Celý život sportuješ, dělal jsi orientační běh, kdy ses vrhnul na extrémnější sporty?
Nebyl v tom žádný záměr, nijak jsem to neplánoval. V roce 2003 jsem se přihlásil na Jesenického tvrďáka, což je jeden z nejtěžších vícebojových závodů u nás. Chtěl jsem to jen zkusit, ale chytlo mě to.
Vzpomeneš si, jak ses cítil druhý den?
Sice jsem chodil jak tučňák, ale věděl jsem, že tohle chci dělat. Dva tři roky nato přišla možnost účastnit se zimního adventure racing závodu, který trval pět dnů.
Pavel Paloncý
|
Jak jsi trénoval, když ses adventure závody rozhodl začít brát vážněji?
Já jsem byl čistě běžec, kolo jsem používal na dopravování se na tréninky, žádný cyklista jsem nebyl. Šel jsem do toho po hlavě. Musel jsem začít trénovat spoustu věcí, protože tam je spousta dalších aspektů, jedete v noci, jedete ve sněhu, je to týmová věc.
Jak vypadá tvůj trénink?
Dřív jsem dělal všechno na objem. Teď si říkám, že to není až tak potřeba, že ten mám ze závodů. Nejlepší trénink je totiž samotný závod. Obecně chodím víc intenzitu ve smyslu, že dám patnáct kilometrů svižněji, trénuji intervaly. Mám to méně strukturované, dělám to, jak se cítím. Když se cítím unavený, jdu se jen vyklusat.
Cítíš tedy na sobě v přístupu k tréninku posun?
Přijde mi, že ano. Jeden velký impuls o tom, jak uvažovat o trénování, přišel, když jsem překládal knížku o tréninku cyklistiky, a to mě donutilo nad tréninkem ještě více přemýšlet. Snažím se to mít pestřejší, nechci jen běhat. Doplňuji to plaváním nebo lezením na stěně.
Ale běžecký trénink je základem.
Je to rozložené do více aktivit. Jelikož se věnuji ještě horským běhům, tak je běh důležitý. Nejsem moc rychlý do kopců, ale mám z orienťáku dobře naučenou techniku seběhu, takže tam jsem silný.
Jak tedy dobře sbíhat?
Seběh se nesmí brát jako odpočinek, i tam se dá nahnat čas. Naučil jsem se, že člověk nespadne, dokud není skutečně na zemi. Lidé se bojí to pustit, takže je dobrý najít si kopec a tam potrénovat a nebát se.
Kolik jsi kdy v životě vlastně běžel nejdéle?
Asi na jednom závodě v Anglii – kde trať měřila 430 kilometrů, ale musím dodat, že jsem to neběžel v kuse. Běh střídala chůze, ono to ani nijak jinak nejde. Šel jsem do toho s rozvahou.
Co se ti během závodu honí hlavou?
Je rozdíl, jestli je to sólový závod, nebo týmový. Když jsem v týmu, je to pro mě jednodušší, zabavíme se. Když jsem sám, začínám po třech dnech vymýšlet strašné blbosti, říkám si, jestli to mám za potřebí, všechno bolí… Hodně mi pomohou zprávy od lidí, kteří mě podporují.
Když jdeš nějaký závod v týmu, funguje dobře vzájemná podpora?
Pomáhá, když se známe. Každý na krizi reaguje jinak. Když se známe, víme, jak na chování ostatních reagovat.
Dochází někdy ke konfliktům, když třeba někdo nezvládá?
Dopředu víme, jak na tom jsme. Vždycky je někdo slabší, někdo silnější a s tím do závodu jdu. Spíš by mi vadilo, kdyby to někdo zabalil.
Čím si vysvětluješ, že běžecké extrémy vyhledává stále víc lidí?
Lidi se víc hýbají, nepotřebují žádné extra vybavení, ale možná je to jen módní vlna, která opadne. Na druhou stranu bych chtěl dodat, že se lidé do takových závodů pouští často bez přípravy.
Vzpomeneš si, kdy tě tvoje tělo překvapilo tím, jak funguje?
Pozitivně teď na zimní výzvě, na její poslední etapě. Už jsme byli sami, těšil jsem se do cíle, nevěřil jsem, že ze sebe vydáme něco, co by se mohlo podobat běhu. A ono jo.
V čem jste běželi?
Popravdě v úplně normálních běžeckých botách.
A po kolika kilometrech měníš boty za nové?
Až ta bota vypadá, že už nemůže, až když tam něco brání funkčnosti. Někdy si ty staré nechám na úseky, kde dostávají boty strašně zabrat. Třeba potřebujeme někde přeběhnout tři kilometry v bahně. Já neměřím, na kolik kilometrů mi boty vydrží. Některé vydrží 800, jiné i 2 500 kilometrů. Je to různé. Při dlouhých bězích je důležité udržet nohy v dobrém stavu. Jinak si můžete závod pěkně protrpět.
Jak se staráš o nohy?
Hlavně hodně mazat a problém musíš řešit hned. Třeba puchýř bych propíchnul a zalepil pevně náplastí.
Přečtěte si další rozhovory: |
Běžíte každý kopec?
Při dlouhém závodu se prudký kopce nevyplatí běhat, rychle je chodíme. Většinou používáme hole, podle náročnosti terénu.
Jak velký batoh míváš?
Čím menší, tím lepší. Na delší závod tak třicet litrů. Máme ale povinnou výbavu. Za ty roky jsem se naučil brát si jen to důležité.
Největší zbytečnost, kterou jsi s sebou tahal?
Dříve jsem s sebou nosil malý foťáček. Teď ho z časových a váhových důvodů neberu. Na druhou stranu s sebou máme mobily, ty často bývají jako povinná výbava, takže foťák je vyřešen.
Při dlouhém závodě jde komfort stranou, Žádný spánek, únava. Jak se s tím pereš?
Do určité míry to jde dočasně očůrat. Neplatí ale, že čím déle vydržíš bez spánku, tím je to výhodnější. Občas je lepší jít na chvíli spát, pak je člověk zase rychlejší, roli hraje zkušenost. Pětidenní závod bez spánku nedáš. Je výhodnější jít spát třeba druhou noc a je důležité, kde spíš a jestli se skutečně vyspíš, nebo budeš klepat kosu. Občas se ti stane, že to někdy špatně odhadneš a tobě se chce se spát, ale nejsou pro to vhodné podmínky. Pak se to dá očůrat nějakými stimulanty, doběhnout do depa, ale tam stejně musíš zalehnout.
Kolikrát jsi vzdal?
Vzdali jsme, když někdo měl zdravotní problémy, to je jasný.
A co jídlo?
To je strašně individuální. Na mě funguje čerstvé ovoce, tousty.
Co tě žene dělat extrémy dál?
Jsou to intenzivní pocity, silné zážitky. Když s někým běžíte závod, strašně moc se poznáte. Dává mi to rovnováhu. Na závodech se uvolním, doma pak do noci pracuju a hrotím to jinak.
Tvůj sen?
Nemám jeden sen. Snažím se věci dělat hned. Co neudělám teď, na to už nemusím mít příležitost. Mám spoustu menších snů a ty si plním.
