V Galerii Rudolfinum a dalších čtyřech satelitních výstavních sálech začala výstava Decadence NOW! Je kontroverzní, skandální, prezentuje díla na hranici pornografie a zvrácené výjevy o smrti, také krev, bolest, beznaděj, utrpení. Všechny temné stránky člověka, dojmy z pekla, strach a hnus.
Proč je dobrá, když je tak provokativní? Proč stojí za návštěvu (a ne jednu), když se z vystavených děl může divákům zvedat žaludek?
Zaprvé: Decadence NOW! vystavuje v pěti kapitolách díla současného umění, která do Česka za posledních minimálně deset let nikdo nedostal a zase jen tak nedostane.
To, na co jsme museli jezdit do Londýna nebo New Yorku, je najednou možné vidět na vltavském nábřeží, navíc v jedinečném kontextu. Nejen jako prostou přehlídku jednoho umělce, ale jako součást kurátorsky promyšleného konceptu. Co obraz, to unikát, v Rudolfinu snad není dílo, které by působilo jako vata.
Před temnotou není úniku
Zadruhé: Decadence NOW! je dobrá právě proto, že je tak skandální. K čemu by bylo umění, které by nebudilo otázky, pochybnosti a prudké reakce? Mnoho kritiků výstavy poukazuje na brutalitu vystavených exponátů.
Dobré dílo je však nejenom to, které splňuje ustavené estetické či výtvarné nároky, ale nějakým způsobem je posouvá, nutí diváka reagovat, ne jen znuděně projít galerií. To, co je tu k vidění, není nic pěkného, ale je to živé a pravdivé, čerpá to z lidí, z jejich představ, obav a depresí.
Je to možná u některých autorů kalkul, vědomí, že smrt či sex prodává. Všichni vystavovaní se však těmto tématům nevěnují nárazově nebo v záchvěvu touhy po slávě, ale proto, že zkoumat temné stránky lidské existence je jejich vnitřní nutnost, obsesivní pnutí, před kterým není úniku. Pokud chce divák vidět idylické portréty zahalených šlechtičen s alabastrovou pletí, ať si doma prohlíží historické encyklopedie, tady se vystavuje umění krajnosti.
Výstava je dělená podle sálů Rudolfina na pět částí. První vypráví skrze stylizované autoportréty o bolesti. Právě tady je slavná podobizna Cindy Sherman zepředu s podlitýma očima, jak zuřivě sbírá mušle na pobřeží, a v následující kapitole i ta zezadu, coby figuríny s roztaženýma nohama.
Každý z vystavených obrazů skrývá dramatický příběh, ať už osobní nebo dějinný, vyčítavý v upřených očích autorských subjektů, kteří sami ze sebe udělali objekty vlastního zkoumání.
Kapitola druhá je vnímána jako nejskandálnější. Zobrazuje sexuální výjevy na hranici nebo až za ní, extrémní stylizaci nahých těl, gay estetiku, sadistické praktiky, fetišismus.
Síla je ve střetnutí zahaleného a do jisté míry prudérního diváka s nahými těly na zdech galerie, která pozbyla zábrany a nechala plně rozkvést baudelairovský květ zla. Jeff Koons, Nobuyoshi Araki, bratři Chapmanovi.
Předložka z Hitlera
Třetí kapitola, Pop, je plná černého humoru, šíří se i do protějšího Uměleckoprůmyslového muzea a zobrazuje popkulturní ikony viděné optikou připomínající křivý úsměv zfetovaného kačera Donalda. I tady vystavují hvězdy: David La Chapelle své warholovské variace, Gilbert a George otázku po tom, zda Ježíš byl homosexuál, Boaz Arad Předložku z Hitlera.
Výstavu uzavírá Šílenství a Smrt, dvě kapitoly, které přesvědčí návštěvníka, že v místnosti plné sexuálních zvráceností mu vlastně bylo ještě docela dobře. A opět: není to příjemné, ale je to nutné.
Protože kdo jiný než Damian Hirst, Steven Gregory, Keith Haring nebo náš Josef Bolf (který se bez většího zaváhání může se světovými umělci rovnat) může prostřednictvím svého díla promlouvat o temnotě v člověku? Nejlepší způsob, jak ji vnímat, je právě skrze umění, v metaforické, ale přitom naléhavé rovině.
Decadence NOW! je vyčerpávající dvěma způsoby. Jednak Kurátor Otto M. Urban pojal téma tak velkoryse, jak u nás nebývá zvykem. A jednak odchází návštěvník z Rudolfina vyčerpaný dotírajícími obrazy, které mu nedají pokoj ani dlouho potom. Co víc od výstavy chtít?
Decadence NOW! Za hranicí krajnosti
Galerie Rudolfinum, Praha,
kurátor Otto M. Urban, výstava trvá do 2. ledna 2011
HODNOCENÍ MF DNES 100%
