Proč jste založila společnost Anabell?
Přála jsem si, aby nemuseli nemocní ani jejich blízcí z žívat to co já, když jsem byla nemocná. Aby tu byla organizace, která bude poskytovat celou škálu služeb. A nejen jim, ale také jejich rodičům, partnerům, sourozencům a přátelům, protože ti všichni nemocí trpí a mnohdy se cítí sami.
Co jste prožívala, když jste byla nemocná?
Byla jsem nemocná v době, kdy nebyla k dispozici žádná literatura. Na internetu byly jen strohé informace, navíc vše bylo – a stále ještě je – opředeno řadou tabu. Za onemocnění poruchou příjmu potravy se mnoho lidí stydí, skrývá je, protože není "normální" vyvolávat si zvracení po jídle, není "normální" nejíst. Navíc je to psychiatrické onemocnění, čili i zde působí stigma něčeho "bláznivého" a nepochopitelného. Tím jsem trpěla i já, takže o mé nemoci se dozvěděli moji nejbližší i lékaři, až když už jsem byla v pořádku. To jsem chtěla změnit a musím říci, alespoň subjektivně, že mám pocit, že se nám to daří. To je promne velká radost.
Jak dlouho působíte v Česku, daří se vám rozšiřovat činnost?
Sdružení Anabell vzniklo před osmi lety v Brně, postupně budujeme v dalších městech kontaktní centra. Mým cílem je mít je v každém krajském městě. Průběžně připravuji podmínky pro vznik nové pobočky a ve chvíli, kdy se objeví finanční příležitost, ucházíme se o grant či dotaci.
Jste jedinou organizací v Česku. Jsou obdobné instituce také v zahraničí? Spolupracujete s nimi?
Ano, jsou. A řada z nich má v čele dřívější pacientky, podobně jako jsem já. Což je pochopitelné. V kontaktu jsem zatím asi nejvíce s klinikou Marino-Therapy v Dublinu, kterou založila paní doktorka s podobným osudem, rádi bychom spolupracovali na nějakém společném výměnném projektu a předávali si zkušenosti z praxe.
Co Anabell pro nemocné dělá?
Poskytujeme jim odborné sociální poradenství, snažíme se zabránit izolaci nemocných a osvětou předcházet vzniku těchto poruch. Zprostředkováváme nezbytnou odbornou pomoc a také podporu rodině. Máme tým sociálních pracovníků, psychologů, psychoterapeutů, psychiatrů, nutričních poradců, lékařů, masérů a podobně.
AnabellObčanské sdružení Anabell vzniklo v roce 2002. Nabízí pomoc a podporu lidem postiženým či ohroženým bulimií a anorexií. Snahou sdružení je poskytovat nejen nemocným, ale i jejich partnerům, rodičům a dalším blízkým informace o poruchách příjmu potravy, pomáhat jim řešit problémy spojené s nevhodným stravováním. V současné době Anabell působí v Brně, Praze, Ostravě, Bratislavě a Plzni. Vedle zdravotní pomoci a sociálního a psychologického poradenství pořádá sdružení pro nemocné víkendové či týdenní relaxační pobyty, kurzy vaření, charitativní módní přehlídky. Pomáhá také přes internet a na poradenské telefonní lince 848 200 210 každý pracovní den od 8 do 16 hodin. Více na www.anabell.cz/ |
Kolika klientkám jste dokázali pomoci?
Velmi komplikovaná otázka a ještě komplikovanější odpověď. Léčba poruch příjmu potravy trvá v průměru tři až pět let. Máme zkušenost – a mám ji i sama se sebou – že jsou údobí, kdy nás klienti nepotřebují, protože se subjektivně cítí dobře. Mají pocit, že mají vše pod kontrolou, a jen okolí vidí, že tomu tak není. Bohužel se ale takového člověka těžko podaří přesvědčit, aby se léčil, aby se se svým stavem nespokojil. Po čase se ale situace zhoršuje a klient nás většinou opakovaně vyhledá. Není to ale známkou selhání, a to ani na jeho, ani na naší straně. Je to přirozená součást nemoci, její vývoj. Ten ale samozřejmě lze účinnou terapií ovlivnit. Bohužel jednoznačně univerzální terapie neexistuje, pro každého je třeba hledat nejvhodnější způsob komunikace, svoji roli hraje i věk, vztahy s okolím a podobně.
