Když se odtud, z prosklené restaurace hotelu Jalta, díváme na provoz na Václavském náměstí, říkám si: Před patnácti lety tu byl ještě větší hukot...
To bych vám těžko vyvracel. Jsem člověk, který je od dětství zvyklý pracovat se slovy, ale co jsem viděl tamhle z balkonu Melantrichu nebo z tribuny na Letné, to se mi do slov nikdy nevejde. Jako by člověk vyrostlý na Sahaře najednou uviděl moře. V takové chvíli řekne publikovaný esejista asi tolik co analfabet: Panejo!
Tak to pojďme honem něčím shodit.
Vzpomínám si, jak na jeviště Činoherního klubu tamhle ve Smečkách, kde se právě ustavovalo Občanské fórum, vstoupil nějaký snad inspicient nebo podobná šarže z divadla, ukázal si významně na hodinky a řekl: "Tak pánové, řekli jsme do deseti a je čtvrt na jedenáct. Dopovídejte si to a jdem. Tady se musí ještě uklidit."
Občanské fórum se promptně přemístilo do Laterny magiky...
Ale i tam jednou přišla chvíle, kdy doktorka Honzíková řekla: "Pánové, revoluce je vyhraná. A my potřebujeme hrát divadlo." Co s tím? Řekneme to magistrátu! Kdo to tam řekne? Co ty, Jardo Kořáne, sedíš tady v koutě? Za pár hodin byl Jarda z magistrátu zpátky: "Máme to! Dali nám svazácký klub Aurora v ulici 28. října." Když se potom hledal primátor, řeklo se: "No přece Jarda Kořán! To je odborník na Prahu!" Dokázal dojít na náměstí primátora Vacka, kde se před ním staré struktury zatřásly hrůzou, a zase zpátky. No ne? Taková to byla zábavná doba...
Revoluční výběr politiků
Jistě. Ale víte, na co se ptám: v čem jsou o tolik efektivnější ty... standardní demokratické postupy? Standardně přišel na ministerstvo války takový Antonín Baudyš; za letu prostřelil letadlo, byť nádrž s kerosenem zázračně minul. Co Egon Lánský? Co tahleta Emmerová... trefili by tihleti skuteční mimoni na to Vackovo náměstí? Život bych na to nevsadil.
Ale to už jsme trochu daleko, i ten Kořán se stal primátorem až v devadesátém. Jak vznikala hierarchie v původně beztvarém koordinačním centru Občanského fóra v Laterně magice?
Ne že bych měl přehled, jak k tomu došlo. V jednu chvíli se však rozdaly průkazky. Někdo dopravil do Laterny automat na fotografie i přístroj, který sám zatavoval kartičky do fólie. Valili jsme na to oči, byl to pro nás tenkrát vrchol techniky. Vypadalo to, jako by ten robot dodala sama CIA.
Touha po politické moci
Tenkrát pomáhaly i mnohem nevinnější instituce.
Já vím. Ale proč to říkám - ty kartičky měly tři barvy. Průkaz nejnižší kategorie byl modrý. Ten dostali takoví ti dělníci revoluce. Nad nimi byli žlutí, to už byly šarže. Z těch mohli být pozdější velvyslanci, byť ne ministři. A ti největší pašáci vyfasovali kartičku červenou.
Jakou udělili vám?
To kdybych věděl.
To žertujete?
Chraň bůh. Ale počkejte... No modrou určitě ne. Na dveřích do sálku stálo dvaatřicet jmen těch es, co směla dovnitř. Směl jsem. Mimochodem, někde mám fotku těch dveří.
Dělalo tohle rozdělení dobrotu?
Jak by mohlo! Modří záviděli žlutým a ti zas červeným. A vůbec - od jisté doby se lidé z koordinačního centra navzájem hlídali. Každý se snažil být v delegaci, která někam nesla nějakou petici, nebo aspoň hleděl, aby byl pod tím textem podepsaný. Musím říct, že jsem žasl, kolik touhy po politické moci v mužích dřímá.
Ve vás ne?
Ve mně touhy nedřímají, ale planou. Ale po úspěchu v podniku a hlavně v umění. Politika? Tak nízko nemyslím.
