Měl se stát ideovým nástupcem kubánského vůdce Fidela Castra. Ikona latinskoamerického komunismu si ho sama vybrala v polovině 90. let minulého století jako svého následovníka. Tehdy bylo Chávezovi necelých čtyřicet let, El Jefemu z Havany bezmála jednou tolik.
Otěže prosazování radikálního komunismu v Latinské Americe však Chávez nakonec nepřevzal. Zemřel kvůli komplikacím po operaci zhoubného rakovinového onemocnění. Půl roku před svými devětapadesátými narozeninami a jen pár měsíců poté, co ho Venezuelané znovu, už počtvrté v řadě, zvolili prezidentem.
Z pole do armády
Cesta autoritářského prezidenta k moci začala 24. července roku 1954 ve vesnici Sabaneta uprostřed západovenezuelského státu Barinas, oblasti vyhlášené nejlepšími tabákovými plantážemi v zemi.
Hugo Rafael Chávez Frías se narodil v chudé učitelské rodině, jeho rodiče si občas přivydělávali na poli jako skoro všichni z tamních savan. A děti jim samozřejmě pomáhaly. Byl mezi nimi i Hugo, jenž později příběhem o svém původu, který se nikdy nezdráhal připomenout, okouzlil miliony obyčejných Venezuelanů.
To se však stalo až dávno poté, co se chytrý student s pěknou vyřídilkou dostal na vojenskou akademii. Chávez vstoupil do armády k výsadkářům a dotáhl to na plukovníka.
Hugo Chávez
|
S rostoucím počtem armádních prýmek však stoupala i jeho nechuť k tehdejší vládní garnituře, a to přesto, že Venezuela jako jedna z mála latinskoamerických zemí od roku 1958 nesešla z demokratické cesty.
Jenže ačkoli Venezuela byla díky svým ohromným zásobám ropy jedním z nejbohatších států v regionu, většina lidí z toho nic neměla. Mnozí měli hlad, většina neuměla číst a psát a zdravotní péče nestála za nic nestála za nic.
Politici z vlád sociální a křesťanské demokracie, již se mezi sebou střídali o moc, se totiž ve zkorumpované Venezuele starali hlavně o svoje vlastní konta. Chávez se někdy v polovině osmdesátých let spojil s dalšími nespokojenými vojáky a vytvořili Revoluční bolívarovské hnutí. Zprvu tajné hnutí pojmenovali po Simónu Bolívarovi, jihoamerickém národním hrdinovu boje za nezávislost z 19. století.
Úspěšný puč
Chávez myšlenky rachitického Osvoboditele přijal zcela za své. Stejně jako kdysi Bolívar bojoval proti španělské nadvládě, on se rozhodl bojovat proti "americkému imperialismu", který kopírovaly tehdejší vlády ve Venezuele.
Hnutí v roce 1992 uspořádalo protivládní puč. Nutno říct, že velmi neúspěšný. Osmnáct členů hnutí tehdy přišlo o život a dalších šedesát utrpělo zranění. Chávez, který byl jedním z vůdců puče, se rozhodl vzdát. Vládním činitelům tehdy slíbil, že se vzdá, když získá alespoň krátký prostor v televizi.
Dostal necelé dvě minuty a veřejně poprvé předvedl své řečnické schopnosti a charisma, které sálalo z obrazovek po celé zemi. Chávez tehdy vzal veškerou odpovědnost na sebe a skončil ve vězení. Chudé vrstvy už ale věděly, že existuje někdo, kdo hovoří jejich jazykem.
Výřečný socialista se z vězení dostal po dvou letech díky amnestii. Politiku už neopustil, seznámil se s Fidelem Castrem, jenž se navždy stal jeho mentorem a vzorem. V roce 1998 Chávez vyhrál prezidentské volby. A svůj úspěch později ještě třikrát zopakoval, nutno říct, že vždy vyhrál v demokratickém hlasování.
V každém dalším volebním období však sílily jeho autoritářské tendence. Zatímco kdysi bohatou Venezuelu plundrovali politici kvůli vlastnímu zbohatnutí, Chávez ji pouštěl žilou ve jménu budování Socialismu 21. století a boje proti chudobě a svému největšímu nepříteli: Washingtonu.
Peníze z ropy
Comandante postupně utahoval šrouby. Vědom si síly médií, díky kterým se kdysi dostal do povědomí veřejnosti, se jejich práva všemožně snažil omezit. Mezitím však vytvořil vlastní pořad v rádiu a také televizní pořad Alo, presidente (Volejte prezidentovi), v němž leckdy celé hodiny probíral jakékoli téma, které ho napadlo. Vysílací čas se mu přizpůsobil.
A během čtrnácti let vládnutí také prosadil řadu vládních změn, včetně nové ústavy a zákona, že může opakovaně kandidovat, dokud ho lid bude volit. Lid ho volil. I díky bohatě placeným předvolebním propagandám, kterým nikdo z opozice nemohl příliš konkurovat.
Peníze Chávez získával hlavně z ropy. Prezident znárodnil těžařství, ale i řadu jiných odvětví, třeba telekomunikační služby. Z milionů petrodolarů, kterými se plnila státní kasa, financoval různé často velmi špatně zorganizované projekty na potlačení chudoby a také své chudší sousedy stejného politického smýšlení. Tu půjčil Argentině, tam Bolívii a Ekvádoru. A samozřejmě hospodářsky zdevastované Kubě, která z jeho štědrostí neomezeně těžila přes deset let.
Denně na ostrov svobody z Venezuely přiteče téměř sto tisíc barelů ropy za velmi výhodnou cenu. Havana za to do Caracasu posílá lékaře a Venezuelané mají na ostrově nárok na bezplatnou zdravotní péči.
I proto se Kuba prezidenta Cháveze v červnu 2011, když mu tamní lékaři v pánevní oblasti objevili rakovinový nádor o velikosti baseballového míčku, okamžitě ujala a na jeho léčbu nasadila své nejlepší lékaře. Ty, kteří se před šesti lety starali o na smrt nemocného Fidela. Tehdy ho u nemocničního lůžka navštěvoval právě upovídaný Chávez.
Nyní šestaosmdesátiletý Castro svou nemoc porazil a v uplynulých měsích Chávezovi jeho tehdejší návštěvy vracel. Venezuelský prezident na Kubě podstoupil za půldruhého roku čtyři operace a několik cyklů chemoterapií. Chávez, jenž chtěl ve Venezuele vládnout do roku 2039, však proti bujícímu nádoru neměl šanci.
