Vendula Auš Svobodová
|
Nepoznal bych ji. Sedí v kavárně skloněná nad stolkem a s cigaretou v ruce upíjí čaj. Je štíhlejší, než jsem si ji představoval, opálená a díky dlouhé ofině nepřipomíná ženu, která se na mě po smrti manžela Karla Svobody dennodenně dívala z titulních stran bulváru.
A už zase se o ní píše. Jen co jsme dokončili rozhovor, objevily se spekulace, že se rozešla se svým druhým manželem Patrikem Aušem. Reaguje na to stejně jako před pěti lety: že do jejího soukromí nikomu nic není.
Vendule Auš Svobodové bude brzy čtyřicet a říká o sobě, že už konečně dospěla. Překvapuje mě upřímností, s jakou mluví o svých zkušenostech, chvíli se zdá, že by od citlivých otázek nejradši utekla, za chvíli se slzami na krajíčku vzpomíná na bývalého manžela.
V dřívějších rozhovorech jste často říkala, že až půjde váš syn Jakub do školy, řeknete mu, jak je to s jeho skutečným otcem.
Ano, to se stalo loni, když šel do první třídy.
Jak to přijal?
Vzal to pozitivně, úplně automaticky. On totiž za svého otce považuje mého druhého manžela Patrika. A je ještě hodně moc malej na to, abychom mu vysvětlovali nějaké detaily.
A zná písničky Karla Svobody, pouštěla jste mu je?
Zná je, ale víte co, já nechci tyranizovat sebe ani jeho.
Těm písním se nevyhnete, hrají je neustále v rádiu.
Nevyhnu, ale pokud jde o syna, ten čas teprve přijde. Chodí do první třídy, má úplně jiné zájmy, ptá se na jiné věci, žije v podstatě v jiné rodině a všechny informace, které jsme mu na radu psychologa měli dát, jsme mu dali.
Karel Svoboda byl o více než třicet let starší než vy. Myslela jste už během společného života na to, že zkrátka jednou přijde život "po Karlovi"?
Přiznávám, že po delší době, kdy jsem s ním byla, tak ano.
Je pravda, že se bál, že syna nestihne vychovat?
Tam těch strachů bylo víc. Myslím si, že důvod, proč jsme měli dítě v tak pozdním věku, když nám předtím jedno umřelo, byl ten, že to Karel udělal pro mě, protože mě miloval.
Když se vrátíte do tragického ledna 2007...
... tam mě snad ani nevracejte.
Jde mi o tu mediální smršť, které jste čelila po jeho smrti. Každý den na titulních stranách bulváru. Jak jste ty dny trávila?
Bydlela jsem u přátel, u kamarádky, které jsem neskutečně vděčná za to, že mě vzala pod svoje křídla. Takže jsem pořád tak nějak pendlovala s kufry, s malým dítětem a v nepohodlí - duševním. Část roku jsem strávila v zahraničí, byla jsem holka odnikud, ztratila jsem všechny mužský kolem sebe, protože mi ve stejném roce ještě umřel táta. A ani dneska nejsem úplně připravená o tom mluvit. Nepřála bych nikomu si tím projít. Pořád jsem byla z něčeho obviňována a cítila jsem, že jako člověk, jako ženská se musím pořád bránit. Dnes, po pěti letech a s těmi zkušenostmi, co mám, to můžu uzavřít jedinou větou - že do toho nikomu vůbec nic nebylo.
Tak proč jste brala telefon bulvárním novinářům?
Já jsem komunikovala přes PR manažera, a dokonce jsem si změnila číslo, což tedy moc nepomohlo.
Nechtěla jste raději někam zmizet?
Komunikační agentura mi doporučila, abych se bránila, když na mě někdo frontálně útočí, a abych komunikovala - i když jsem pak nakonec přestala. Byla jsem zavřená v bytě u kamarádky a snad půl roku před ním stáli paparazziové. Měli v autě i peřiny a polštář, aby tam mohli spát, a čekali, až půjdu vysypat koš. Z toho vyráběli články. A i když jsem tady pak půl roku nebyla, články vycházely dál. V zahraničí jsem si přečetla, že ležím doma, mám chřipku a je mi tak špatně, že to je slyšet až ven.
Myslíte si, že kdyby váš manžel zemřel přirozenou smrtí, byl by kolem toho takový humbuk?
To nedokážu posoudit. Ale že jsem nebyla žena v domácnosti, účastnila se veřejného života a pracovala pro Kapku naděje, určitě by to nepřešlo jen tak. Jsem člověk, který říká nahlas svoje názory, tím rozděluju lidi. Byla jsem hodně mladá, když jsem se vdávala, a řada lidí včetně Karlových přátel mě nepřijala. Spoustu nocí jsem kvůli tomu probrečela do polštáře. Působím jako rozhodný a rázný člověk, který se s nikým nemaže, ale tak úplně to není.
Po manželově smrti jste část roku 2007 strávila v Řecku. Proč právě tam?