I v tom byznysu se karta z Laterny mohla hodit. Myslíte, že byste bez ní otevřel v květnu 1990 první pobočku sázkové kanceláře Fortuna, když ještě začátkem dubna neexistoval zákon o loteriích, který by takové podnikání umožňoval? Česká národní rada ho podepsala dřív, než přišly na řadu jiné, důležitější...
Nepopírám, že mi v devadesátém pomohlo, že jsem stál na balkonech a tribunách, byl jsem v televizi. Toho zhola nezaslouženého respektu najednou, občas to byla groteska... Třeba můj syn na základní škole nijak zvlášť nevynikal prospěchem ani kázní, však mi to také dávali na třídních schůzkách znát. A když jsem přišel v prosinci 1989 po hektických dnech poprvé do školní budovy, vidím, že syn visí na tabuli cti, aniž v čemkoli přidal. V ředitelně si prostě mysleli, že se jen mění barva lágru, ve kterém budou žít.
Ale vraťme se ještě k té Fortuně...
Myslíte si, že jsem vtrhl do České národní rady, oni všeho nechali a přijali zákon podle toho, co jsem jim podstrčil na papírku? Takové zázraky se neděly ani tehdy. Rozhodně bych se však ve svobodném podnikání prosadil. Dřív než Fortunu jsem měl velmi úspěšné nakladatelství. A dokázal bych zbudovat i gramofonovou firmu a pak ji dobře prodat nějakým nadnárodním kořenům. Svoboda je proto krásná, že nabízí nespočet možností.
Žádný scénář neexistoval
Ještě k té touze mužů po moci: mnoho žen v Laterně nebylo, že?
Tenkrát mě to nezarazilo, ale zajímavé to je. Vybavuji si z Laterny jenom tři. Zaujala mě Hanka Marvanová, trhlá, a proto důvěryhodná. Spisovatelka Eva Kantůrková psala na koleně různá provolání. No a Rita Klímová především tlumočila. Uměl jsem taky dobře anglicky; zahraniční televizní štáby a novináři se na mě často obraceli a to jí - zasloužilé disidentce - očividně pilo krev. No co, requiescat in pace.
To, že přímo v Laterně nepůsobila Olga Havlová, asi neznamená, že byla úplně bez vlivu...
Paní Olga byla Madonna disentu. A Madonnou zůstala i jako manželka prezidenta; jí stačilo sedět někde v koutě místnosti, a každý tam stáčel pohled. Však taky když jsme se s Michaelem Kocábem rozhodli prosazovat zuby nehty jako prezidentského kandidáta Václava Havla, považovali jsme za nutné seznámit s tím paní Olgu a šli jsme jí to říct k nim do bytu. I když to byla neobyčejně klidná a statečná žena, na chviličku jí to vzalo dech. Vyhrkla, že se s Vaškem rozvede, nabízela za něj kolegu z disentu Šabatu. Jak říkám, zábavná doba.
Kdy jste se vlastně poprvé setkal s Václavem Havlem?
In natura jsem ho poprvé viděl až na té ustavující schůzce Občanského fóra v Činoheráku.
Jak na vás zapůsobil?
Malý blonďák s knírkem, ve svetru. Ucucával pivo. Říkal jsem si, no teda...
Chcete říct, že vás neoslnil...
Revolucionáře jeho pověsti jsem si maloval poněkud energičtěji. Tak nějak jako... Lenina. Taky mi způsob, jakým koncipoval debatu, připadal tak trpělivý, až byl bezbřehý. Řídil se zásadou, že každý by si měl aspoň něco říct. Myslel jsem, že vyletím z kůže, když jsem musel poslouchat, jak Věnek Šilhán pořád opakuje - ten inspicient už zase ťukal na hodinky - že si musíme zejména s plnou odpovědností uvědomit závažnost chvíle, mezitím nějaký moula líčí, jak vedl v osmašedesátém sběh lidu 'u koně'... Že to ten Havel strpí? Kocáb to postřehl, naklonil se ke mně a povídá: "To víš, je to demokrat." Tehdy se mi vyjevilo demokratické sněmování, jak je viděl Palacký: "Halasná šermovna svárlivých nedouků." Ale jinak dobrý.
