Ráno jsem se vzbudila a měla jsem takový zvláštní pocit. Něco, jako bych měla přeleženou ruku, ne nějak moc, jenom zlehka. Jenže ten pocit pořád neodcházel, ani když už jsem dávno vstala. A byla jsem taky celá taková zpomalená, nejvíce se to projevilo na řeči. Jako bych si šlapala na jazyk.
Šla jsem si radši znovu lehnout, protože jsem si myslela, že to tak přejde, že se z toho „divného pocitu“ vyspím.
Vstala jsem až před polednem. Když mi děti a manžel po obědě přáli ke Dni matek, spolu s kytičkou mě prosili, ať se jedu ukázat na pohotovost, že to nejsem já, že mi určitě něco je.
První kontakt, první vyšetření, při kterém zaznělo podezření na první ataku roztroušené sklerózy nebo na mrtvici. Byla to hrůza, šok. Já se v duchu „modlila“ za mrtvici, a to se taky potvrdilo.
Byl to boj
Za třicet šest hodin od těch prvních potíží proběhl „dojezd“, a to tedy bylo děsné. Zatočil se se mnou celý svět, absolutně jsem nechápala, co se děje. To si neumíte představit, půlka těla nereaguje, nevíte, kde je dole a kde nahoře. Mozek jako by vibruje. Dává povely, ale ty vycházejí naprázdno...
Necítila jsem tvář, lopatku, záda, zadek, prostě nic z levé strany. To mi ovšem došlo až druhý den. Dva dny jsem jenom plakala. Nonstop.
Když udeří mrtvice, jde o čas. Jak ji poznáte? |
Přidělili mi skvělou fyzioterapeutku. Začala se mnou rehabilitovat, především šlo o trénink na mentální úrovni. Vydržela jsem se soustředit a vnímat tak deset minut. S ní jsem si uvědomila, že nemá cenu plakat. Začala jsem na sobě postupně krok po kroku pracovat.
Byl to boj! Dva měsíce naprosto nehybná ruka, noha byla malinko lepší. Připadala jsem si jako loutka. První měsíc jsem strávila intenzivní rehabilitací na rehabilitačním oddělení nemocnice v Prostějově.
Poté následovaly tři měsíce v Rehabilitačním ústavu v Hrabyni. Pohybovala jsem se vybavena veškerými kompenzačními pomůckami včetně francouzské hole. Staly se nadlouho součástí mé „garderoby“.
Můj boj s nemocíČlánek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Můžete tak pomoci lidem, kteří se nacházejí v podobné situaci. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. |
V ústavu mi říkali, ať docházím na procedury malinko s předstihem, než prý sundám tu svou ragbyovou výzbroj, můžu se zase po pěti minutách oblékat a jít o dveře dál.
Všem děkuji
Chci poděkovat rodině a přátelům, že při mně všichni stáli, že mi vytvořili nepropustnou bublinu, ve které se mi podařilo přežít. Svět, ve kterém neexistují starosti, povinnosti, kde můžu jen být já, jen vnímat sama sebe, svou mysl, své tělo. Že se radovali se mnou z každého dílčího pokroku, z každé maličkosti, která mě posunula o krok blíže k vytčenému cíli. Tím bylo znovu plnohodnotně žít.
Být zase maminkou, manželkou a vším, čím jsem byla. Také moc děkuju všem lékařům, sestřičkám, sanitářům, fyzioterapeutům, logopedům, psychologům, že měli vždy pochopení, někteří i pohlazení. Dík patří rovněž přátelům, které jsem si našla.
Pokračuju dál
Nelituju se, pokračuju ve své cestě. Posouvám se, trénuju a učím svoje tělo fungovat. Už ani někteří fyzioterapeuti „na první dobrou“ nepoznají, jakou mám diagnózu.
Když se hraje o minuty. První pomoc při infarktu či mrtvici |
Celý život jsem se aktivně hýbala a tělo si to pamatovalo. Se svou zkušeností bych chtěla všem říct: nepodceňujte „divné pocity“, nechtějte se z nich vyspat. Čas je u mrtvice největší nepřítel!
