zdraví a pohody.
