Herečkou jste se stala spíš náhodou. Bylo vám 12, když jste natočila dětský film Jak se točí rozmarýny. Co vám z té doby utkvělo v paměti?
Byla to tehdy velká náhoda, ale mně se herectví tak zalíbilo, že už se mi nikdy nechtělo dělat něco jiného. Podstatné v té době pro mě bylo samozřejmě i to, že jsem nemusela chodit do školy. Hrála jsem navíc s oholenými vlasy, prostě celé to bylo velké dobrodružství. Poznávání nových lidí, dětí, míst, to s tím také souviselo. S Rozmarýnama jsme potom objížděli všechny možné festivaly, prostě úžasná doba.
Co říkají vaši synové na vaše dětské role?
Trochu si ze mě dělají legraci, ale myslím, že speciálně Rozmarýny se jim v době, kdy je viděli, asi líbily. Herectví je ale nejspíš neoslovilo, z dnešního pohledu bych jim takovou profesi moc nepřála. Mladší syn je hodně muzikální, v téhle branži by se mi líbil víc.
V době, kdy jste začala studovat konzervatoř, jste měla už spoustu hereckých zkušeností. Jaký to mělo vliv na vaše studium?
S hraním byly v době, když jsme herectví studovali, velké problémy. Oficiálně se hrát ani točit v prvním a čtvrtém ročníku moc nesmělo. Měli jsme se věnovat především škole. Mám ale pocit, že nám zkušenost z natáčení moc nepomohla, možná to bylo spíš na škodu. Něco jsme si z herectví osvojili a pak to po nás ve škole chtěli třeba jinak.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: Nejmladší z rodu Hamrů: Rozpaky kuchaře Svatopluka: |
Seriál Malé dějiny jedné rodiny byl unikátem své doby, něco jako předchůdce sitcomů a nekonečných seriálů. Jak vám oněch padesát dílů změnilo život?
Bylo to pro nás v té době něco úplně nového. Navíc se točilo poměrně rychle, což je normální až dnes, tehdy jsme na to zvyklí nebyli. Halina Pawlowská nám psala scénáře, díky seriálu jsem se s ní tenkrát setkala vůbec poprvé, a samozřejmě vzpomínám i na Milenu Dvorskou. Tu jsem měla moc ráda. Navíc se blížil převrat, pořádaly se první demonstrace a my jsme z natáčení jezdili rovnou na Václavák, u všeho jsme chtěli být. Natáčení tohohle seriálu mám úzce spojené s atmosférou doby. On i ten scénář byl tak trošku “perestrojkový”.
Vězeňkyně Paterková, kterou jste hrála v Přítelkyních z domu smutku, byla žena od rány. Jak jste se v takové roli cítila?
Úžasně! To byla přesně role pro mě. Komplikované postavy mě baví. Třeba na rozdíl od princezny, kterou jsem hrála všehovšudy jednou, a stačilo to rozhodně mně i jim. Postava Paterková měla za úkol téměř neustále křičet, takže mi v té době málem odešly hlasivky. Ale stálo to za to, v takové roli se herec prostě vyřádí.
Která z vašich postav, ať už divadelních nebo filmových, se vám zaryla pod kůži?
Rozhodně Rozmarýny, už jen kvůli té holé hlavě. S tím se v rolích moc nesetkáte. Úžasné byly Sestřičky, protože to točil Karel Kachyňa, to byl úžasně příjemný člověk. Ani jsme nečekaly, že film bude tak úspěšný. Vzpomínám i na svoji roli fotbalové fanynky ve filmu Proč? Režisér Karel Smyczek, parta stejně starých lidí. Jsem ráda, že jsem u toho mohla být.
Vzpomenete si na svou nejděsivější „palmu“, tedy moment, kdy herci vypadne text?
No jéje, těch bylo! Je to moje děsná noční můra. Nejhorší jsem asi zažila s Honzou Hrušínským v divadle Bez zábradlí. Na ten příšerný pocit bezmoci jsem schopná si vzpomenou dodnes. Ale jak jinak, prostě jsme se z toho nějak vylhali, takže diváci snad ani nic nepoznali. Vzpomínám na genialitu jednoho kolegy z Vinohradského divadla, který si ve chvíli, kdy text zapomněl, důstojně odkráčel přes celé to dlouhé jeviště pro nápovědu, pak zase důstojně odkráčel zpět a až pak repliku řekl. A nikdo nepoznal, že vlastně hrál „palmu“.
Pavlína Mourková
Váš partner Janek Uhrin je dramaturg a režisér. Radí vám doma při studování rolí?
Neradí. Je moc přísný, takže se ho trošku bojím. Ale vlastně zrovna včera mě pochválil za to, jak jsem hrála v jednom z dílů seriálu Mordparta, takže to s ním zase tak dramatické není.
Kde vás mohou diváci momentálně vidět?
V Divadle Radka Brzobohatého máme spoustu krásných představení, teď se asi nejvíc bavíme komedií Tři letušky v Paříži. Je to taková legrace, že si to vážně užívají nejen diváci, ale i my na jevišti. Zahrála jsem si v seriálech Mordparta a Modrý kód a ještě něco se rýsuje. Nerada bych to ale zakřikla, takže si to prozatím nechám pro sebe. Moc se těším na prázdniny, za tátou na chalupu, kde občas otevřu penzion, který tam postavil. Takže vlastně zase práce. Odpočinek mě čeká asi až u moře, kde se budu pro změnu schovávat před sluníčkem, na které mám alergii.
