Jste známou propagátorkou východních meditací. Využíváte uvnitřnění i ve své profesi, při hraní? Nebo při studiu rolí?
Nemyslím si, že jsem propagátorkou meditací, ale je pravda, že tenhle způsob, jak zkáznit svoji mysl, mi v životě pomáhá zbavovat se negativních pocitů a emocí, které by mi ubližovaly. Někdo to řeší alkoholem, jiný psychoterapií a jiní tím obtěžují své okolí, já si dělám radost ve své hlavě takhle. V mé profesi mi to například pomáhá zbavit se trémy, ráda totiž chodím před diváky klidná, jsem pak svobodnější.
Dlouho jste odolávala účasti na českém seriálovém boomu, proč jste role odmítala?
Kdysi jsem hrála v jednom z těch prvních dlouhých seriálů, kdy si člověk nemohl přečíst, co bude hrát v dalších dílech a tenkrát jsem si řekla, že to není nic pro mě a taky jsem začala žít trochu jiný život. Chtěla jsem cestovat a mít čas na svou rodinu a nechtělo se mi vázat se dlouhodobými smlouvami. Zase jsme u té svobody, nechtěla jsem o ni prostě přijít.
Do televizní mašinérie jste vstoupila až v posledních letech díky Vinařům či Ordinaci v růžové zahradě. Jaké to bylo?
Vinaři byl projekt, který měl předem daný počet dílů, točil se na mé milované jižní Moravě, takže nebylo co řešit. A do Ordinace jsem byla pozvána velmi milým způsobem zrovna ve chvíli, kdy se mě začali lidi ptát, proč jsem tak málo vidět v televizi. Postava Jarmily se mi líbila a to jsem ani v tu chvíli netušila, jak mi bude při tom natáčení hezky. Myslím, že tam lidi všech profesí dbají na to, aby jim při tom běhu na dlouhou trať bylo dobře, bez nějakého zbytečného dusna a přitom tam vládne totální profesionalita.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: |
Jedním z vašich vůbec prvních seriálů byl černobílý Nejmladší z rodu Hamrů, kde jste hrála ekonomku a ženu blízkou hlavnímu hrdinovi. Vybaví se vám nějaká vzpomínka na tuto roli, na Jaroslava Satoranského či na jiného z tehdejších kolegů?
Je mi líto, ale to je tak dávno, jako kdyby to bylo v nějakém jiném životě. Tenkrát mi bylo nějakých osmnáct, byla jsem čerstvě na DAMU a žila úplně jinými věcmi. Měla jsem tam pár filmovacích dní, takže natáčení si nepamatuju vůbec. Ale o dva roky později jsem točila v Nemocnici na kraji města a tam jsem se ještě setkala s Karlem Högerem, který původně hrál primáře Sovu a pak jsme to přetáčeli s panem Chudíkem. Potkala jsem se tam také s paní Medřickou a to bylo třeba setkání, které mě zasáhlo, protože ke mě byla nesmírně laskavá a empatická, přestože jsem byla ještě herecké kuře.
V jedné ze scén se ptáte Jaroslava Satoranského alias Jana Hamra, jaký je jeho sen. Jaký je ten váš herecký sen i osobní sen?
Svůj sen já žiju celý život a stejně jako ve snu to někdy dává smysl a někdy ne. Herecký sen nemám a nikdy jsem neměla, možná i proto, že jsem se podvědomě nechtěla vystavovat zklamání, kdyby se mi třeba nesplnil. Hned po škole jsem založila rodinu a ve dvaadvaceti měla první dceru. A tak jsem herectví vnímala jako způsob obživy, někdy více či méně zábavný. Neměla jsem čas a v sobě místo se řešit a myslet na sebe jako na herečku. Tohle patřilo ke školním létům. Měla jsem a mám úžasného chlapa, umělce, jehož kumšt nekončí u Aše, a tak jsem často víc prožívala jeho úspěchy než ty své a snila tak často jeho sen.
