„Mezi charakteristické znaky patří pocity úzkosti provázané depresí, výčitky, soustavný pláč, strach nebo nespavost. Připojuje se i nechuť cokoliv dělat, může ale i převážit tendence projevovat přehnanou péči ostatním dětem a samozřejmě se dostavují problémy v sexuální sféře. Postinterrupční syndrom se může projevit nejen u žen, které prodělaly samovolný potrat, ale i u těch, které se pro potrat rozhodly samy,“ upozorňuje psycholožka Vlaďka Bartáková.
Děsivé skrývání
Situace je o to horší, když se žena snaží své pocity před okolím maskovat. Někdy je to z obavy, aby svými problémy rodinu nezatěžovala, jindy ze strachu před výsměchem. Některé ženy se také snaží dokázat, že jsou silné, a potlačují v sobě rostoucí paniku, navíc se od nich očekává, že budou plnit svou roli v práci a ve vztahu, a jednoduše se pokoušejí na svůj stav zapomenout. Problém je ovšem v tom, že oddalováním a tzv. vytěsněním nelze jejich psychický stav řešit. Stává se také docela často, že se postinterrupční syndrom projeví až např. po roce nebo i delší době.
Role muže
Spousta žen si před potratem zjišťuje možné fyzické komplikace a důsledky zákroku, málokdy ale pátrají po tom, jaký vliv může mít potrat na jejich psychické zdraví. To, že po zákroku bude všechno jako dřív, očekávají nejen samotné ženy, ale hlavně jejich partneři. Jsou proto bezradní, když jejich přítelkyně či manželka víc pláče, méně mluví a nemá chuť na sex. Muž je před touto situací fakticky bezmocný a neví, jak pomoci, a proto se ve většině případů stahuje do „svého světa“ a nechává ženu, aby se vyplakala kamarádce nebo se s tím poprala sama. Nepočítá ale, že by ženina krize měla trvat déle. Žena naopak chápe partnerovo chování jako nezájem a to ji od něj jen oddaluje. Často ho také může nevědomky ze svého stavu vinit. Mezi partnery neřešícími tuto krizi vyvstává bariéra, která může končit i rozchodem.
Jak z toho ven?
Co je tedy rozhodující při léčbě těchto psychosomatických potíží? „Léčba není věcí týdne nebo měsíce,“ varuje Bartáková. Jeden z prvních kroků je odložení vlastní masky. Žena by si měla uvědomit závažnost svého stavu, nepodceňovat ho, ale pravdivě si přiznat, co se vlastně stalo. Je obtížné najít člověka, který vás tímto stavem provede- nemusí to být nutně odborník, ale měla by to být osoba blízká a citlivá. Přestože se u nás na psychické důsledky interrupce příliš nepoukazuje, v cizině existují specializovaná centra a lékaři, kteří se tímto syndromem zabývají. Důležitými momenty také bývá prožití období smutku ze ztráty dítěte. „I když se totiž žena k interrupci rozhodne sama, bývá v ní okamžik potratu hluboce zakořeněn, který se snaží marně vytěsnit. Fází terapie je několik, je ale podstatné, aby žena spolupracovala. Je třeba překonat tabu české veřejnosti a zaměřit se na pocity a psychický stav žen, které uvnitř trpí,“ je přesvědčená Vlaďka Bartáková.
