Gravitace bluegrassové komunity v Lukách nad Jihlavou a obecně přátel akustické hudby trvale láká desítky dalších muzikantů zvučných jmen. Kromě dalších kapel zde funguje tradiční bluegrassový festival White Stork, jehož 23. ročník se letos uskuteční.
Bluegrass je celoživotní Křížova láska, kterou jeho charisma dokáže přenášet i na ostatní. „Nedá se mluvit o kouzlu, ale spíš o nějaké přitažlivé umanuté nakažlivosti. Pokud tomu člověk propadne, je to jako droga. Osobně mě oslovuje jeho lidovost, jiskra a průzračnost,“ říká šestasedmdesátiletý Kříž.
Co znamenal bluegrass pro vás a vaši generaci v 60. letech?
Sám jsem vyrostl na big beatu, tomu jsem propadl velice. Tehdy vysílalo rádio Svobodná Evropa odpolední pořad, kde pouštěli současné songy s průvodním slovem. To byl velký zdroj. Na tom principu pak začal Český rozhlas vysílat Mikrofórum. Zažil jsem živě původní Olympic, Mefisto, Donalds, Matadors, Beatmen, Atlantis, Vulkán... Faktem je, že se mne nedotklo klasické trampování, ale při studiu v Brně jsem v místních krčmách k těmto stylům přičichl a docela to zapůsobilo. Pak jsem se stal členem Folk & Country Clubu a nějak přirozeně to vplynulo do orientace na bluegrass.
Jak cesta k bluegrassu vypadala?
To se datuje ještě na vojnu, kdy jsem byl v letech 1971 až 1972 na rok v Plzni. Já byl dělostřelec! (směje se) Byl jsem absolvent vysoké školy. Tam jsme založili kapelu, z jejíchž členů dodnes hraju já a kontrabasista Marcel Halla, který bydlí v Plzni, kde pracuje v divadle a má kapelu BB – Bez bendža. No, na té vojně se hodně hrálo. Tam jsme hráli příležitostně, na oslavách i mimo kasárna, tak dvacet vystoupení za rok. Hráli jsem i na Armádní soutěži umělecké tvořivosti. Náš hráč na banjo tehdy ani nevěděl, že se hraje na banjo s těmi prstýnky na prstech, hrál trsátkem.
A když se podíváme ještě do časů předtím – jaké byly vaše první kontakty s touto hudbou, které se tehdy u nás ještě neříkalo bluegrass, ale spíše country and western?
Všichni jsme poslouchali staré Greenhorns, KTO, Rangers, banjistu Marka Čermáka, to byl fenomén. Taky se poslouchalo rakouské rádio Ö3, kde byly pořady country a mezi tím i bluegrassové kousky. Ještě na vysoké škole v Brně jsem se dostal k mandolíně. Ale tak nějak záhadně. Sestra mé ženy měla svatbu, kde hrál jakýsi pan Kulka na mandolínu. Mě to zaujalo, tak jsem si ji opatřil a už na té škole jsem trochu hrál. No ale ještě předtím jsem hrál bigbít, na baskytaru v loucké kapele Merkur. To bylo v letech 1964 až 1966. A ještě předtím (směje se) jsem hrál v mém rodném Rančířově v místní taneční partě s názvem Bigran. Pak mě oslovil Jiří Varhaník ze skupiny Merkur, abych hrál na baskytaru v Lukách. Tak jsem se dostal do Luk, kde jsem se i seznámil se svou ženou.
Václav Kříž
|
Kdo vás učil na mandolínu?
Nikdo. Nemám žádné hudební vzdělání. V roce 1972 jsem se vrátil z vojny. Spolužáci z loucké základní školy pak zakládali tuhle skupinu, já tam od počátku nebyl a přišel za mnou Míra Hrazdira a jeho bratr Vladimír Hrazdira, pozdější kontrabasista, jestli bych s nimi nehrál na banjo. Ale já říkal, že na banjo bych asi nemohl, a začal jsem hrát na mandolínu. To bylo nějak v letech 1973 nebo 1974. Už si to nikdo úplně přesně nepamatuje. (směje se) Tak nějak vznikl i název Pražce: myšleno příčky na některých hudebních strunných nástrojích.
Byl tam nějaký vliv Brna, kde měl bluegrass už tehdy silnou základnu?
Tady byla vazba na celkem věhlasnou brněnskou trampskou kapelu Ozvěna. Byli jsme pak zvaní na soutěže, písničkové ligy, Porty. Prvně jsme mimo Luka hráli ve Vyškově na jaře 1978. V tom roce 1978 už s námi byla banjistka Jaromíra Vondrová, dnes Musilová, které bylo tehdy málo přes patnáct let. Pak už jsme se začali více zúčastňovat různých akcí. V Brně toho bylo hodně, tam nás zvali Poutníci na své akce, podobně i kapely Ozvěna, Uhlák, Vědro…
To už hrál s Poutníky Robert Křesťan?
