Na tento rozhovor jsem byla mimořádně zvědavá. Dva roky se psalo o románku jejího, teď už exmanžela Jaroslava Brabce se ženou režiséra Jiřího Menzela Olgou. Zatímco se novináři a čtenáři šťourali v pikantních podrobnostech, ona zůstávala stranou. Nikdy k tomu nic neřekla. Takže jsem čekala životem unavenou, trochu ublíženou ženu. Je to úplně jinak. Už dlouho jsem se při rozhovoru tak nesmála. Ona úplně září.
Ve kterém období svého života jste se cítila nejlépe?
Já nevím. Možná, že právě teď. Je to legrace, skoro tři roky se domlouváme na rozhovor a nakonec jsme se sešly zrovna v den, kdy jsem noc před ním protancovala s cikánskou kapelou. Kamarádka zorganizovala takový večírek. Neznamená to, že chodím tancovat po nocích, ale když se ptáte, uvědomuju si, že právě teď si nemám na co stěžovat.
Kolik let je vašim dcerám?
Šestnáct a třiadvacet.
Připadají vám jiné, než jste v jejich věku byla vy sama?
Co se týká škol a jiných možností, mají vše mnohem jednodušší. To je neoddiskutovatelné. Ale jinak si stejně jako já budou muset projít všemi bolestmi života. Ať člověk žije v kterékoli době, život se odvíjí stále stejně.
Jaké jste měla o svém životě představy, když vám bylo tolik jako dcerám?
Velice naivní.
Co to znamená?
Byla jsem vychována v černobílém prostředí. Moji rodiče v sobě měli zakódováno, že je ostrá čára mezi dobrým a špatným. Byli velmi vzdělaní, dělali vše jeden pro druhého a jejich život se odehrával především kolem rodiny. Táta pocházel z rozvedeného manželství. Tím pádem pro něj neexistovalo, že by institucí rodiny něco mohlo otřást. Máma je zase typ, který dělá vše na dvě stě procent. Je naprosto úžasná. Díky tomu, že jsem ji měla v zádech, mohla jsem si dovolit hrát, i když byly moje děti ještě malé. Hrozně mi pomohla.
Měla něco společného se ženou, kterou teď představujete v seriálu Vyprávěj?
Myslíte typ Ferda Mravenec, práce všeho druhu, křížený s typem Timur a jeho parta? Ano, taková ale byla celá generace žen.
Vy jste taky měla pocit, že zvládnete úplně všechno - práci i rodinu?
Myslím, že je dobré, když si člověk může říct, že udělal maximum. Aspoň pro mě to je důležitý pocit. Samozřejmě, že spoustě věcí nerozumím, někdy něco zvorám, věci se nedaří, ale chci mít čisté svědomí. Říct si, že jsem udělala vše a víc už nejde.
Je něco, v čem si s dcerami nerozumíte?
Jsou mi neuvěřitelnou oporou. Nevím, jak já jim, ale snažím se o to. Ony jsou jednou z věcí, které se mi v životě opravdu povedly.
Bydlíte s nimi společně?
Starší dcera bydlí přes ulici, což je úžasné. Holky se sobě neztratily, mezi našimi byty panuje čilý ruch. Zároveň má mít člověk ve třiadvaceti svůj život. Říkám si, že nemusím všechno vidět a vědět. Je to ideální verze soužití.
V kolika letech jste se vdávala?
Ve třiadvaceti. Bylo mi přesně tolik, jako je starší dceři. Doufám, že nic takového ještě dlouho neudělá. Ale, když já jsem se vdávala, nebylo třiadvacet let příliš brzy na svatbu, naopak.
Věříte v osud? Myslíte, že člověk má předem dáno, jaký jeho život bude, nebo to může sám výrazně ovlivnit?
