Bulimie byla jako ďábel. Vzala mi mou duši i mého přítele

aktualizováno 
Bylo mi asi 17 let, když se u mě začala zabydlovat bulimie. Žila se mnou dvanáct let. Nejdříve se tvářila jako nejlepší přítelkyně, ale pak se mi život změnil v peklo. Čtenářka Hanka napsala další díl našeho seriálu Můj boj s nemocí.
Ilustrační snímek

Ilustrační fotografie - Bulimie, anorexie, nevolnost, zvracení | foto: Profimedia.cz

Bulimie nepřišla ze dne na den. Připlazila se skrytě, nepozorovaně, tiše se mi vkradla do mozku.

Nejdříve jsem díky ní vypadala štíhleji, cítila jsem se lépe, známí mě chválili, jak mi to sluší, když jsem zhubla. Dělalo mi to dobře a neviděla jsem problém v tom, že se občas neuvěřitelně přejím a pak vše vyzvracím. Myslela jsem, že mám vše pod kontrolou. Za pár měsíců, nebo snad let se však život s bulimií stal peklem na zemi…

Vybírala jsem odpadkový koš

Postupně si moje tělo zvyklo – zvyklo si na obrovské množství jídla, které sice spolkne, ale téměř nikdy nestráví. Začala jsem tloustnout, tloustla jsem pak snad už jen ze vzduchu, byla období, kdy jsem neudržela v žaludku třeba tři dny vůbec nic. A přesto jsem začala přibírat.

CO JE BULIMIE

Bulimie je jednou z poruch příjmu potravy.

Spočívá v záchvatovitém přejídání a snaze tomuto čelit - úmyslným vyvrhováním potravy, ale také vyvoláváním průjmu, užíváním anorektik či jiných látek k hubnutí.

Projevuje se zejména u dívek ve věku 13 - 18 let, není však výjimkou ani ve vyšším věku a u mužů.

Postižení bulimií, ačkoliv si uvědomují svou ztrátu kontroly nad vlastním stravováním, se přejídají velice často, kdy se snaží hned poté (s pocitem viny z toho, že opět zklamali sami sebe a vzdali se jídlu) aplikovat nejrůznější nebezpečné drastické diety, přehnané cvičení, zvracení, hladovění, užívaní všemožných projímadel, aby se co nejdříve zbavili zkonzumovaných potravin (kalorií). Proto je bulimie zdraví nebezpečná.

Zdroj: Wikipedie

Ten parazit jménem bulimie se začal roztahovat čím dál tím víc. Pochopila jsem, že jsem v pořádném průšvihu, že ztrácím kontrolu nad svým tělem a hlavně nad svou hlavou, že se přestávám ovládat. Dělala jsem šílené věci – jedla jsem jídlo z odpadkového koše, běhala a cvičila jsem do absolutního vyčerpání, projedla často skoro celou výplatu.

Nebyla jsem schopna normálně uvažovat, bulimie nade mnou získala absolutní moc, myšlenky na jídlo ovládaly všechny mé činnosti – nemohla jsem se na nic soustředit, nemohla jsem číst, koukat se na film, pracovat. Neuměla jsem se rozhodovat, neměla jsem vlastní názor, vysosávala jsem zoufale názory jiných lidí, mých přátel.

Jakoby se moje vlastní osobnost úplně vytratila, jakoby jí ten parazit v hlavě úplně vytlačil.

A pak, když sežral mou osobnost, začal hledat novou oběť. Hledal ji jen proto, aby ji mohl také vymačkat jako citron. Našla jsem si kluka. Zbožňovala jsem ho. Zpočátku vše bylo krásné, měla jsem poprvé pocit, že mě miluje takovou, jaká jsem. Bulimie na chvíli zeslábla. Jenže po pár měsících, když opadla největší zamilovanost, zase zaklepala na dveře.

Chováš se jako malý fracek

Začala jsem s mým klukem žít. Intervaly zvracení se začaly postupně krátit. Asi po půl roce, v jedné slabé chvilce jsem se mu svěřila. Vyslechl mě a zdálo se, že pochopil. Ale byla to jen má domněnka.

Nikdy netušil, do jakého nerovného boje se společně se mnou pouští. Nikdy nepochopil, že moje věčná nespokojenost se mnou samotnou, moje touha po dokonalosti, moje věčná nervozita a stres z naprosto banálních věcí, moje absolutně žádné sebevědomí, můj neustálý pláč a mé záchvaty vzteku nepramení ze sobeckosti, jak mi často říkával.

Mohla za to zákeřná nemoc, která ve mně vzbuzovala neustálé pocity viny, která mi v hlavě sprostě nadávala, že jsem k ničemu, že jsem na tomto světě naprosto zbytečná, že o mě ani o mou pomoc nikdo nestojí.

