Od pátku 23. května odpoledne do sobotního dopoledne se nad Prahou honí silné a ještě silnější bouřky proložené lehčím přívalem. Psychicky se připravuji na "plavecký" závod a chystám si co nejméně oblečení, na kterém budu eventuálně tahat mokré kusy bláta.
Jak se u mě stalo zvykem, dorážím do místa startu asi 10 minut před startem, čili v 9:50. Rychle mažu k převzetí čipu, pak domluva s časomírou na přehození startu pro mé číslo, abych se vrátil do lazaretu doma včas. Shození kaťat a batoh letící do stanu. Jsem na startu, protahuju si aspoň prsty na rukou a mírně kroužím kotníky a boky. Klasika – pozdě, žádný rozklus, nic. Rychlá prezentace startujících. Všem se čtou jména. Nakonec i moje … číslo? "1183?" "TU!". OK – odpočet, výstřel a jedeme z kopce.
První kopec dolů jsem měl v plánu pustit, ale musím brzdit a kličkovat. Trať je mokrá, klouže, ale to nevadí – spíš brzdím za ostatními, kteří jsou opatrnější a hlavně běží tři kola. Až skoro v údolí se mi daří proběhnout středem mezi klábosícími kamarády. Na přeběhu ke kopci na Zlatnici to pálím celkem rychle. Cítím, že mi je docela teplo, ale na to jsem myslel – triko s dlouhým rukávem sundám a uvážu kolem pasu, jak půjdu do kopce. Před sebou vidím borce, jak Zlatnici běží. Divné – jak to chtěj dávat třikrát za sebou, když to takhle dupou už na začátku?
Párkrát se opřu do kolen a jsem na kopci, trochu popobíhám a dostávám se na lesní traverz ke skalce, kam jsem chodil jako malý. Kupředu mě žene těšení se na seběh – technický, s pár padlými stromy přes cestu, kličkování. Nádhera. K němu se dostávám lesíkem, kde jsem nesčetněkrát spadl na prvním kole. A je to tu. Trochu bláto, ale jde to, pouštím to dolů a těším se na přeskakování. Dole trochu lituji, že je konec, ale už se těším na druhý technický seběh na cca 11. kilometru.
Trochu dotáhnu ledvinku a vydávám se sám do šáreckého údolí, které nás vede směrem na Nebušice. Opět krásné vzpomínky. Užívám si závod. Před odbočkou z turistické cesty do Nebušic, kde se ještě udělá pochůzka ke stájím s koňským výběhem a parkurem, beru jednoho tříkoláka.
Nad hřebčínem je krásná měkoučká cesta. Pro koně dálnice - pro moje achilovky taky a pouštím to samospádem. Je to mírná cesta z kopce. Sice tu stojí voda, bláto, ale dá se to prohopkat. Jak tak kličkuji, na pár sekund zaváhám, zda jsem nepřeběhl odbočku. Ale ne, vše dobré. Odbočka je tu a peláším zpět do Nebušic. Pár desítek metrů po asfaltu a zase hurá do lesa. Je teplo, občas foukne chladnější vítr, ale je to akorát na osvěžení. Dupu si to pomaloučku do mírného stoupáku ke hřbitovu, odkud se to láme do dalšího stoupáku na cestu na hřebeni údolí nad Lysolaji. Občas do toho šlápnu, abych zkusil, jak to ustojím. Ale jo, tak zrychluji. Občas se otočím a kontroluji situaci. Jp, pár přívěsků tam je.
U hřbitova se točíme zpět o 180 a dupeme dál. Po chvíli přecházím do chůze a živím se hroznovým cukrem. Nahoře u pole už mám zase pronásledovatele blíž. Tak 50 metrů, možná méně. Tempo se šplhá opět ke čtyřem minutám na kilometr, pádím podél polí. Čekal jsem tu rýžová pole, která jsem tu zažil na posledním běhu, ale letos nic. Sem tam kaluž, pak asi desetimetrový úsek pod vodou, ale v únoru jsem tu šel v kuse asi 1,5 kilometru, nalepený na kraj, kde bylo nejmíň vody. Dnes jsem počítal s tím, že poběžím voda nevoda, ale nakonec to nebylo třeba.
Pár milých slov s chlapíkem na občerstvení na 9. Kilometru a hurá na technický seběh. "HEEEEEJ – jdeš špatně!" Aha. No nic. Malá zastávka člověka zblbne. Vracím se 10 metrů do kopečka, běžím dál traverzem. Proplétám se keříky, letím jako drak, letím jako pták a … letím přes svou levou nohu, která se připletla do cesty díky podklouznutí. Na nohou mě zjevně udržela jen sprška nadávek, které se mi vydraly z hrdla společně s dechem podporující vysokou tepovku. Rovnám se a makám dál. Poslední mírnej stoupáček A JE TO TU! Hurá!
Do cesty-koryta vletím vysmátej jako blecha na bernardýnovi. Pěkně si to metu dolů, upravuji tepák, kterej se sune dolů a … faux paux – v zatáčce stojí kameraman a já místo ladného běhu sice běžím, ale tahám si tepák jako děda tepláky.
A teď krásnej kopec nahoru. Další solná tableta, hroznový cukr. V zatáčce vidím opět, jak mě stíhají dva běžci. Nahoře kopu do vrtule a matlám to blátem směr Baba. Obíhám lesík a dvě fanynky v důchodu volají "Bravo, jsi šestej!!!" "Jo, jo, babi, kéž by, kéž by," pomyslím si, protože ony neví, že těch pět borců přede mnou běží tři kola, zatímco já jen jedno.
Nedá mi to a přidávám. Asfalt. Fuj. Achilovky a plosky trpí. Vydupat kopeček za Fišerkou a šup dolů po schodech. Seběh opět rychle pouštím a kochám se. Dole cestičkou kolem rodinných domků a … po pár desítkách metrů opět nahoru do kopce. Jdu, opírám se do kolen. Další cukr.
Na kopci mi vysoká tepovka vystrkuje bubínky z uší. Zklidním to a rozbíhám se vzhůru do "kaštaňáku", kde jsem si ve druhé třídě zlomil ruku. Poslední zlom doprava dolů, několik serpentýn, po kterých měl následovat traverz. Bláto a já-nyní ne letec, ale lyžař přejíždím 180stupňovou otočku dále do lesa. Vracím se zpět a už jsem opatrnější. Slyším za mnou hlasy.
Traverz v lese opět rozbíhám jako za sucha. Docela to už drží a opět si buduji náskok. Snažím se i trochu relaxovat, protože nás čekají schody. Těším se na ně. Moc. Za nimi už to pak bude jen na sprintu, ale ty schody podél louky, kde jsem boboval jako malej kluk, ty jsou super.
Nad schody už pronásledovatele neřeším a utíkam jako zajíc pro mrkev. Vlnkami v bahně vyšplhám ke kurtům a pak jen rovinka. Vybičuju se k vražednému tempu, ale běží se už lehce. Bodejť by ne – cíl. Sbíhám kolem Evžena, který volá, co prý chci z občerstvovačky.
Špalír tleskajících lidí se rozohní a na intenzitě přidá ve chvíli, kdy mávnu na Evžena rukou a odmítnu cokoliv přijmout. Když se po průběhu časomírou zastavuji a jdu zpět, vše utichá. Mám to za sebou, zatím ale nemám srovnání jednokoláků. Svým pronásledovatelům přenechávám 6. místo.
Doma mi pár hodin po doběhu přichází SMS. Dokončení za 1:38, celkově 10. místo. Super, na to, že jsem se honil s imaginárním soupeřem. Spokojenost.
