Snímek Tábor padlých žien byl podpořen fondem Eurimages a promítal se na festivalech v Berlíně, Alexandrii a San José. V jednotlivých rolích se představili Juraj Kukura, Štefan Kvietik, Mahulena Bočanová a další. Kniha Antona Baláže vyšla v nakladatelství Ivo Železný pod názvem Tábor padlých žen.
| Tábor padlých žien Slovensko, SRN, ČR; 1997 |
| Režie: Laco Halama |
| Námět a scénář: Anton Baláž |
| Kamera: Zoltán Weigl |
| Střih: Ladislav Halama |
| Hudba: Rudolf Geri |
| Hrají: Juraj Kukura, Dana Dinková, Štefan Kvietik, Hana Gregorová, Henrieta Mičkovicová, Mahulena Bočanová, Josef Vajda, Marta Sládečková ad. |
| Délka: 100 minut |
Není o čem hrát
Slovenský film Tábor padlých žien, podpořený českým a německým vkladem i nadnárodním fondem Eurimages, si prožil mimořádně těžké porodní bolesti. Vznikl už v roce 1997, ale na Slovensku se téměř nepromítal a do českých kin přichází s tříletým zpožděním; kvůli nepřehledným majetkoprávním změnám v kdysi státním bratislavském studiu Koliba není společný projekt - podle tuzemských partnerů - dodnes vyúčtován; materiály pro mimosoutěžní uvedení na Berlinale platil prý režisér Laco Halama ze svého...
Po tolika útrapách by se slušelo, aby aspoň výsledek vše napravil: želbohu, nestalo se. Coby filmové dílo připomíná Tábor padlých žien školní besídku a způsob, jímž zobrazuje historii, by mohli političtí vězni chápat jako nejapnost, ne-li urážku. Jistě, hrdinové neustále podotýkají, že pracovní tábor, kam mezi nespolehlivé jednoho krásného dne přivezli partu prostitutek a vzápětí skupinu mnichů, představuje poslední oázu starých časů před krvavým zítřkem, určenou zatím jen převýchově, nikoli přímé likvidaci odpůrců režimu, k níž se jinde už schyluje.
Ale i kdyby tohle z plátna hlásal Marlon Brando, je nemožné uvěřit v natolik "lepší" lágr, kde velitel vězňům vyká a prokazuje úctu, hraje s nimi karty, nechá je vtipkovat na apelplatzu i při promítání sovětských agitek, dobrácky je varuje, aby si moc nezahrávali, a když objeví mezi trestankyněmi donašečku, vytkne jí otcovsky: "To se nestydíte?"
Morální převahu tady vůbec rozdílejí trochu zmatečně: hodní, chápaví bachaři se rekrutují z nedávných slouhů Němců a lehké slečny zas mají duše hluboké a srdce citlivá, vydělávají na dítě či cudně milují františkána. Tak nevinná idyla dobového závětří tu dýchá, zvláště když lékař odzátkuje sošku Stalina a nalije z ní dokola po štamprličce, až by naiva málem uvěřil: v takovém táboře je sladko žít.
Ať už obraz milosrdného ostrůvku coby historický fakt přijmeme, nebo odmítneme, nějaký konflikt sem vtrhnout musí, aby bylo o čem hrát. V osobě věrozvěsta budoucího komunistického teroru se vyskytuje jediný zástupce zla, pohříchu charakterizovaný coby sexuální zvrhlík s bičíkem, jenž na zkušené svůdkyně bezmocně prská: "Ty ďáblice!"
Ze slibné výchozí situace mezi ostnatými dráty - dámičky polosvěta předhozené žádostivým mužům - tvůrci nevytěžili nic, jen jakousi lepkavě všeobjímající družnost. K faktu, že "není o čem" hrát, ještě přistupuje skutečnost, že navíc tu nemá ani kdo hrát - tolik špatných, či dokonce křiklavě špatných hereckých výkonů najednou se hned tak nevidí.
 Z filmu Tábor padlých žien. |
 Z filmu Tábor padlých žien. |
 Z filmu Tábor padlých žien. |
 Z filmu Tábor padlých žien. |
 Z filmu Tábor padlých žien. |