Myslím, že je důležité věřit svým vnitřním instinktům, ale dopředu nechci nic vědět. Kdysi jsem se vyloženě poprala s Jirkou Cieslerem, který mi proti mé vůli hádal z ruky. Dodnes si pamatuju, co mi říkal. Měl pravdu, ale už nikdy bych nechtěla, aby mi někdo něco předpovídal.
Byla to nepříjemná pravda?
Říkal, že když se kouknu na svou čáru života, je v jedné části tenounká, skoro přerušená a pak zase navazuje. Doufám, že už jsem za tou přerušenou částí a že to špatné, co mě v životě mělo potkat, mám snad za sebou. Ale nemyslím, že by člověk takové věci měl vědět dopředu.
vizitka* Narodila se 24. 9. 1955 v Praze. * Už při studiu na konzervatoři začala hostovat v Činoherním klubu, zanedlouho tam dostala angažmá. * Nyní hraje v Divadle Bez zábradlí. * Mezi její nejznámější filmové role patří učitelka ve snímku Sněženky a Machři či role ve filmech Snowboarďáci * V posledních letech hrála v seriálech Místo nahoře, Hraběnky a nyní má jednu z hlavních rolí v seriálu Vyprávěj. |
Tím životním zlomem, který máte za sebou, míníte rozpad vašeho manželství?
Ale to už je minulost. Je to tak dávno, že je zbytečné o tom mluvit.
Počkejte, jak dávno? Vždyť to je teprve něco přes rok, co byly noviny plné zpráv, že manželka Jiřího Menzela Olga má dítě s vaším bývalým manželem Jaroslavem Brabcem.
Bulvár má jednu výhodu. Je dost pozadu. V době, kdy to plnilo noviny, se mě to už moc netýkalo. To, o čem se tehdy psalo, nebylo důvodem rozpadu mého manželství. To skončilo před tou kauzou a daleko drsněji. Tohle byla už jen taková třešnička na dortu.
Můžu se tedy zeptat, jak dlouho jste rozvedená?
Myslíte papírově? Já to fakt nevím. Já se tím nezabývala, to celé řešila právnička. Jak říkám, uzavřená záležitost, ke které se nevracím.
Ale neříkejte, že takhle šmahem jde uzavřít vztah, který trval téměř třicet let. Muselo to přece být hodně těžké.
Bylo to těžké. Ale také bylo těžké žít se ctižádostivým člověkem, který se cítí zneuznaný a viní ze svých neúspěchů celé okolí. Je opravdu velmi vysilující žít s mužem, pro kterého jakákoli událost v rodině není důvodem k tomu, aby slevil ze svého osobního programu. Děláte vše proto, aby rodina fungovala, ale pak se dostanete do určitého kulminačního bodu. Ohlédnete se a zjistíte, že už to tak dál prostě nechcete. Že nemůžete.
Přitom je dost časté, že si my ženy mnoho let namlouváme, že je vše v pořádku, i když dobře víme, že není. Čím myslíte, že to je?
Protože nás dlouho nenapadá, že by to mohlo být jinak. Sestra mi poradila, abych si položila otázku, o co přijdu, když mé manželství skončí. A já najednou zjistila, že nepřijdu o nic. Že už s námi vlastně dlouho nežije. Ono je šílené si takovou otázku položit. Ale to, že jsem to udělala, byl velmi důležitý moment.
Není problém i v tom, že nás ctižádostiví muži přitahují, ale pak zjistíme, že je s nimi běžný život proklatě těžký?
Tak mě teda nepřitahují. Z toho jsem už vyléčená. Najednou potkávám spoustu lidí, kteří vědí, že jsou mnohem podstatnější věci než úspěch v práci. Uvědomila jsem si, že jsem kolem sebe měla mnoho kolegů a přátel, kteří trpělivě čekali, až se probudím z toho "zlého snu". Jenže, když máte dvě děti, dvacet představení za měsíc a všechno táhnete sama, nemáte čas na kamarády a na dlouhé povídání. Až když mi bylo nejhůř, tak jsem si uvědomila, že mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mě chtějí podpořit. Teď mám pocit, že se za poslední tři roky v mém životě stalo více než za celých třicet let předtím. Někdy si připadám, jako by mě pustili z kriminálu.