Začali jsme se často hádat, nadával mi, že se chovám jako malý fracek. Když už jsem v hádce nevěděla kudy kam, začala jsem lhát. Vymýšlela jsem si bláznivé historky, které mě stavěli do pozice chudinky. Zabíralo to, obvykle ho obměkčily, začal mě objímat a já se zase cítila v bezpečí. Příšerné pocity viny a zlé hlasy v hlavě z toho lhaní mě ovšem znovu nutily přejídat se a zvracet ještě víc.

Postupně jsem klesla na dno

Postupně jsem se pod tíhou viny začala ke svým lžím přiznávat a jeho důvěra klesala. Hádali jsme se ještě víc.

Donutil mě jít k psychologovi, vyhrožoval, že mě jinak opustí. Chodila jsem tam jednou za měsíc. Nic se nestalo, měla jsem si psát tabulku, co jsem jedla, jak jsem se cítila a kdy jsem zvracela. Strašně jsem se snažila a brečela nad každým prohraným bojem s hlavou v záchodové míse.

Postupně jsem klesala na dno. Už jsem svému klukovi radši vůbec nic neříkala. Bála jsem se, že se na mě bude zlobit, že jsem "to" zase udělala. Měla jsem šílený strach, že mě pro mou neschopnost ovládnout se, opustí. Uzavírala jsem se stále více do sebe, naše hádky se stupňovaly, byla jsem stále agresivnější.

Chtěla jsem se zabít. Nic pro mě nemělo smysl, naše hádky už často vrcholily dokonce fyzickým násilím z mé strany, připadala jsem si absolutně zbytečná, nepochopená, nešťastná, k ničemu. Rozešel se se mnou, odešel. Už to dál nezvládl, vyčerpal síly.

Začala jsem nový život

Jeho odchod mi paradoxně pomohl. Vztek, že mi ho bulimie vzala, byl tak velký, až způsobil, že se moje skutečná osobnost náhle zvedla, vzpřímila se a začala tvrdě s tím parazitem bojovat.

Je to půl roku, co žiju bez něj, půl roku, co mám jasnou hlavu. Začala jsem žít nový zdravý život, začala jsem žít sama a našla jsem si přítele. Každý den si užívám naplno, raduju se z každého nového rána a život pro mě získal úplně nový smysl.

Jen je mi líto věcí, které se kvůli té nemoci staly. Utrpení, které má nemoc mým nejbližším způsobovala. Ran, které mým milovaným zasadila. Přála bych všem, kteří s poruchou příjmu potravy bojují, aby ten správný impuls přišel co nejdříve, a aby byl pozitivnější než ten můj.

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Autoři:

Nejčtenější

Andrea Černá: Jako kůl v plotě nežiju, ale pět dětí už porodit nestihnu

Andrea Černá

Přestože Andrea Černá ztvárnila desítky náročných divadelních rolí, pro národ zůstává hlavně Eliškou ze známého filmu...

Na Pacifické hřebenovce jsem věčně hladověla, vzpomíná Lucie Kutrová

Lucie Kutrová

Do dvaceti se kromě školy zajímala jen o módu a večírky. Neuběhla ani kilometr a nechápala, proč lidé chodí třeba na...

Tři potraviny, kterých se v létě můžete bezstarostně přejídat

Některé potraviny se mohou na vašem letním jídelníčku objevovat často,...

Léto velkému přejídání nepřeje. Obepnuté šaty i tílka okamžitě prozradí každý faldík na břiše, krátké sukně a kraťasy...

Už žádné módní trapasy. Osvojte si základní pravidla oblékání

Ilustrační fotografie

Cit pro módu bohužel nebyl každému do vínku dán. Kvůli tomu můžeme na ulicích občas vidět opravdu zvláštní kreace,...

V obložení závazků: sendvičové generaci hrozí krize a vyhoření

ilustrační snímek

Musejí se starat o děti, zároveň pečují o rodiče a mnohdy i prarodiče. A k tomu pracují nebo podnikají. Tak žijí...

Další z rubriky

OBRAZEM: Slavné krásky zachycené bez make-upu a s ním

Nenalíčené herečky

Známé ženy se na večírcích neukazují bez dokonalého líčení a outfitu. V ulicích se však většinou procházejí bez...

Vlasy jako radar. Kštice prozradí vše o vaší stravě i nemocech

Ilustrační fotografie

Zhoršenou kvalitu vlasů nikdy nepodceňujte. Tělo vám může dávat signál, že špatně jíte, nebo používáte příliš agresivní...

Zázrak jménem chůze. Díky ní budete zdravější, šťastnější a chytřejší

Ilustrační snímek

Chůze je pro člověka nejpřirozenější fyzickou aktivitou, jejíž blahodárné účinky stále zbytečně podceňujeme. Díky...

Databáze nemocí

Najdete na iDNES.cz