Václav Havel před týdnem v rozhovoru pro náš list vzpomínal spíš obecně, jeden silný zážitek přece uvedl - jak mu přišli v noci po největší demonstraci na Letné studenti v čele se Zdeňkem Zbořilem vyčítat, že se OF moc párá s komunisty a že ukradlo vysokoškolákům revoluci.
Jo, i pro mě to bylo silný. U toho jsem jako jeden z mála - bylo před půlnocí - zrovna byl. A bylo mi Vaška Havla líto. Byl úplně dole. Ti studenti mu pak začali vyčítat i takové věci, jako že lemtá to pivo... A pozdější prezident si asi v tu chvíli opravdu říkal: Víte co? Já se vám taky můžu na všechno vykašlat. Měl jsem ho rád; nechtěl jsem, aby se nechal zdeptat.
Připadal si prý jak před tribunálem. Hned si však uvědomil, že ti studenti plní něčí "nedobré zadání".
Jsem přesvědčen, že i když to měli estébáci obšancované a třeba se i o něco snažili, úkolovat a účelově používat studenty nebylo v jejich silách. Na to byli ti vysokoškoláci příliš inteligentní a akceschopní. S mnoha jsem mluvil. Té noci se jim prostě zdálo, že scénář odpolední demonstrace na Letné byl špatný, že se tam Vašek Malý modlil... a tak. Tak tenkrát jsem vystoupil a držel řeč, že není žádný scénář, je jen revoluce, ta se děje, překvapuje všechny. OF nikoho nevede, naopak, pouze reaguje - ano, často pozdě a chybně - na dění v ulicích. Ale někdo to střešit přece musí. Každopádně, za dvanáct hodin je finále: generální stávka! Pojďme udělat všechno, aby uspěla. Šli jsme. Ještě po letech mi kluci z té studentské delegace říkali, že je ta noční debata v Laterně zbavila frustrace, znova vybudila. Nedobré zadání, pokud nějaké bylo, se změnilo v dobré.
Jak dokreslily další revoluční dny portrét Václava Havla, který teď v sobě nosíte?
Když mám uvést nějaký zajímavý detail, který nebyl z větší vzdálenosti postřehnutelný, všiml jsem si, jak ho i v obrovské časové tísni dějinných chvil baví detaily, jaké dokáže ocenit jenom literát, a dramatik zvlášť. Když jsem například přijel do Laterny horečně zvěstovat, že mě prostřednictvím tehdejšího šéfredaktora Mladého světa oslovilo politbyro a projevilo vůbec poprvé zájem jednat s vedením Občanského fóra, potěšila Vaška nejen ta převratná zpráva, ale i to, že místem schůzky má být Orientální salonek Obecního domu. Úplně si medil. Pošeptal mi: "Rendez-vous v Orientálním salonku..."
Klaus působil dobře
Jak vypadá první obrázek Václava Klause, uložený ve vaší pocitové paměti?
Nikdy nemluvil dlouho a zbytečně, dokázal shrnout diskusi a vytyčit potřebný směr další akce. Bezbřehostí debat fyzicky trpěl. "Co tady dělají ti Jičínští a Rychetští?" zašeptal jednou směrem ke mně ve skutečné bolesti.
Jak ho brali ostatní?
Podle mě působil dobře na všechny. Někteří členové koordinačního centra OF později tvrdili, že ho prokoukli už tam. Houby! Měli ho za odborníka, kterých byl v disentu nedostatek. Těch ekonomických zejména. A tak si všichni přáli, aby Václav Klaus tím expertem fakt byl, a nikoho by při jeho vystoupeních ani nenapadlo, že téma jeho diplomové práce znělo Dovoz náhradních dílů ke spalovacím motorům ze zemí RVHP. Někdo si snad vzpomněl, že ještě nedávno varoval před překotností ekonomické perestrojky, ale to se v té převážně levicové partě bralo spíš za rozumné.
Jestlipak někdo už během revolučních dní pochopil, jaký gigantický soupeř na politickém i odborném ekonomickém kolbišti Václavu Klausovi vyroste z Miloše Zemana?
