Klaunský nos mu poprvé nasadil už jeho tatínek. „Bral mě na zkoušky ochotnického divadla, protože byl se mnou rád a já s ním. Dá se říci, že jsem byl jako dítě svědkem mnoha tvůrčích vzepětí ochotnického divadla v sokolovně ve Vizovicích. V podstatě jsem byl svědkem určitého zázraku,“ vzpomínal Polívka.
Brzy přestal jen tak přihlížet. „Tatínka napadlo, že bych mohl být s nimi na jevišti. Oni tomu říkali, že dodávám poezii, tatínek říkal, že zdobím. Přepásal mi sako provazem, dal mi na hlavu hučku, z papíru a klihu vyrobil červený nos, obul trochu větší boty a byl jsem malý klaun,“ líčil okamžik, který poznamenal celý jeho život. Byl to také tatínek, kdo mu dal důležitou radu: „Úsměv tě nic nestojí, ale dokáže velké věci.“
Pokud to jen trošku půjde, budu se snažit dělat to, co dělám, protože mě to neskutečně baví a taky naplňuje jistou tichou radostí.
