Oba příběhy jsou si v mnohém podobné. Zpěvaččino zdraví je ohroženo, podobně, jako na tom byla Monika (46), než se definitivně zhroutila a manžel ji odvezl na léčení.
Celý příběh Moniky Plocové:
Obě dvě své popíjení tajily a popíjely v soukromí svého domova, což je dáno tím, že pití žen je společností mnohem méně tolerováno. Iveta (47) čím dál nejistějším hlasem deklaruje, že nepije víc než ostatní, a to i přesto, že poslední objektivní lékařská zpráva tvrdí, že měla v krvi 3,7 promile alkoholu.
Ženy alkohol devastuje rychle
Ženy alkohol častěji než muži kombinují s léky na spaní a na uklidnění, tvrdí odborníci na webu Alkoholik.cz. Iveta je, zdá se, typickým případem.
Ve srovnání s mužem je v těle ženy víc tuků, méně vody, má menší játra a v žaludku méně aktivní alkoholdehydrolázy, opije se rychleji než muž a déle opilá zůstává. Dříve než u mužů také nastupují jaterní nemoci, vysoký krevní tlak, víc hrozí rakovina prsu, zlomeniny kostí a rychleji se rozvíjejí duševní onemocnění, může se objevit alkoholická epilepsie.
"Některé ze škod jsou s léty léčitelné už jen částečně," varuje alkoholičky primář bohnické Protialkoholní léčebny Karel Nešpor a dodává, že i po více než deseti letech pití je šance bitvu s alkoholem vyhrát, ačkoliv minimálně bez spolupráce se specializovanou ambulancí a docházením na setkání anonymních alkoholiků to nejspíš nepůjde.
Proč pijí?
Jak Monika, tak Iveta mají zřejmě shodně také genetické předpoklady k závislosti. Jejich tatínkové opakovaně propadali alkoholu. "Ti, u nichž se v rodině někdy vyskytl alkoholismus, jsou k závislosti sedmkrát náchylnější," říká Monika Plocová, která si po vyléčení dostudovala potřebné a profesionálně se nyní věnuje ženám závislým na alkoholu, víc se dozvíte ve videoreportáži.
Alkohol a čísla
|
Těžko přesně najít všechny nitky, které Ivetu či Moniku přivedly k alkoholu a evidentně až na samou hranici života. Kromě genetiky bývá na vině také nízké sebevědomí. "Nebyla jsem samostatná ani sebevědomá," vzpomíná Monika.
Iveta působí nesamostatně už celá léta, upínala se vždy ke svým partnerům. Nedostatek sebevědomí na první pohled patrný není, jak potvrzuje i její první manažer, když říká, že se na začátku kariéry měla hodně ráda.
Jenže kdo ví, co je uvnitř citlivé zpěvaččiny duše? Živí ji šoubyznys, kde se slabosti netolerují. Lze tak předpokládat, že se své splíny a handicapy snažila vždy silou vůle maskovat. A právě, když síly docházely, mohla sáhnout po zrádné "berličce".
"Antidepresiva bere ve společnosti padesát procent populace a jestli je užívám já? To vám neřeknu, to je moje osobní věc," vyhnula se Bartošová odpovědi už před osmi lety, kdy údajně z přepracování zkolabovala a skončila v nemocnici a o rok později v léčebně.
Další příčinou, proč ženy často sahají po prášcích a láhvi, jsou neuspokojivé vztahy. Monika Plocová sice měla manžela a dvě dcery, ale vztah s partnerem popisuje takto: "Na prvním místě byla pro mě rodina a partnerství. A na sebe jsem nemyslela."
Také Iveta má ve vztazích smůlu. První vztah k Petrovi Sepéši skončil jeho tragickou smrtí (1985). S Ladislavem Štaidlem si pořídila syna (1996), ale ani tenhle vztah nevydržel, zpěvačka se synem zůstala sama.
Po jejím boku se pak vystřídalo několik dalších mužů, ale pomoct jí nedokázal ani Jiří Pomeje, jediný její právoplatný manžel. Nevystřízlivěla, ani když jí soud sebral syna Artura. Zdá se, že zázemí z nejasných příčin necítí ani ve své původní rodině žijící na Moravě a nemůže jí pomoct ani práce, protože zpívat už nezvládá a přátele z branže postupně poztrácela.
Čekání na kolaps?
V terminální fázi klesají alkoholičky až na samé dno. Degradují duševně, emočně i mentálně, nestydí se pak pít už ani na veřejnosti, mají sklony k hysterii, psychicky vydírají, pláčí, naříkají, utíkají z domova, vyhrožují sebevraždou, říkají odborníci, jako kdyby popisovali Ivetu na videonahrávkách zveřejněných v poslední době.