Herečkou jste se prý stala proto, že jste chtěla zažívat dětská dobrodružství i skrze svojí profesi. Souvisí s tím i vaše tak trochu indiánská přezdívka Voda v koši? Je to to, co vás charakterizuje?
Že jsem voda v koši mi řekla jednou Květa Fialová, protože jsem pořád měnila naše plány, ale možná něco na tom je, protože kdykoli někoho napadlo, že by mě mohl vlastnit, protekla jsem mu mezi prsty a zmizela.
Na téma vaší role v komedii Kameňák jste už asi řekla všechno, ale přeci jen - je nějaký z „kameňáků“, který vás naprosto odboural?
V normálním životě nejsem člověk, který by bavil hospodu vtipy. Pamatuju si asi dva a ty jsou tak sprostý, že by je ani internet neunesl.
Lze nějak srovnat práci s režiséry, kteří prošli vaší hereckou kariérou? Podskalský, Sequens, Sokolovský, Klein, Dudek, Filip, Troška a další. Který z nich se vám nejvíce vryl pod kůži a čím?
Nebudu vám přece z téhle plejády režisérů, většinou filmových a televizních, co jste vyjmenovala, vybírat jen někoho. To by se ti ostatní mohli připootočit v hrobě. Já jsem především divadelní herečka a právě při zkoušení divadla jsem měla opravdu možnost poznat třeba Miroslava Macháčka, který byl během jedné společné divadelní inscenace moje Konzervatoř a DAMU dohromady. Poprvé mi totiž někdo řekl, že se herec nemá starat o to, jak postavu hrát, ale o to jak má postava myslet. A to je dodnes pro mě především v komediích, které hraju, rada nad zlato.
Sledujete současnou televizní či seriálovou tvorbu? Zaujalo vás v poslední době něco konkrétního?
Mladý papež od Sorrentiniho a teď ujíždím na Sedmilhářkách.
Jana Paulová
Díky své roli v Ordinaci tak trochu nahlédnete i do lékařského prostředí. Jak se jako vyznavačka východní filozofie díváte na západní medicínu?
Mám pár úžasných přátel mezi špičkovými lékaři, kteří svými pacienty a svou prací žijí, a tolikrát mi západní medicína pomohla, že ji odmítám zpochybňovat.
Popište, jak vypadá váš absolutně nejvytíženější pracovní den. Zbude v něm čas na pravidelné rituály?
Myslíte „Den hrůzy“? Přijíždím ve dvě ráno ze zájezdu z Ostravy a v půl páté mi zvoní budík. Celý den točím a v pět odjíždím z ateliérů, abych večer v Kalichu zahrála představení ve dvou. Paradoxně tahle představení bývají nejlepší, protože člověk v sobě posbírá zbytky sil a hraje jen to důležité. Pak ale následuje rychlá smrt. A pravidelné rituály? Ty jsou stejně intimní jako ta hygiena vnější, takže ty si s dovolením nechám pro sebe.
A naopak, jak vypadá vaše naprosté volno oproštěné od veškerých povinností?
Po takovéhle náloži se stane, že druhý den, pokud mám volno, celý proflákám, prospím, koukám na filmy a jdu tak akorát na procházku po lese se psem a vůbec už z toho nemám špatné svědomí. Ta regenerace je už prostě pomalejší.
Čím pracovním i osobním teď žijete? Kam se chystáte?
V divadle Kalich hrajeme novou komedii Pro tebe cokoliv, a protože jsme na začátku, tak hledám, kde jsou v textu ještě rezervy a kde je místo na další gagy. Mám dalších pět komedií, s kterými jezdím po celé republice a po Slovensku a které v Praze hraju právě jen v tomhle našem divadle, které miluju stejně jako lidi, kteří nám tam dělají zázemí. Je to moje druhá rodina. V Ordinaci jsme se dohodli na dalším roce a tak jsem zvědavá, co autoři té mojí postavě chystají. A cesty? Ty moc neplánuju, protože „Řekni bohům své plány a oni se ti vysmějí“.
