Adéla Gondíková
|
Už vás viděla v Popelce dcera?
Už dvakrát. Umí to celé nazpaměť.
Musela jste se kvůli muzikálu naučit bruslit?
Naštěstí ne. Hrajeme a zpíváme na pódiu nad ledem. Ale s Dádou (bratr Dalibor - pozn. redakce) a dětmi se to učíme, chodíme spolu na veřejné bruslení.
Váš vztah s bratrem je hodně silný.
Lidé kolem nás říkají, že je až divný. Mně to ale přijde normální.
Často se stává, že sourozenecký vztah rozbijí partneři, které si sourozenci najdou. U vás se to nestalo?
Hodně lidí nám říká, že nám závidí. Jeden kamarád si stěžoval, že měl se sestrou taky takový vztah, dokud si nevzala toho "debila". My jsme měli asi štěstí. Nikdy jsem nestála před tím, že by mi partner řekl: Buď já, nebo on. To by musel být strašnej hlupák.
Vidíte se často i v soukromí?
Jasně, naše děti se milujou. Tedík, Dádův syn, k nám jezdí na víkendy. Vymýšlíme společné akce. Někdy se stane, že mám v sobotu i v neděli práci. Pak jede Dáda s rodinou sám a vezme Nelinku s sebou. Nebo řeknu já, že mám lístky do cirkusu a jedeme. To ale neplatí jen pro naše děti, ale i pro děti od nás z ulice. Vezmu jich tolik, kolik se jich vejde do auta. S dětmi mě to baví, vymýšlet pro ně program. Mám je ráda u sebe.
Herečka a moderátorka Adéla Gondíková si Vánoce s dětmi užívá.
Jak u vás budou letos vypadat Vánoce? Těšíte se?
Vánoce od dětství miluju. Od té doby, co je na světě Tedík, kterému je teď jedenáct, jsou Vánoce něco úžasného. Neznám nic lepšího, než když dítě vyjeveně kouká na stromeček. Příští rok už ale asi kouzlo Ježíška a dárků pomine. Nelinka totiž přichází na to, že je to asi trochu jinak. Jednou pod stromečkem volala: Maminko, Ježíšek má stejný balicí papír jako my?
Připravujete se nějak na svátky?
Určitě. Píšeme dopisy Ježíškovi, dáváme za okna piškoty a čajíček, sledujeme, jestli upije, když proletí kolem. S Nelinkou vyrábíme andělíčky a malujeme na sklo. Obojím jsem se inspirovala v Loskutákovi.
A co dárky, už nakupujete?
Nemám ani jeden, ale už mám balicí papír, ubrus a adventní svícen. A zrovna dnes ráno jsem točila reportáž o LED svíčkách na stromeček a hned jsem je běžela koupit. Dárky pro všechny nechávám na poslední chvíli. Tři dny před Štědrým dnem vyrazím a pořídím je všechny najednou.
Co kupujete?
Nejraději oblečení, protože je vidět a udělá největší radost.
Jak u vás vypadá Štědrý den?
Schází se celá rodina. Bydlím se svými rodiči ve dvojdomku nedaleko Benešova a bratr s rodinou přijíždějí k nám. Letos u nás bude i dvaadevadesátiletá prababička. Ráno na Štědrý den chodíme koupit kapra k místnímu rybáři. Pak zdobíme stromeček a koukáme na pohádky. K obědu si dáme hrachovou kaši, abychom viděli zlaté prasátko. Odpoledne přijdou sousedi a kamarádi na punč, pak se jdeme projít, pak je už večeře, zpíváme koledy, rozdáváme dárky. Ke stromku se převlékáme do společenských šatů, hlavně Dalibor je na to pedant. Miluje obleky a uniformy. Já se švagrovou běháme po domě ve společenských šatech a v papučích.
Očima autorkyJeště před rozhovorem se Adéla bránila, že nebude mluvit o vztazích ani o mužích. Nevadí, řekla jsem. V průběhu povídání jsem se ale přeci jen zeptala na jejího bývalého manžela i na to, zda je v současné době stále sama. Do té doby jsme se bavily o její práci, o Vánocích, o dceři Nele, kdy ochotně odpovídala, vyprávěla, vzpomínala. Pak ale ztichla. O takových věcech mluvit nemůžu, řekla jen a dívala se z okna ven. Chápu, pro někoho to není příjemné téma. Třeba příště... |
Večeři připravujete vy?
Ne, moje maminka. Roztopí se kachlová kamna a vaří se na nich.
Po rozchodu s manželem Ondřejem Brouskem jste byla nějakou dobu u stromečku bez partnera. Budete mít letos po boku někoho?
O tom nemůžu mluvit, vztahy já nikdy nerozebírám.
Byl důvodem rozchodu s manželem osmiletý věkový rozdíl?
Rozhodně ne. Věkový rozdíl jsem mezi námi nikdy nepociťovala. Myslím, že byl v mnoha věcech starší než já. O věku to není. I když byla spousta lidí chytrých a říkali, že se to přece dalo čekat. Lidé se nerozcházejí kvůli věku, ale vždycky kvůli nějakému problému, který lehce vznikne i u stejně starých partnerů.