Miloš Zeman se pouze jednou prosápal na tribunu na Letné a pronesl několik bonmotů typu, že podle toho či onoho ekonomického ukazatele se Československo nachází až za Nepálem. Později z něj vylezlo, že si to vlastně vymyslel. Je to talent odborného giganta, nebo nějaký úplně jiný talent?
Dokázal byste naopak jmenovat člověka, který si za revoluce vedl skvěle, ale poté se nevydal na politickou dráhu?
Imponoval mi Radim Palouš. Výborně moderoval ty nemoderovatelné debaty, obdivuhodný pán. Jeden z mála, kdo neměl politické ambice. Stal se rektorem Karlovy univerzity.
V rozhovoru, o němž jsem se už zmínil, Václav Havel vyzdvihl organizační zásluhy Mariana Čalfy, komunistického pohlavára, z nějž Občanské fórum učinilo premiéra první polistopadové vlády. Nikdo jiný, kdo by dokázal "zúřadovat" vládní agendu, snad ani nebyl po ruce.
Kdoví? Ovšem hlavní předností pana Čalfy tenkrát nebylo, že věděl, kde je v parlamentu podatelna, a že znal jednací řád. Jeho hodnota tkvěla v tom, že to byl Slovák, ale nebyl to Dubček - hlavní konkurent Václava Havla.
Nepochopil jsem, co Dubček říká
Alexander Dubček - původně favorit volby prezidenta. Jaký ten měl pro vás v Listopadu půvab?
Zanedbatelný. Po ruské okupaci jsem stál v davu, který skandoval jeho jméno před Federálním shromážděním. On přitom uvnitř podepisoval pendrekový zákon - aby nás, skandující na jeho podporu, mohli policajti pořádně zmlátit. Musím se přiznat, že jsem v životě nepochopil, co vlastně Dubček říká. Ani v osmašedesátém, ani o jedenadvacet let později. V Laterně měl vždycky hromadu papírů, do kterých pořád nakukoval. Víte, jak mi připadal? Jako tamhleta vydlabaná dýně, rozsvícená na Halloween.
Vy nemáte rád Slováky?
Naopak. Zpěváky svých písní hledám na Slovensku nejdřív a vůbec je mám velice rád. Ale dobře vím, že je pro ně Dubček dodnes něco extra. Tam není moc radno kritizovat ani Husáka, takovou mrchu. Byl to však jediný slovenský prezident ČSSR.
Vaše a Kocábova iniciativa Most oslovila ještě před listopadem komunistického premiéra Ladislava Adamce. I Občanské fórum s ním pak jednalo s respektem.
No jo... Když přistoupil na letenské tribuně k mikrofonu, tři čtvrtě milionu lidí ho přijaly jako hrdinu. Během devadesáti vteřin však jeho politická kariéra skončila. Tak se znemožnil svým komunistickým newspeakem. Z předchozích jednání jsem přitom věděl, že on je skutečný homo politicus, dokázal uvažovat věcně a jasně, nebyl to žádný nabob. Pro mě tahle epizoda zůstává dodnes nedostižným minidramatem těch dní.
Nemálo občanů si stále pamatuje, jak si vás Adamec po svém fiasku zavolal na tribuně prstem. Co chtěl?
Vyřídit nějakou banalitu Havlovi. Ten jen kývl: "Dobrý, dobrý..." Ve skutečnosti Adamec v té chvíli bláhově hledal nějaké důkazy, že ještě existuje. Muselo na mě být vidět to zaváhání, jestli si mám před celým národem zadat s "prašivou ovcí". Ale přemohl jsem se a šel. Michael na mě ještě na té tribuně zasyčel, že jsem debil. Já jsem však dodnes pyšný, že jsem se tenkrát k Ladislavu Adamcovi po křesťansku vydal. Poctivě jsem naplnil to, co jsem předtím deklaroval; byl jsem mostem.
Samet byl menším zlem
Nikterak vzácný dnešní názor říká, že sametová revoluce toho pro komunisty udělala až příliš.
