Nad hlavami cestujících pravidelné letecké linky Praha - New York letí motýl. Babočka paví oko mává křidélky před očima užaslé letušky a pak usedá na uzávěr pomerančového džusu na jejím servírovacím vozíku.
"To je můj motýl," chlubí se náš pětiletý syn Šimon a ukazuje stevardce svůj batoh. Vytahuje z něj zátku od piva s netopýrem, autíčko, ošuntělou kartičku s obrázkem žraloka, barevné sklíčko, plyšového ptakopyska a krabičku od sirek, v níž chová zakuklenou housenku. Tu, která se právě proměnila v barevného motýla.
"A to mám ještě šneka!" loví v batohu dítě. "Ale kde? Hmm… Tak ten už mi taky utekl," konstatuje suše, když jeho zrak padne na stříbrnou hlemýždí cestičku, která šnečími slinami lemuje jeho sedadlo a mizí kdesi pod okýnkem.
Šimon je totiž sběratel všeho. Není tedy divu, že během naší měsíční dovolené na západě USA se jeho kolekce rozrostla o další skvosty: pelikání pero ze San Diega, slepou patronu z westernového městečka Callico, šakalí chlupy z Údolí smrti, krabí klepeto z Pacifiku, kamínky z Barevné pouště a utržený ještěrčí ocásek z Grand Canyonu…
To všechno teď leží vysypané - včetně autíčka, plyšového ptakopyska a pivní zátky s netopýrem - na prostorném stole letištní policie Los Angeles.
"Čí je to batoh?" zahřímal během poslední kontroly před odletem domů mohutný černoch za přepážkou poté, co projel synův batůžek rentgenovým zařízením. Dokonce třikrát, protože kontrolorovi se cosi nezdálo.
"Mého syna," odpovídá můj muž s plnou odpovědností a vědom si toho, že indiánský nožík, který jsme Šimonovi koupili v šošonské rezervaci, zůstal v odbaveném kufru. Tahle přísná bezpečnostní opatření na letištích po 11. září nám totiž vůbec nevadí. Lepší pořádná kontrola než další teroristický útok. Přesto pociťuji jakési škodolibé zadostiučinění, když sveřepý státní úředník znechuceně odkládá na pult smradlavý ještěrčí ocásek, krabí klepeto a chlupatou housenku - tentokrát nezakuklenou.
"Tati, proč mi berou ten batůžek?!" začíná natahovat malý předškolák.
"Copak jsem terorista?" Jak se procedura protahuje, znejisťujeme.
Horečně přemýšlím, zdali syn nevzal v některém přírodním parku něco, co by mohlo vést k problémům. Američani jsou přísní. Ale sbírat kameny v arizonském Meteor kráteru či zkamenělé dřevo v národním parku Mrtvý les jsme mu opravdu nedovolili. Už proto, že vstupenka ze zadní strany obsahovala nejen popis vysokých pokut za porušení předpisů, ale i doporučený návod, jak na lupiče přírodních skvostů upozorňovat strážce…
"Ááááá, tady to je," zvolá konečně obr a sevře mezi ukazováčkem a palcem slepou patronu z westernového městečka Callico. V tomhle americkém skanzenu jsme krátce po příletu do Kalifornie s ostatními turisty napjatě sledovali dobrodružné scénky s kovbojskými přestřelkami. Už dávno jsme zapomněli, jak náš synek v uličkách mezi saloony radostně sbíral po zemi vystřílené náboje.
Úředník s kamennou tváří volá zbrojního experta z Los Angeles. Oba muži podrobují nábojnici detailnímu zkoumání. "Ať mi to vrátí!" brečí synek. Patrona nejde otevřít. Najednou si uvědomuji závažnost situace a modlím se, aby vystřelená patrona byla skutečně vystřelená.
Naštěstí je. Zadržení nebezpečného teroristy se tedy pro tentokrát nekoná. Ale čas nemilosrdně běží. A tak zatímco z batůžku mého dítěte vylézá brouk s velkými klepety, roztahuje tmavomodře kovová křídla a mizí kdesi v útrobách letiště, "naše" letadlo na lince Los Angeles - New York roluje na startovací plochu bez nás.
 Autorka je spisovatelka a publicistka známá ze "starého" Mladého světa. Loni se stala ředitelkou komunikace ČSA. Je autorkou knih Táhne mi na dvě stě a Dva životy Viktora Fischla a chystá humornou knížku z firemního prostředí. |
