Když si Danu Morávkovou před 13 lety vyhlédla americká produkce velkofilmu Van Helsing, znamenalo to pro oblíbenou představitelku princezen kromě neobvyklé herecké zkušenosti i test fyzické zdatnosti. „Moji postavu chytí filmové příšery, vynesou do vzduchu a pak pustí. Kdybych se hodně bála a nešlo mi to, zahrála by tu scénu kaskadérka. Ale zvládla jsem to,“ vzpomíná.
Bylo to poměrně náročné natáčení, že?
Natáčení předcházelo mnoho konkurzů, protože zahraniční filmaři české herce vůbec neznali. Když mě vybrali, měla jsem velkou radost. Následovaly zkoušky, jak moc jsem zdatná v kaskadérském řemesle. Moji postavu totiž filmové příšery chytí, vynesou do vzduchu a pak upustí. Kaskadéři museli vyzkoušet, jestli s nimi zvládnu létat vzduchem. Nakonec kývli a řekli: Dana, ta to zvládne!
Že jste pohybově nadaná, je známé, v dětství jste mnoho tréninků strávila na ledě mezi krasobruslařkami. To byla dobrá průprava pro natáčení s kaskadéry, že?
Oni byli velcí profesionálové a já se s nimi vůbec nebála a cítila se absolutně bezpečně. Kdyby mi to nešlo nebo bych se moc bála, dostala bych dublérku, kaskadérku. Belmondo sice nejsem, ale zvládla jsem to.
Pocházíte z jihočeského Písku, tatínek byl matematik, maminka ekonomka. Byl ve vědeckém ovzduší rodiny plném čísel čas na příběhy a pohádky?
Rodiče mi pohádky četli a společně jsme chodili i na představení do divadla. A také na opery a balety, které jsem jako holčička milovala. Láska ke knihám mi po rodičích zůstala a přenesla se i na mého syna.
Vyrostla jste v době, kdy vznikaly nejkrásnější české filmové pohádky. Kterou máte dodnes nejraději?
V časech mého dětství, tedy v 70. a 80. letech, se točila jedna pohádka za druhou. Třeba ty velkovýpravné, jako Popelka Václava Vorlíčka nebo spousta takových, které vznikaly ve studiu. Na podobných pohádkách jsem zkrátka vyrostla. Tehdy jsem byla platonicky zamilovaná do Libušky Šafránkové, takže nejraději z tohoto období mám asi Popelku.
