Máte za sebou těžký rok. Pomáhala vám máma, povoláním psycholožka?
Ten rok byl těžký hlavně pro mého partnera. Bylo mou morální povinností stát po jeho boku. Moji rodiče mi pomohli hlavně tím, že jsem si u nich vždy mohla odpočinout a nabrat sílu.
Psalo se například, že nosíte věci Venduly Svobodové. A vy jste mlčela.
Neměla jsem zapotřebí se k čemukoliv vyjadřovat. Připadalo mi to absolutně nevhodné. Hodně lidí se přiživilo a zviditelnilo se jménem pana Svobody a já mezi ně rozhodně patřit nechtěla. Paní Svobodová je mi víceméně lhostejná. Již za života pana Karla jsme se jí raději vyhýbali.
Co jste si myslela, když jste si přečetla, že nosíte její náhrdelník?
Přemýšlela jsem o tom, jak je absurdní, že zde zemřel velký člověk a někteří novináři jsou ochotní plodit takovéto hlouposti. Otázkou je, zda jim k tomu někdo dával podněty. Ale toto období je už naštěstí za námi.
Trápily vás pomluvy?
Ne. Jsem realistka. Prostě taková byla situace a já se snažila dostat se z ní bez psychické újmy. Jediná cesta byla nevšímat si pomluv, protože ve chvíli, kdy se jimi začnete zabývat, vtáhne vás to a semele.
Paní Svobodové jste se vyhýbali, protože si to Petr přál?
Petr velmi respektoval otcův život, ale je citlivý a vzdělaný, takže měli s paní Svobodovou málo společného.
Co vás v té kampani zasáhlo nejvíc?
Nenazývala bych to kampaní. Bylo to spíše hledání senzací na absolutně nevhodném místě. Mrzelo mě, že jsme se vůbec dostali na stránky bulvárních časopisů, z nichž jsme si dřív dělali spíš legraci. To, co se odehrávalo na bulvárních stránkách, mělo pramálo společného s naším skutečným životem, který byl hluboce zasažen smutným odchodem pana Karla.
Pamatujete si na první setkání s Karlem Svobodou?
Samozřejmě. Byl to obrovský, absolutní gentleman, který se uměl chovat v jakékoliv situaci.
Psalo se, že vás neměl rád.
Nevím, z čeho kdo tak usoudil. Já mohu jen říci, že se ke mně choval vždy velmi slušně.
Při jaké příležitosti jste se poprvé potkali?
Petr mě chtěl otci představit, a tak jsme se setkali.
Vzpomínáte si na poslední setkání?
Na Silvestra jsme ho s Petrem navštívili v Jevanech. Byli jsme s ním na krásném výletě v Kutné Hoře. Pan Karel mi ukazoval kutnohorskou architekturu a chrám sv. Barbory.
Co jste dělala, když jste se dozvěděla, že se zastřelil?
Byla jsem tehdy s Petrem v zahraničí. Hned jsme se dali na smutnou zpáteční cestu.
S Karlem Svobodou vás spojovala hudba.
Ano, bylo to jedno z témat našich hovorů. Naposledy jsem mu pouštěla hudbu Jara Filipa, kterého mám moc ráda. S Petrem nás tehdy ani nenapadlo, že se za pár dní oba skladatelé sejdou v hudebním nebi.
Herectví mi nestačí
Do Čech jste se přestěhovala jen kvůli partnerovi?
Ano. Před pár lety Petr odešel za mnou na Slovensko. Měla jsem tam angažmá a nebyla jsem tehdy ochotná ho měnit. Ale tragická situace změnila náš pohled na život. Nechala jsem tehdy i jedné role v divadle pana Lasici. Moji kolegové byli dost překvapení, ale já jsem to tak cítila. Nebylo to ale jednoduché. Musela jsem opustit vše, co jsem si na Slovensku za posledních deset let vybudovala.
V Jevanech bydlí spousta celebrit. Už jste se sžila se sousedy?
Sousedy nerozlišuji na celebrity a ne-celebrity, ale na příjemné a nepříjemné. I když v Jevanech netrávím tolik času, setkala jsem se s velmi milými lidmi.
Navštívila jste už Gottland?
Zatím ne, nechci platit vstupné. (smích)
Učíte se česky? Brala byste angažmá v některém z českých divadel?
Česky se neučím, česky už umím, i když se srandovním přízvukem. Rozhodování závisí vždy na nabídce, ale ze své zkušenosti vím, že každé angažmá v divadle je obrovský závazek. Spíše mě teď zajímá filmová práce. Dokonce jsem nedávno změnila pozici a stála jsem za kamerou jako pomocný režisér.
S Petrem teď píšete scénář k filmu.
