Solidarita je ženám i mužům obecně vrozená. Když je potřeba, většina z nás dokáže druhým pomáhat. Jen si vzpomeňte, jaká vlna spoluúčasti se strhla loni po povodních, rodina popálené Natálky z Vítkova má díky ní nový domov.
Když jde o velké věci, vzájemně se podpořit zvládneme. V každodenním životě však my ženy mezi sebou s podporou nakládáme jako s cenným kovem, který je třeba chránit před opotřebením. Jako bychom si ji nechávaly na horší časy. Její projevy často záměrně bojkotujeme a na povrch necháváme vyplout negativní vlastnosti, kvůli kterým pak oprávněně dostáváme nálepku potvor. Stávají se z nás soupeřky, které se navzájem ohrožují a jdou si po krku, místo toho, aby spolupracovaly.
Podpořím tě, i když nemusím
Zaměstnankyně z Českého vysokého učení technického chtěly po svém vedení zřídit firemní školku. Dostaly požehnání s podmínkou, že část peněz musí sehnat samy. A tak udělaly kalendář se svými fotkami. Do projektu se vrhly nadšeně, bylo to takové tsunami ženské sounáležitosti. Zapojily se i bezdětné, které školku nepotřebují.
O podobné příběhy je u nás zatím nouze. "Solidaritě mezi ženami se v Česku ještě musíme učit. Nevyužíváme všechny příležitosti, kde bychom se mohly vzájemně podpořit," přemýšlí Lenka Šťastná z české pobočky ženské organizace Business&Professional Women (BPW), která ve světě funguje už osmdesát let s cílem dosáhnout ekonomické nezávislosti žen. Organizace nedávno uspořádala Den červených kabelek s cílem upozornit na rozdíly v platech. Ženy stále vydělávají o 24 procent méně než muži. Další případ sounáležitosti s cílem pomoci všem ženám.
V západních zemích je solidarita běžnějším pojmem, ženy se za její projevy nestydí. Pracují s ní a ukazují dalším, kde všude je jí potřeba. Například Švýcarky vymyslely kód solidarity, který je takovým mustrem, jak bychom se měly mezi sebou chovat. "V minulosti jsme mezi sebou bojovaly o muže, aby nás ekonomicky zajistil, ale bojujeme spolu dál i v době, kdy už to není nutné, protože se umíme ekonomicky zajistit samy," vysvětluje si Lenka Štastná, proč u nás ženská solidarita zatím moc nezdomácněla.
Silnice? Strach potkat ženu!
Pětatřicetiletá Lenka je matkou tří dětí na malém městě. Ženskou sounáležitost postrádá u sestřiček. "Se třemi dětmi jsem na pohotovosti často a pokaždé jsem vystrašená, co jim je. Místo toho, aby mě sestry uklidnily, jsou nepříjemné a mají radost z mého strachu. Vychutnávají si moji nervozitu," říká žena, která nechce zveřejnit své jméno.
"Kdyby zjistily, že je kritizuju, jen by se to zhoršilo. Jsou to také matky a čekala bych od nich pochopení. Myslím, že muži navzájem by se v takové situaci podpořili," uvažuje Lenka.
Návrhářka Hana Havelková vzpomíná, jak to od jedné sestry "schytala" v porodnici. "Byla jsem vystrašená prvorodička a hned u příjmu mi neomaleně vynadala za moji objemnější kabelu. Nepříjemná byla i během několika dalších hodin. Myslím, že to jsou chvíle, kdy očekáváte od žen pomoc, protože jen ony vědí, co v tuto chvíli zažíváte," míní Hana Havelková.
Ženská solidarita není žádné spolčení proti mužům s cílem "teď to těm chlapům nandáme". Je to jen pomoc, kterou si poskytujeme mezi sebou. "Je to něco podobného jako pozitivní diskriminace. Ženy si v jistým situacích vyjdou vstříc, pomůžou si a podpoří se, protože muži je v těch situacích pochopí jen obtížně nebo jinak, než ženy očekávají," vysvětluje si ženskou solidaritu moderátorka Světlana Zárubová.
Čtyřicetiletá Kamila Brázdová vzájemnou pomoc žen postrádá na silnicích. "Paradoxně troubení, posunky a neochotu pustit mě do jiného pruhu zažívám od žen. Kdybych měla soudit podle silnic, tak solidárnost mezi ženami neexistuje," uvažuje.
Pánové mají kluby, ženy houby
Na vedoucích pozicích v Česku sedí asi čtyři procenta zaměstnaných žen. Je to odhad, statistika se nevede, nicméně i bez čísel je pouhým pozorováním jasné, že v čele firem i státu jsou převážně muži. Nabízí se v tuto chvíli oprávněná kritika takového stavu, ale ona je to také trochu naše vina. Od mužů se v této oblasti máme co učit.
Takový pán jde večer po práci jeden den na box, další do posilovny, jindy na golf a po něm na "jedno" do hospody. Všude se potkává s dalšími muži, prohodí pár slov, zjistí, co se ostatním povedlo, a co ne. Můžeme to moderně nazývat networking, český ekvivalent je síťování – muži si vytvářejí kontakty, poznávají se, navzájem předávají zkušenosti, díky kterým v kariérním žebříčku postupují logicky rychleji než ženy, které "nesíťují". Když se v práci uvolní místo nebo vznikne nová pozice, zákonitě ho obsadí prověřený a známý muž z pánských setkání. I proto je na vysokých pozicích vidět tak málo žen.