Změnilo se něco poté, co odešel?
O tom se mi určitě nechce mluvit. Už si to ani moc nepamatuju, nebo ani nechci pamatovat. Každopádně jsem byla vždy samostatná, neměla jsem strach, že to sama nezvládnu. Praktické věci si umím vyřešit. Ve čtrnácti letech jsem odešla na internát, tehdy nebyly mobily ani internet. Domů jsem zavolala z automatu vždy v pátek, jestli přijedu nočním vlakem, a to byla veškerá komunikace s našima. Zůstat sama po rozchodu, to je spíš velká změna psychická, vnitřní problém. Hlavně když jsou v tom děti.
Sama pořád ale asi zůstat nechcete.
Ne, to ne. Ale vdávat se už nebudu, ale nikdy neříkej nikdy. Nedávno se vdávala moje padesátiletá kamarádka a byla to ohromná sranda.
A co ještě jedno dítě?
Já nic neplánuju. Nevím, co bude zítra, natož za rok, za dva. Nechávám tomu volný průběh. Taky už mám věk. Myslím jen na dcerku, ta je pro mě nejzásadnější.
I když jste vystudovala herectví, zvolila jste nakonec dráhu moderátorky. Proč?
Studovala jsem herectví, ale ve druháku přišla revoluce a v herecké branži se najednou nedělo nic. Divadla byla poloprázdná, prostě blbá doba. Bratr byl v té době už v šesťáku a po škole kvůli tomu odešel zpátky do Sokolova. Šel raději dělat k našim do rodinné firmy, kterou po revoluci rozjeli. Až pak mu zavolal ředitel divadla ABC a nabídl mu angažmá.
Takže jste šla moderovat, protože nebylo dost hereckých příležitostí?
Ano. Vždycky je to otázka nabídky, jinak by mě to asi nenapadlo. Když jsem totiž dostudovala, chtěli z rádia Vox, abych šla číst zprávy. To mě rozesmálo. Bylo to strašné, hrozný stres. Nebyly počítače, všechno jsem četla z papíru. Blekotala jsem, koktala, každou chvíli se smála. Až mě vyhodili pro absolutní neschopnost. A pak se zase objevila náhoda, ostatně celý můj život je samá náhoda a štěstí, nabídka z Frekvence 1, kde už v té době dělal bratr. Tam jim moje výstřelky, smích a hlášky nevadily. Prožila jsem tam krásných pět let.
Tehdy vznikla vaše spolupráce s bratrem?
Ne tak úplně. Moderovat jsme spolu začali až v roce 1997 na Evropě 2, kde jsme dělali ranní show. To byl hrozný mazec: přímé vstupy, samovolné mluvení. Zažila jsem si pěkné nervy. No a rok nato přišla nabídka z Novy na Snídani s Novou.
To je také přímý přenos a ještě na obrazovce.
Byla jsem úplně na nervy. Odvysílali jsme první den a já říkám: Dádo, já na tohle nejsem stavěná, to nezvládnu. Pojď, vrátíme se do rádia. Ale to už nešlo. Dáda přímé přenosy miluje, je úplně nadšený, já jsem opak. Pořád jsem se hihňala, koktala, pletla jsem otázky, nebyla jsem snad úplně při smyslech. Někdy jsem po vysílání i plakala. Dáda mě podržel, táhnul mě.
Herečka a moderátorka Adéla Gondíková si s dcerou Nelinkou užívají předvánoční čas.
S vašimi nervy z přímých přenosů jste moderovala předávání cen za popularitu Ano a Českého slavíka?
Když jsme nabídku na Ano v roce 1998 dostali, naše odpovědi s bratrem byly jasně dané. On řekl ano, já ne. Hned na začátku jsem to zvorala, ale nějak to dopadlo. Na to konto nám řekli, že příští rok nám dají Českého slavíka.
Loskutáka moderujete už dvanáct let. Díváte se na něj i doma?
Je to můj oblíbený pořad, ale ne samozřejmě kvůli tomu, že v něm jsem já. Zajímají mě reportáže, ale sleduji i sebe, hledám chyby a říkám si, co bych příště udělala lépe.
Máte nějakou metu, co byste chtěla ještě v této branži dokázat?
Myslím, že ne. Možná nějaká talk show, to teď frčí, ale je to těžká disciplína. Ovšem na to je potřeba, aby byl člověk starší, měl zkušenosti, nadhled. Navíc žena není tak dobře vnímaná jako chlap.
Baví vás víc hraní, nebo moderování?
To se nedá říct. Nikdy jsem žádné ambice neměla, s narozením dítěte se to celé ještě více zastavilo. Nemám to jako chlapi, kteří touží se pořád někam posunovat a něco po sobě zanechat. Jsem ráda, že mám to, co mám. Každý ráno vstanu a říkám si, zaplať pánbůh, že jdu do práce. Zatím jsem strašně spokojená, kdybych neměla televizi nebo moderování, bylo by mi to líto. Kdybych neměla hraní, tak by mi to taky vadilo.
