"Děvče, ty se mi nevejdeš do tabulek, výška by nevadila, ale ta váha, musíš zhubnout." A tím to začalo.
Každá má návštěva lékaře začínala a končila přednáškou o hubnutí, nakonec mne odeslali do obezitologického centra. A začala má cesta. Drastické diety, nemoci z oslabeného organismu, zánět štítné žlázy a především nadváha. S každým pokusem o zhubnutí větší a větší.
Počátky anorexie nebo bulimie jsem si prodělala již v době, kdy se o tom vědělo jen velmi málo. A především, strach z návštěvy lékaře, že se na mne podívá a řekne, že mám nadváhu a že musím zhubnout a že všechny mé problémy plynou z toho, že jsem tlustá.
Dlouhá léta jsem se takto trápila, protože jsem věřila lékařům, že to se mnou myslí dobře. Až nedávno, když jsem byla nucena některé věci zlikvidovat pro nedostatek místa, jsem našla fotky z dětství. A zjistila jsem, že jsem vůbec nebyla tlustá, jenom velká a oproti ostatním dětem prostě hřmotná. Ale holt jsem se u lékařky v Praze nevešla do tabulek.
Po tomto zjištění jsem spáchala velkou revoluci. Přestože mám stále asi 10 kg nadváhu, celé rodině jsem oznámila, že končím s jakýmikoliv dietami a každý, kdo bude mít pocit, že jsem tlustá, ať se prostě se mnou přestane stýkat. A každému lékaři jsem řekla totéž s tím, že pokud má cokoli proti mé nadváze, není problém,
najdu si jiného.
34 let diet mi stačilo. Vím, že se umím oblékat tak, že na mne špeky nejsou vidět a málokdo by mi mé roky hádal, tak proč se mám trápit. Jestli mi to pomůže i do budoucna, žít bez diet, nevím, ale pro tuto chvíli mám pocit klidu a uspokojení.
A vždycky, když slyším rady lékařů o tom, jak se má držet dieta a hubnout, zuřím a říkám si, ať si zametou před svým prahem a vzpomenou si na roky, kdy se děti zařazovaly do tabulek a ničilo se jim zdraví již od útlého dětství.