Doma hodné, v práci fúrie
Muži jsou zvyklí spolu více spolupracovat a táhnout za jeden provaz. Je to pozůstatek našich předků a jejich genů. "Chlapi, aby zvítězili v boji, museli být soudržní. Nesměly mezi nimi být žádné roztržky, potřebovali si dokonale rozumět, aby vyhráli boj, skolili mamuta. Proto u nich i dnes funguje sdružování se do party," vysvětluje fungování mužské společnosti psycholog Jeroným Klimeš.
Kód ženské solidarityVymyslely ho Švýcarky na podporu žen. Na první pohled je to prohlášení plné prázdných frází, které nám připomíná komunistickou éru. Když se však do něj začtete, zjistíte, že na něm něco je. Schválně – kolikrát jste se ozvala, když jste zjistila, že některá z jiných žen je ponižována? Nebo jak často jste podpořila jinou ženu? "Po návratu z mateřské dovolené zpátky do práce každá žena potřebuje poradit, pomoci. Kdyby jí ostatní kolegyně předaly své zkušenosti, zatímco ona v práci nebyla, zapojila by se do ní rychleji a bez přešlapů," říká Lenka Šťastná z české pobočky ženské organizace Business&Professional Women. |
Ženy sice nedrží tak jednotnou linii jako muži, to však neznamená, že jejich pracovní svazky jsou odsouzené k záhubě. I ony v jeskyních při péči o děti, sbírání kořínků a udržování ohně musely s druhými mluvit, vyjít si vstříc, pomáhat si. Bez toho by nepřežily. Spolupráce a ochota si pomáhat je nám daná, ale projevujeme ji jen na "nižší" úrovni.
Dovedeme pomoci kamarádce, když nečekaně kvůli zaměstnání potřebuje pohlídat děti, nebo poskytnou azyl, když se rozešla s přítelem, kterému patřil byt. Ale kvůli "vyšším" zájmům se solidaritou šetříme.
"Když ministryně Kovářová přišla s návrhem na vyšší alimenty pro děti, pánové strhli lavinu kritiky. Ženské hlasy, které by se jí zastaly, jsem neslyšela," říká Kateřina Vránová. "Stejné je to s kvótami. Ženy je nepodporují, prý se kvůli nim na posty dostanou i ty neschopné, ale já znám na vysokých postech tolik neschopných mužů a nic se neděje, ani nehroutí, proto jsem pro kvóty," říká Alexandra Lemerová.
Delegujme pravomoci
Fórum 50, které usiluje o rovné zastoupení obou pohlaví v politice a veřejném životě, v polovině února uspořádalo setkání političek z nejrůznějších politických stran, podnikatelek a novinářek z několika médií.
"Ukázalo se, že všechny trápí nízké zastoupení na rozhodovacích pozicích, a potřeba solidarity začíná být naléhavější. I proto chceme dál taková setkání pořádat, aby mezi ženami vznikaly vazby. Přiznávají, že jim chybí. Byla by to taková obdoba 'pánských klubů'," říká Michaela Appeltová z Fóra 50.
Sama však uznává, že je to běh na dlouhou trať. "Ženy jsou vnímány jako primární pečovatelky o děti, ostatní členy rodiny a o rodinu vůbec. Když pracují, nemají už čas ani energii, aby po práci ještě vyrazily na golf a setkávaly se s ostatními. Proto je potřeba do péče o rodinu zapojovat více muže," tvrdí Michaela Appeltová.
Důležitou roli v zemích, kde mají ženy větší zastoupení na vysokých pozicích i v politice, sehrávají mentorky. "Starší ženy, jako jsem já, by mohly udělat velkou práci. Rivalitu už nepotřebujeme, jsme z ní vyloučené," vidí příležitost ke zlepšení Magda Vášáryová. "Když mám zkušenosti, je důležité je předávat dál, poradit, jak se vyhnout chybám, aby ostatní ženy nemusely jít stejně složitou cestou předchůdkyň, které na vysoké pozici už jsou," podporuje mentoring také Alexandra Lemerová.
Solidarita v temné ulici
Jsme tedy opravdu sokyně na život a na smrt, které si stále musí hlídat krk? Rozhodně ne. "Nejúžasnější projev ženské solidarity jsem viděla u dámy, která byla už třetí manželkou v pořadí jistého šarmantního alkoholika. Předcházející manželky se spolu kamarádily na bázi stejně krušných zážitků a vzájemně si pomáhaly. Přijaly do party i třetí a později i čtvrtou a pátou manželku. Když alkoholika konečně odnesl čert, těchto pět dam a jejich děti už dávno tvořily pevnou a veselou rodinu a fungují v lásce a solidaritě dodnes," říká scenáristka Lucie Konášová.
Herečka Eva Salzmannová v představení Mikve hraje s dalšími sedmi ženami. "Jsme tam herečky ve věkovém rozpětí od dvaceti sedmi do... Nebudu prozrazovat. V dramatické situaci se všechny spojí a riskují, aby pomohly té jedné, kterou hraju já. Mívám někdy dojem, že by udělaly úplně klidně totéž i v životě," říká Eva Salzmannová.
A do třetice ještě jeden příběh. "Ženskou solidárnost jsem na vlastní kůži pocítila mnohokrát a byla jsem za ni velmi vděčná. Naposledy když se mi vybila baterka u auta. První, kdo mně nabídl pomoc, byla paní, která ten večer v liduprázdné ulici parkovala poblíž. Počkala se mnou, než přijela záchrana," vzpomíná návrhářka Hana Havelková. Jak je vidět, pomáhat si dokážeme. Jen to musíme dělat častěji a všude.