Jsou to jen ženy, nebo poruchami příjmu potravy trpí imuži?
Na deset žen připadá jeden muž. Nejrizikovější skupina a věkové spektrum, v němž se pohybuje nejvíce nemocných, je 13 až 25 let. Průměrný věk klienta, který navštěvuje naše centra, je 23 let a bývá to vysokoškolsky vzdělaná žena nebo studentka VŠ.
Je pomoc bezplatná?
Některé programy poskytujeme zdarma v souvislosti se zákonem o sociálních službách nebo v návaznosti na přijaté dotace, některé jsou nastaveny tak, aby klient platil jen minimální částku, například sto korun za sezení. A některá pomoc je hrazená v plné výši. Záleží na finančních možnostech v příjmové části ročního rozpočtu sdružení a také na poptávce klienta. Na tom, jaký program nebo jakou službu konkrétně preferuje.
Stále se snažíte rozšiřovat okruh pomoci. Naposledy jste zorganizovali relaxační pobyty klientů u moře. Jak se vydařily?
Jsem přesvědčena, že takové programy jsou pro léčbu a celkový ozdravný proces psychiky i tělesného zdraví velmi důležité. Klientky měly možnost o mnohém hovořit, a to jak individuálně, tak ve skupině. Jak oficiálně, tak i neformálně. Mnohé z nich si daly poprvé v klidu a bez výčitek zmrzlinu. Určitě plánujeme jet v příštím roce zase. Hledáme finanční zdroje, aby si účastnice nemusely hradit program v plné výši.
Na podzim prý chystáte na podporu činnosti Anabell prodej triček.
Ve spolupráci s módním časopisem Marie-Claire chceme upozornit kampaní propagovanou modelkou Danielou Peštovou na problém poruch příjmu potravy. Výtěžek z prodeje triček, na jejichž návrzích se podíleli Daniela Peštová, Klára Nademlýnská a Robert Vano, bude věnován Anabell.
Kde jinde sháníte pro Anabell peníze? Jde to i v krizi?
Peníze získáváme vesměs z dotací, grantů, nadačních příspěvků, v menším procentu je zdrojem individuální nebo firemní dárcovství, máme registrovanou DMS i veřejnou sbírku, máme vlastní ekonomickou činnost. Jde to i v krizi, ale je potřeba být v této oblasti stále aktivní.
Slyší podle vás Češi na charitu dostatečně?
Zdá se mi, že příliš ne. Jsme moc ostražití, nevěříme a mnoho věcí si vykládáme s určitými předsudky. Na druhou stranu je pravda, že mezi námi jsou stále "koumáci", kteří dokážou vymyslet neskutečnou podlost nebo podvod, což potom vede k určité diskreditaci celého neziskového sektoru a zkreslení jeho činnosti a poslání.
Co vnímáte jako největší překážku?
Obecně se nevládní a neziskové organizace potýkají s řadou překážek. Podmínky pro jejich fungování, když poskytují i zákonem garantované sociální služby s řadou povinností, jsou zarážející. Myslím, že mnohý manažer ze ziskového sektoru by se nestačil divit, s čím vším se musíme vypořádat.
V současné době vyzýváte dárce k podpoře výstavby kliniky pro léčení poruch příjmu potravy. Neměl by se o to starat stát?
To ano, ale jak mu to řeknete? Hele, státe, postav kliniku? A kdy to udělá, co myslíte?
Pomáháte také blízkým nemocných – jak moc je pomoc rodiny v těchto případech důležitá?
Pomoc rodiny nebo partnera, přátel je velmi důležitá. Porucha příjmu potravy je mimo jiné onemocnění vztahů, jak k sobě sama, tak i k druhým. Proto je spolupráce a podpora blízkých tak podstatná. Jedna z užívaných terapeutických metod je v této oblasti například rodinná terapie. Ta bývá mnohdy nejúčinnější zejména u mladších nemocných.
Na vašich stránkách mě zaujaly příběhy klientek. Jsou smutné, ale často i nadějné. Dokážou se klientky úplně vyléčit?
Ano, zhruba třetina se z nemoci vyléčí, u další třetiny dochází k recidivám.