Navzdory tomu, že si Monika s manželem nerozuměla a tři roky po úspěšné protialkoholní léčbě se stejně rozvedli, přece jen měla štěstí. Ve chvíli kdy zkolabovala, manžel ji okamžitě odvezl do pražské bohnické léčebny.
Štěstí ji neopustilo ani podruhé, když se po šesti týdnech výčitek a zoufalství dokázala podívat sama na sebe střízlivýma očima, najít všechny síly a odrazit se ode dna. "Tak a ty se nedáš, holka," řekla si a dokázala to. "Dneska bych na místě alkoholičky, která by na tom byla tak, jako tehdy já, určitě vyhledala pomoc," tvrdí.
Iveta má vedle sebe sice Josefa Rychtáře, ten se však k ráznému kroku ještě nerozhodl, učiní-li to kdy vůbec. I jemu ovšem musí být jasné, že je to jediné řešení, pokud má Ivetu opravdu rád, jak tvrdí.
Nemá to však lehké, protože zpěvačce chybí reálný náhled na sebe sama. Za nemocnou se nepovažuje a držet ji v léčebně nedobrovolně lze jedině v případě, že by to nařídil soud pro trestný čin související s alkoholem (důvod, který se žen týká daleko méně než mužů), anebo z důvodů duševní nemoci, případně byla-li by nebezpečná okolí či sobě.
Když to nejde po dobrém, možná se přesně na to teď čeká: až se zpěvačka ocitne v ohrožení vlastního života, ať už to bude finální alkoholické delirium tremens nebo zkolabuje nějaký životně důležitý orgán. A jak je z posledních zpráv o Ivetě patrné, nemá k tomu stavu daleko. Jestli už v tu chvíli nebude pozdě, pojede pak chtě nechtě do léčebny.
Ještě by mohla být zbavena svéprávnosti, aby se dostala lékařům do péče aniž by souhlasila, ale o tom by napřed musel rozhodnout soud. "Pokud vím, prostá závislost na alkoholu nebývá dostatečným důvodem," říká Karel Nešpor.
Jak pomoct: nenalévat, nepečovat, neomlouvat
Jak tedy může Josef Rychtář Ivetě pomoci? Primář Nešpor s odpovědí na otázku jak pomoct alkoholikovi odkazuje na svou knihu Zůstat střízlivý, v níž popisuje pravidla takzvané "tvrdé lásky". Na prvním místě uvádí "nebuďte umožňovačem":
"Opakovaně jsem překvapen tím, do jak těžkých stavů se lidé kvůli alkoholu dostávají. Podíl na tom mají i umožňovači, kteří pijícímu zdánlivě pomáhají, ale ve skutečnosti škodí, protože řešení problémů s pitím jen oddalují," píše Nešpor. Je evidentní, že v tomto světle se zpěvaččini "ochránci" Rychtář i ctitel Zdeněk Macura zdají být spíše "měkcí".
Stejně tak by partner podle odborníků neměl "svého alkoholika" omlouvat v práci, platit za něj dluhy, pečovat o něj při pití i v kocovině (výjimkou je situace život ohrožující), pochopitelně nekupovat mu alkohol a neobstojí ani argument "lépe, když pije doma než v hospodě."
První krok - sebereflexe
I kdyby se jedinému člověku, kterému zpěvačka v současné chvíli, jak se zdá, důvěřuje, podařilo ji přesvědčit k léčbě, stejně nebude mít vyhráno. Vždyť už v Kroměříži před šesti lety jednu protialkoholní kúru absolvovala, ale znovu do závislosti spadla.
Podle statistik vydrží po léčbě abstinovat jen asi 32 procent žen, což je číslo nevypovídající vlastně nic, protože každý člověk je jiný. "U někoho je naděje osmdesátiprocentní, u jiného pětiprocentní," vysvětluje Karel Nešpor. A Monika Plocová doplňuje, že každá recidiva jde vždy hlouběji a snižuje možnost se vyléčit.
Trvalé abstinenci pomáhají nejvíc sociální faktory: rodina, zaměstnání, přítel, ale také náhled pacientky, tedy to, co dokázala paní Monika: uvědomit si, že má opravdu problém a že je závislá a že s tím ona sama něco musí udělat... a k tomu zpěvačka bohužel ještě zřejmě nedospěla.
"I když to zvládne, opatrnost a určitá forma doléčování je u závislých záležitostí na celý život. Léčba závislosti je jako kopání tunelu. Je třeba kopat tak dlouho, až se člověk prokope. Pak je třeba udržovat tunel v dobrém stavu," upozorňuje Karel Nešpor.