Dáte na rady přátel či kamarádek?
Teď už jo. Když mé manželství skončilo, vyslechla jsem si, bohužel, o svém muži mnoho příběhů, o kterých jsem neměla tušení. Je vtipné, co člověk všechno neví. Ale to je asi normální životní zkušenost.
Zkusme si představit modelovou situaci: Vím, že manželství mé kamarádky stojí za starou belu, jen ona sama si to nechce přiznat. Je dobré říct jí na rovinu, že ji partner využívá či podvádí?
Nevím. Život stejně nikomu nevyřešíte. Člověka, na kterém vám záleží,můžete jedině podepřít, nechat jej vykecat a dát mu najevo, že jste připravená pomoct, až bude potřebovat. To je důležité.
Čí rady jsou v takové situaci pragmatičtější, od mužů, nebo žen?
Kamarád asi nikdy nic nebude řešit, jen vám dá najevo, že vás podporuje. S kamarádkou naopak vše rozeberete. S kamarádkou to je pitva.
Máte ráda babince?
Babince musí být. Nemám sice moc času, ale s kamarádkami se scházet snažím. Ono totiž při takovém povídání zjistíte, že sice každá žena řeší na první pohled jiné věci, ale ve skutečnosti jsou naše starosti stejné.
Dáváte teď svým dcerám nějaké rady do života, co se týká mužů?
Myslím, že dcery jsou po zkušenostech z naší rodiny do života dobře vybaveny. Názorný příklad je asi, bohužel, lepší než vysvětlování. Prošly si svým.
Plánujete si teď něco do budoucna?
Když se ohlédnu, co jsem v posledních třech letech zvládla a jak se můj život změnil, dávám si teď už jen malé cíle. Řeším pouze to, co musím udělat hned teď. Můj bývalý partner na mě křičel: "Ty si nedovedeš přihlásit ani televizi!" Myslím, že se mýlil. Jsem klasická Váha. Dlouho váhám, ale když se dám do řešení problémů, je to razantní. V současné době jsem spokojená, takže nemám důvod přemýšlet, co bude dál.
Platí ve vašem životě, že když jste spokojená v soukromí, daří se vámi v práci? Ono to tak totiž často bývá.
Ano. Práce mi opravdu vychází a také mě v těžkých chvílích neuvěřitelně podržela. Například jsem v létě hrála Lady Macbeth a to byla práce, na kterou bych dříve nemyslela ani v nejdivočejších snech. Dělala jsem další projekty a vlastně i o natáčení seriálu Vyprávěj se začalo mluvit v mém zlomovém roce 2008. I to byl jeden z dárků k mému novému životu.
Jaké byly další?
Toho je moc. Například dcera si koupila fenku Emu. Mimochodem, jak jsem se tak na přelomu roku 2007 a 2008 modlila, ať mi už ten další rok přinese něco dobrého, Ema se nám před Silvestrem ztratila. Bylo to u Liberce, dcera oblepila celé město našimi telefonními čísly a na Nový rok nám zavolali jedni lidé, že asi mají našeho psa. Ema, malý grifonek, ušla v zimě asi třicet kilometrů dálnicí. Nebo doteď nosím všude s sebou přání mé maminky, která mi v roce 2007 napsala k narozeninám, které mám v září, že mi přeje pohodu a štěstí v roce 2008. Takže, pro mě byl ten rok opravdu zlomový. Prostě jsem ho škrtla a od té doby žiju nový život. A doufám, že už mě nikdo nebude nutit, abych se v rozhovorech vracela o těch pár let zpátky.
Děláte v tom novém životě ještě další nové věci kromě tance s cikánskou kapelou?
Ano. Snažím se žít v klidu a dělat věci, které mě těší. Daří se mi to. A to je strašně moc.