Jestli máte na mysli, že stačilo jen pověsit Jakeše, Biľaka, Fojtíka nebo Štěpána na nejbližší kandelábr a tím by naše cesta do budoucnosti nabrala jiný směr... nevím. Samet byl menším zlem. Ve společnosti, kde byla vina tak široce, byť různou měrou sdílena, mělo právo volat po exemplárním potrestání bolševiků poměrně málo lidí, a pokud vím, muklové z uranových dolů ničí smrt nežádali. Pro mě osobně byla třeba nepřijatelná představa, že by se tu měla pro změnu začít decimovat komunistická inteligence. Tolik genocid už tu proběhlo... A lidé na náměstích? Volali: Nejsme jako oni! Taková byla direktiva té živoucí revoluce, ne lidí z Občanského fóra.
Tak to můžete být spokojen. Levicové myšlení vzkvétá.
Levicové myšlení nemůže vzkvétat, protože to není myšlení. Vzkvétá však demokracie, v níž i s těmi po mém soudu nesmysly smí každý svobodně přijít na tržiště myšlenek a tam je nabízet.
Nejste trochu naivní?
Naivní jsem hodně. V tom je ďábelské tajemství mého úspěchu.
Letos v září jste se po letech opět sešel na demonstraci s některými aktéry listopadu. Protestovali jste před budovou předsednictva vlády proti jmenování Pavla Přibyla, jednoho z policejních velitelů Palachova týdne 1989, šéfem Úřadu vlády. Kladl jste si otázku, proč něco takového Stanislav Gross vůbec udělal?
Na rozdíl od řady autorů publikujících v MF DNES nemám za to, že pan premiér je jelimánek nebo úplný zloduch. Nevolím ho, ale respektuji jako bystrého, pohotového člověka. Obávám se však, že panu Grossovi zatím chybí aspoň periferní vidění toho skutečně podstatného: krajiny slušnosti a oblohy idejí. O tom svědčí nejen kauza Přibyl. Byl bych moc rád, kdyby pan premiér těmto souvislostem věnoval hlubší úvahu.
Nepřijde vám po patnácti letech úžasné, že nám tolik svobod včetně této debaty přinesl "mrtvý student" Martin Šmíd, který nezahynul 17. listopadu 1989 na Národní?
Vzpomínám si na úplně první schůzku s premiérem Ladislavem Adamcem po policejním zásahu, u něho v bytě. Vznesl jsem tam požadavek na důstojný pohřeb obětí. Od obřadu jsem si coby někdejší účastník rozloučení s Janem Palachem sliboval mnoho. Počkejte, říkal jsem si, na pohřeb přijde milion lidí a vy budete v řiti. Mrtví naštěstí nebyli žádní. Pohřeb starého režimu se však konal. Velmi zábavným způsobem. Díky bohu za to.
Michal Horáček
Narodil se 23. července 1952. Na sklonku totality byl reportérem Mladého světa a měl nemalé příjmy z desek, na nichž složil k jeho slovům hudbu Petr Hapka. Nejvíc však vydělával jako černý bookmaker na dostizích a bankéř na karetních hrách. S Michaelem Kocábem založil občanskou iniciativu MOST, která usilovala o dialog mezi opozicí a státní mocí, těsně před listopadem 1989 proto oslovili premiéra Ladislava Adamce. Svědectví o převratu vydal v knížce Jak pukaly ledy. V roce 1990 se z politiky vytratil a se třemi společníky založil sázkovou kancelář Fortuna. V uplynulých letech se věnoval podnikání, publicistice, psaní textů a knih. Letos mu vyšel svazek moralit O české krvi otců vlasti. Nyní jedná o prodeji své firmy, píše román o andělích a pro zábavu se stal předsedou poroty Česko hledá SuperStar.
 OTEC A DCERA. Michal Horáček otextoval svojí dceři Ruth část Hapkovy skladby z filmu Panna a netvor. |
 Michal Horáček |
 Textař a předseda poroty SuperStar 2 Michal Horáček. (4.11. 2004) |
 Nové tváře z poroty SuperStar 2: textař Michal Horáček a učitel zpěvu Eduard Klezla. (4.11. 2004) |
 Michal Horáček, předseda poroty druhé řady SuperStar při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (5.11. 2004) |