Jezdila jsem tam často s dětmi na ozdravné pobyty a měla v Řecku spoustu známých. Mám to tam ráda, byla jsem tam skoro půl roku a přilnula jsem k rodině, která se o mě postarala. Pracovala jsem v kuchyni v restauraci a byla to pro mě terapie.
Neuvažovala jste o tom, že byste tam zůstala natrvalo?
Přiznávám, že mi tam bylo dobře, ale mám tady Kapku naděje, práci pro nemocné děti. Nemůžu se do zahraničí odstěhovat natrvalo.
S novým přítelem Patrikem Aušem jste se seznámila velmi brzy, ještě téhož roku...
Ale ze začátku jsme spolu vůbec nechodili. Vztah vznikl z kamarádství, z toho, že mi Patrik pomohl. Žít jsme spolu začali v roce 2008.
Svatba o rok později je snad jediná věc z vašeho soukromí, která se podařila utajit.
Ano, však té zprávě nikdo ze začátku nevěřil.
I když jedny novináře jste přece jen pozvala.
Ano, byla to exkluzivní dohoda se Story a v podstatě to vzniklo proto, že by se to stejně brzy dostalo ven, tak jsme chtěli, ať se to dostane ven alespoň hezkou a příjemnou formou.
Zažila jste dvě svatby, každou v rozdílné životní etapě. Můžete je srovnat?
Oba manželé jsou osudoví muži mého života. Na první svatbě s Karlem jsme byli jen sami dva se svědky. Na druhé s Patrikem jsme pozvali pár přátel a užili jsme si pak hezký večírek doma za zataženými roletami. To je z toho, jak už je člověk paranoidní. (směje se)
Příjmení Svobodová jste si nechala. Stalo se pro vás určitou obchodní značkou, která vám pomáhá při práci pro Kapku naděje?
Nechala jsem si je kvůli Jakubovi.
Posledních 5 let života V.S.
|
Kapku naděje jste založila před dvanácti lety, protože jste byla nespokojená s podmínkami, v jakých se léčila s leukemií vaše dcera Klára. Měla jste konkrétní představu, jak budete pomáhat?
Ještě než vznikla Kapka, pořádali jsme koncert a z jeho výtěžku jsme pořídili diagnosticko-analytický přístroj pro výzkum leukemie, který stál tenkrát 90 tisíc dolarů. Vypadal jako termoska, vím, že novinářům se to zdálo nějaké malé za ty peníze. Chtěli jsme ze začátku pomáhat Motolu, ale rozrostlo se to na další nemocnice, Banku pupečníkové krve ČR, na psychosociální pomoc.
Pomáhalo vám, že jste ta Svobodová?
Bylo mi to k dobru v otázce konání velkých akcí, koncertů, protože jsem všechny ty lidi znala přes svého muže a oni mi vycházeli vstříc. Pokud jde o obchodní věci, musela jsem se to naučit sama.
Loni jste na TV Barrandov moderovala vlastní talk show. Překvapilo mě, že se například s Michalem Davidem dokážete bavit o smrti dcery, zkušenosti, která vás spojuje.
To proto, že je to terapeutické. Pro něj, pro mě i pro ty lidi, kteří tu zkušenost mají. S takovými věcmi musíte ven, protože se stávají i jiným lidem.
Kdybyste chtěla, můžete písně Karla Svobody sama vydávat?
To by museli všichni ostatní dědici souhlasit a podepsat práva. To znamená můj syn Jakub, za kterého do osmnácti let rozhoduju, a Karlovy děti Jana a Petr.
Vím, že máte také příjem v podobě tantiém ze zahraných písní v rádiu. Zajímala jste se vůbec někdy, kolik vyděláte na jedné písničce Karla Svobody, když ji zahrají v rádiu?
Lidé mají představu, že to je nekonečné množství peněz, ale není tomu tak. Něco jiného je to u interpreta, který vystoupí na koncertě a dostane zaplaceno. Ale co se týče autorských honorářů, jsou to haléřové položky, které se dělí mezi textaře a skladatele.
Když jsme u jeho skladeb, tak jednu věnoval i vám - Ještě že tě, lásko, mám.
Text napsal Petr Šiška, který zná i mě. Karel mu to celé odvyprávěl, jak by to mělo být, a Petr to přebásnil. A ten refrén "Ještě že tě, lásko, mám" vymyslel Karel.
Inspirovala jste ho i v jiných písních?
Ano, při psaní muzikálu Dracula. To bylo naše nejšťastnější období, byli jsme na začátku, čekala jsem dceru. V Draculovi je všechno: láska, tragédie, smrt.
Za pár týdnů vám bude čtyřicet. Vidíte u sebe nějaký posun za těch pět let po jeho smrti?
Dospěla jsem - někdy bolestivě, ale dospěla jsem. Nechci, aby to vypadalo, že jsem měla těžkej život, že se lituju nebo aby mě někdo omlouval za to, že jsem utrpěla životní rány. S tím se musím srovnat sama.
Za umožnění fotografování děkujeme Buddha-bar hotel Prague.