Ano, už tam byl, hráli na dvě banja, na druhé hrál Svaťa Kotas. To nám pomohlo, získali jsem tam hodně kontaktů, ale měli jsme i úspěchy, v oblastním kole byli například první Poutníci, druhý Uhlák, třetí Pražce. Tehdy těch kapel, pravda, nebylo tolik, ale úspěch to byl.
Když se vrátím k těm počátkům – jak se sem dostávaly na přelomu šedesátých a 70. let nahrávky amerického bluegrassu?
Někteří – například Miroslav Černý, který ještě dnes dělá v rozhlase countryové pořady – měli kontakty na velvyslanectví, ambasádu USA. Ty počátky popisuje i Marko Čermák, český průkopník hry na banjo. Tehdy se konala v Praze nějaká módní přehlídka a tam byla americká kapela The Greenbriar Boys s banjistou Bobem Yellinem. Oni ho nějak ukecali a jezdili s ním k Čermákovi, tam ho hostili a on jim ukazoval ty tahy na banjo.
Bluegrass jako ryze americká hudba měl samozřejmě anglické texty, než začaly vznikat první texty české. Byly tady s tím problémy?
Někde ano, někde ne. Cenzoři chtěli k textům překlady, kontrolovali i české texty. Samozřejmě nikdo z nás neuměl tehdy anglicky. Nejvíc českých textů psali Jan Vyčítal, Mirek Hoffman z Greenhornů, Antonín Hájek a Milan Dufek z Rangers. Hodně se používaly texty z knihy americké lidové poezie, která tady tehdy vyšla. Slýchávali jsme často, že propagujeme západní způsob života. Ale když sem přijel v roce 1966 do Prahy a Brna zpěvák Pete Seeger, tak to se zase režimu líbilo, že je to vlastně hudba černošských otroků. Seeger naopak nutil Spirituál kvintet, aby zpívali česky, a oni zpočátku nechtěli. (směje se)
Kde jste získali představu, jak chcete bluegrass hrát?
Chtěli jsme tu hudbu hrát, jak se hrála v Americe: kytara, kontrabas, banjo, mandolína, housle. Toho se držíme dodnes. Přebírají se samozřejmě různé věci z folku, Bob Dylan, my přidáváme trochu českého rockabilly. Spory o podobu bluegrassu v historii byly. V Americe, když v sedmdesátých letech nastoupili moderní bluegrassoví hráči jako kapela New Grass Revival, jim ortodoxní konzervativci vyčítali, že tu tradiční hudbu poskvrňují. Dnes už je to jinak, kapely velmi ortodoxní běžně hrají vedle těch, co jsou otevřené třeba víc do popu, do jazzu.
Kolik koncertů jste odehráli?
V nejaktivnějším období jsme měli třeba třicet hraní za měsíc. To jsme našli na papíru někdy z roku 1980. Je to na stroji psaný výčet pro SSM, které bylo tehdy naším zřizovatelem – museli jsme samozřejmě dělat přehrávky – a tam bylo koncertů na celou stranu A4.
Pamatujete i koncert, kde jste se takříkajíc neocitli před správným publikem?’
Vždycky se lidi nakonec chytli. Hráli jsme třeba pomalé české písničky – a nic. Pak jsme zahráli svižnou anglickou a lidi začali tančit. Dav je nevyzpytatelný. Utkvěly nám koncerty v začátcích přehlídky Banjo Jamboree v Kopidlně, tehdy se na tuhle hudbu tady lidi třásli. Jednu dobu bylo mekkou bluegrassu Brno, pak Ostrava, Praha, Plzeň…
Bluegrassových kapel je dnes velmi mnoho, ale stále trvá fenomén Luk nad Jihlavou jako dlouhodobého ohniska této hudby na Vysočině.
Vždycky jsme říkali, že Luka a Vysočina obecně jsou líhní bluegrassu. Mladší se tady učili od starších. Teď jsou v Lukách tři bluegrassové kapely – kromě nás ještě Direct a Loucké struny. Vznikl i tradiční loucký bluegrassový festival White Stork, který pořádají Kamarádi balkánského ranče. To jsou lidi, kteří mají rádi tuhle muziku. Začalo to trampingem, jsou tam i džípaři, všechno se propojilo a dnes je to dvoudenní festival a současně sraz majitelů historických aut.
Kolik je v republice tak dlouhohrajících kapel jako vy?
Není jich moc, ale jsou. Brzdaři z Kutné Hory, brněnští Poutníci, kteří měli padesátku už loni. Taky Větráci z Kopidlna. Ale my ani o všech nevíme.
