Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Můj muž byla moje první láska, poznali jsme se v tanečních, a jak nám to spolu šlo při tanci, tak nám to šlo později i ve vztahu. Byli jsme sladění do posledního detailu. Nikdy už nepoznám tak úžasného muže.
Prošli jsme spolu celou střední, odmaturovali v jeden den, i když oba na jiné škole. Pak jsme spolu strávili několik let na vysoké v Praze, prakticky jsme od sebe nebyli odloučeni víc než dva dny v kuse. Po studiích jsme si našli byt, začali pracovat, plánovat svatbu, chtěli jsme mít brzy děti, protože v našich plánech byla velká rodina.
Smrt manžela mě srazila na kolena
Stihli jsme spolu mít jen jedno dítě – syna Pavlíka. Když mu byly tři roky, jeho táta se zabil na motorce. Jak jsme měli s manželem hodně společného, tak jedině jeho vášeň pro motorky mi byla cizí. Měla jsem z ní strach, bála jsem se o svého muže. A bohužel, jeho koníček ho zabil.
Jsem šťastně vdaná, ale ...chci od manžela odejít. Po 25 letech manželství se cítím spoutaná, omezovaná a chci ze vztahu uniknout.  |
Zůstala jsem sama se synem. I když mi hodně pomáhalo okolí – kamarádi, moji i manželovi rodiče, při životě mě držel jen syn, nebýt jeho, asi bych to vzdala a dobrovolně odešla za manželem.
Víc jak půlrok po manželově smrti mám v jakési mlze, z nejhoršího mě dostala moje sestra, která se k nám pár dní po manželově smrti nastěhovala. Já nebyla schopná ničeho, o všechno, i o malého se starala ona. Byla jsem měsíce v pracovní neschopnosti, dlouho jsem nebyla schopná ani vstát z postele.
Ale čas zahojí i velké rány a nejinak tomu bylo i u mě. I když mi manžel stále moc chybí, postupně jsem se dostala z nejhoršího a mohla opět začít žít. Vrátila jsem se do práce a hlavně jsem se začala hodně věnovat synovi. Musela jsem mu vynahradit ty měsíce, kdy jsem nebyla schopná si s ním ani promluvit. Musela jsem se také pokusit zacelit ránu po chybějícím tátovi.
Nový muž
O muže jsem nestála, nedovedla jsem si dlouho představit, že bych mohla mít ráda jiného muže než toho svého. Jenže je mi 31 let a žít v celibátu do konce života jsem taky nechtěla. Nechala jsem tomu tedy volný průběh. Před necelým rokem jsem poznala Jaroslava, je o deset let starší, rozvedený a bezdětný.
Když nad tím přemýšlím zpětně, tak vůbec nevím, co mě na něm tak upoutalo, že jsem kývla na jeho pozvání na čaj. Přišel k nám do podniku za šéfem a čekal u mě v kanceláři, než bude mít šéf volno. Hezky jsme si povídali a načaté téma nedopovídali a on mi řekl, jestli bych si to s ním nechtěla dopovídat po práci na čaji. Ten čaj mě zaujal a já kývla.
Mám pustit dceru na chatu s kamarády?Vzorná dcera má kamarády, kteří se rodičům vůbec nelíbí  |
Strávili jsme spolu moc příjemné dvě hodiny. A pak jsme si to párkrát zopakovali. Pochopitelně jsem mu všechno, co mě potkalo a jak žiju, řekla. On měl velké pochopení a do ničeho mě netlačil. Sex jsme spolu měli až po téměř dvou měsících. Byl úplně jiný než s manželem, ale byl krásný. Docela jsem si dovedla představit, že bych s Jaroslavem mohla trávit čas a někdy třeba i žít.
Jediné, co mi vadilo a vadí, bylo to, že mi rovnou řekl, že nechce děti. Prý se necítí na to být otcem. Víc o tom nechtěl mluvit a já to respektuji, i když v hlavě mi to šrotuje. Co asi za jeho nechutí stojí? Také jsem si říkala, že třeba, až pozná Pavlíka, tak si to rozmyslí. Byla jsem přesvědčená, že z mého syna bude nadšený.
Přítel nesnáší mé dítě
Jaroslava jsem se synem seznámila asi po třech měsících naší známosti. Pavlíkovi jsem ho vylíčila jako skvělého muže, řekla jsem mu, že ho mám ráda a že budu šťastná, když se mu bude taky líbit. Pavlík se na něj moc těšil.
Jenže jejich setkání dopadlo katastrofálně, Jaroslav byl velice chladný, s malým se téměř nebavil, Pavlík seděl zaražený, bylo to hrozné. Nakonec si odešel hrát do pokoje a my zůstali sami. V tu chvíli se Jaroslav úplně změnil, byl opět velmi milý, povídal si se mnou, jako kdyby se nic nestalo.
Říkala jsem si, že to asi bylo mimořádné, že Jaroslav neví, jak se má k dětem chovat, že se to určitě časem změní. Ale bohužel se nic nezměnilo. Naopak, Jaroslav je velmi přísný, malého dokonce občas okřikne, dost ho ignoruje, zakazuje mu třeba mluvit u jídla, přitom my dva jsme na to zvyklí, vždycky si večer u večeře hodně povídáme, jak jsme se měli a tak. Také peskuje mě, že syna moc rozmazluji, že z něj vychovám rozcapeného sobce.
Jsem z toho hodně smutná, mám Jaroslava ráda, je mi s ním dobře. Dokonce začal mluvit o tom, že bychom mohli žít společně. Ale já nevím, bojím se, že syn by byl hodně nešťastný. V Jaroslavovi by druhého tátu rozhodně nenašel.
Táňa
Názor odborníka: Dítě k vám patří a patřit bude
Milá Táňo, po tragické ztrátě manžela jste si prošla temným obdobím a nyní po dlouhé době někdo upoutal váš zájem. Je však Jaroslav opravdu „tím pravým“ mužem pro vás?
Jste matkou: vaše dítě k vám nedílně patří a vždy patřit bude. Pokud skutečně uvažujete o tom, že budete s Jaroslavem žít, pak by mi přišlo potřebné propátrat více příčinu jeho odmítavého postoje k dětem. Zkušenost praví, že s nejistotou, obavami i ředsudky se dá pracovat – jestliže ovšem dotyčný chce. Jestliže Jaroslav Pavlíka nepřijímá a nehodlá na tom ani pracovat, bylo by vytvoření nové rodiny s ním trápením pro všechny zúčastněné.
V takovém případě bych se na vašem místě rozhodovala mezi možností zůstat s Jaroslavem jako přítelem s nímž se vídám občas, bez syna, anebo ukončením vztahu. Možná bylo smyslem Jaroslava ve vašem životě jen zjištění, že i s jiným mužem než s vaším prvním vám může být hezky ...
Pavla Koucká, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 11. ledna 2016. Anketa je uzavřena.