Právě dobrušujeme dialogy. Námět neprozradím, ale v žádném případě nejde o nic autobiografického. Nechceme si hrát na hloubku. Bude to příjemný film, který neuráží. Nemám moc v lásce filmy, které si hrají na hloubku a zároveň v nich jsou muži i ženy vykresleni jako retardované karikatury.
Jak mezi vaše umělecké vlohy zapadá studium sociální práce?
Čím větší máte rozhled, tím máte větší křídla. Umění, jímž se zabývám, reflektuje člověka a jeho vztah k sobě a společnosti. Myslím, že je přínosné, aby se umělec zabýval vědami, které jeho obzor rozšiřují.
Jste Romka? Psalo se to tu o vás.
Taková otázka mi v dnešní době, kdy žijeme v Evropské unii, připadá absurdní. Doba, kdy lidé museli uvádět svou rasu, je naštěstí za námi. Jsem míšenka, tak jako devadesát procent lidí z bývalého Československa. Vyrůstala jsem ve velmi liberální rodině a jsem překvapená, že si média vůbec dovolí tuhle otázku řešit dehonestujícím způsobem. Podstatné je přeci, co člověk umí a jak se chová. Ale vlastně není divu, že si média dovolí toto řešit. Nemyslím si, že situaci pomohl fakt, že je ve vládě pan Čunek. Musím říct, že obdivuji jeho odvahu, s níž v tomto století vyslovuje některé své názory.
Měla jsem být veterinářka
Umíte prý také vykastrovat sele!
Pozor na mě. (smích) Ano, chvíli jsem se připravovala na veterinu.
To tedy nejste žádná citlivka...
Zrovna včera jsme byli u veterináře, protože se nám poprali psi a můj čuvač měl natrženou kůži na tváři. Jenomže se nechtěl nechat ošetřit. A tak jsem veterináře požádala, ať mi půjčí jehlu, a sama jsem mu to zašila.
Proč jste nakonec dala před veterinou přednost herectví?
Vlastně ani nevím.
Litujete toho?
Ne. Nerada se dívám zpět a navíc jsem fatalista.
A tak jste herečka...
Jako mladá jsem věřila ideálům. Byla jsem přesvědčená, že herectví je o umění, o hloubce, ušlechtilých motivacích, že je o duši člověka. Jenže ve skutečnosti jsou herci nedoceněni a jen čekají na kousek pozornosti a slávy. Jen se podívejte na televizní seriály. Spíš připomínají fabriku než umění.
Máte přesto v televizi oblíbený pořad?
Mám! Červeného trpaslíka. To je geniální seriál.
| Očima redaktorky Lucia byla právě bez auta, protože ho s kolegyní zničily na dálnici. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Vyzvedávali jsme ji s fotografem před jevanskou vilou, a protože si myslela, že povídat si uvnitř by se nehodilo, jeli jsme do restaurace nedalekého klidného hotýlku, kam prý chodívá hrát squash. Oč pečlivěji si hlídala, co říká na diktafon, o to víc se uvolnila, když bylo po všem a daly jsme si spolu kafe "jen tak". A protože je renezanční bytost, vyptávala se chvílemi ona nás. Plytké tlachání nemělo šanci, to už spíš došlo na Marxovy ekonomické teorie a na v dnešní době nedoceněnou duchovní hygienu. Stejně tak ji nezajímalo, jak bude vypadat na fotografiích k rozhovoru. Zato bezpodmínečně vyžadovala autorizaci svých slov. |
| Lucia Gažiová se narodila v roce 1979 na Slovensku ve Spišské Nové Vsi v katolické rodině. Maminka je docentka psychologie, otec chemický inženýr, specialista plynové chromatografie. Sestra Ladislava je úspěšná malířka. Po gymnáziu vystudovala filmovou režii a jazzový zpěv v Norsku (pozn. redakce: žije tam její teta). Na Slovensku absolvovala herectví na VŠMU. Nyní si dodělává doktorát v oboru sociální práce. Je členkou bratislavského divadla Astorka Korzo'90. Hraje na housle a klavír a skládá hudbu. S Petrem Svobodou se známili před čtyřmi lety při natáčení filmu Milenci a vrazi. Letos chystají svatbu, časem i rodinu. Ráda by jednou nějaké dítě také adoptovala. Hrála v Divadle Bolka Polívky, v divadle L+S i ve Slovenském národním divadle. Ve filmu pak ve snímcích Milenci a vrazi, Sex drogy and rock and roll či Love story Bathory. Nedávno dotočila s Dušanem Rapošem film Cinka Panna, který půjde na podzim do kin. Jednu z hlavních rolí má v chystaném irsko-slovenském filmu. Režijně nedávno spolupracovala s Matušem Libovičem na krátkém filmu s názvem 1943. |