Energie se neztrácí?
No mně už se energie vytrácí. (směje se) Bude mi letos 77 let. Když jsem poslouchal naše staré nahrávky, zdá se mi, že dřív jsem hrál na tu mandolínu docela dobře, ale dnes hraju úplné houby. (směje se)
Kolik skladeb jste nacvičili za tu dobu?
Vyloženě aranžovaných pro kapelu bylo asi sto padesát. Některé jsme hrávali už před dvaceti třiceti lety. Lidi je chtějí, tak je oprášíme, upravíme a zase hrajeme. V začátcích bylo málo zdrojů, kdo se dostal k bluegrassovým deskám, tak je před ostatními spíš tajil, protože ty kapely z toho žily. Nejvíce prospěšné byly kontakty na Milana Leppelta z Police nad Metují, dále Braňa Blahovce z Trenčianských Teplic a Mojmíra Ševčíka z Olomouce. Hodně nahrávek jsem získal od Jiřího Pařeza z Brna.
Pomohl mi i Robert Křesťan. Byl jsem dotěrný tak, že mi nakonec ty desky půjčil. Jenže já jsem se je pak bál doma pustit na svém gramofonu, abych si je nahrál na magnetofonový pásek. Jenže co uděláš, když k někomu přijdeš – než nahraješ tři desky, je odpoledne pryč. Takže ráno jsem přijel do Brna s magnetofonem domů za Robertem. On mi ukázal desky i videorekordér a kazety a šel o patro výš cvičit na saxofon. Celý den jsem tam seděl a nahrával. Mimochodem, skupina Trapeři, ve které začínal Robert Křesťan, taky vznikla jako my před 50 lety, takže budeme ty padesátiny slavit společně.
Předpokládám, že se za období padesáti let, co existují Pražce, zvýšila obecně hráčská úroveň bluegrassových muzikantů. Zlepšilo se s technikou i celkové vyznění té muziky?
Určitě ano. Jsou tady špičkové kapely, které jezdí koncertovat do USA, do západní Evropy. Například muzikanti v okruhu Ralpha Schuta, který se sem před lety přistěhoval za bluegrassovou hudbou z Holandska. My jsme taky hráli v zahraničí, ve Francii, v Holandsku, v Rakousku. První výjezd jsme měli do Holandska v roce 2000. Naše banjistka Mirka byla s kapelou Country Cocktail v Irsku a v Americe, kde hrála na festivalech v Oklahomě a v Nashvillu. Ono je zajímavé, že banjo bylo dříve spíše mužský nástroj, takže když na něj hraje žena, tak už to samo o sobě budí pozornost. Dnes ale mladých banjistek přibývá. Naše banjistka začínala na banjo s Pražci v roce 1978 hrát od svých patnácti let. Nikdo nevěřil, že vydrží – a ona vydržela. Učila se hrát sama.
Jak jste v počátcích získávali nástroje? Sehnat banjo, mandolínu asi nebylo jednoduché.
V počátcích nebylo nic, bluegrassové mandolíny tady nebyly vůbec. Banja se vyráběla podomácku, různě předělávala z toho, co se tady dalo koupit. Naší banjistce pak jedno banjo udělal podle plánku manžel. Je strojař, takže to dokázal. I dobří banjisti se divili, jak to banjo dobře ladí. Ale bylo hodně těžké. Nebyly ani struny, banjové struny se dělaly z drátů. (směje se) Trsátka se nevyhazovala, ale když se polámala, tak se zastřihla a hrálo se s nimi dál. Mandolínové struny mi vozil kamarád z Krivého Rogu.
S jakými osobnostmi jste se setkali v rámci muziky?
V roce 1990 v Jihlavě na letním kině hrála kapela Sam Bush Band. Bush je jedním z nejlepších amerických mandolinistů, s nimi hrál ještě John Cowan, basista a zpěvák světové úrovně. A oni pak v kavárně Slavia v Jihlavě dělali večírek. Vzali jsme tam nástroje a vznikla jam session, kde jsme společně hráli. Cowan tam hrál na náš kontrabas, mou mandolínu si půjčil Bush, to bylo moc krásné, rádi vzpomínáme.
Co je magnetem, jenž vás k bluegrassu stále táhne?
Je to přitažlivost, umanutá nakažlivost. Pokud tomu člověk propadne, je to jako droga. Osobně mě u bluegrassu oslovuje jeho lidovost, jiskra a průzračnost. Baví mě i být součástí té komunity, potkávat se s lidmi, které jsem třeba dva roky neviděl. Ten pocit, že lidi si nás pamatují, znají nás. To nás asi všechny nabíjí energií. Já kromě bluegrassu ale taky hodně poslouchám rokenrol, ten nejstarší, ještě než začal být ufňukaný.
