Cíl pro rok 2017: ultra, které poběžím. Fiasko v turistickém tempu ze 70 km Horské Výzvy Krkonoše jsem měl v živé paměti, takže jsem se přikláněl k něčemu “kratšímu” a do oka mi padl 52 km profil závodu Ultra Fatra. “Na začátku vyběhnout a seběhnout kopeček, přežít jedno brutální stoupání a pak si jen užívat výhledy na hřebeni,” lákám Aleše. Dlouhé přemlouvání nepotřebuje a jde do toho, i když zatím běžel jen silniční půlmaraton. Na jaře testujeme trasu rozdělenou do dvou dnů a domů se vracíme namlsaní epickými výhledy.
Realita na hřebeni je ale krutá a představa, že trasu budeme muset zvládnout za jeden den nás zaměstnává následujících několik měsíců v relativně konstantním tréninku. Nic sofistikovaného: úterky rychlost, čtvrtky kopce v Prokopském údolí, v neděli long kolem 25 km, já do toho jógu a Aleš funkční trénink a TRX. Po celou dobu nás sžírá nejistota a týden před odjezdem panika vrcholí. Rozhodí nás každá nevinná otázka na to, jak jsme připraveni, ale už není cesty zpět. Na tohle dokonale nenatrénujem nikdy, stejně jako nikdo nebude dopředu připravený být rodičem. Nasedáme do vlaku, tentokrát bez přestupu, ať nemusíme řešit drama s čekáním na přípoje jako minule, a k večeru se čekujeme na ubytku v útulně rustikální Vila de Likua, čtvrt hodiny svižné chůze z centra Ružomberku.
Ano, jsme princezny, ale chceme se vyspat a tak ofiko karimatka v tělocvičně nás ehm... neláká. Na to, jací jsme noční ptáci, jede ráno překvapivě všechno jako po másle, včetně pekelného vstávání v 4:30. Jsem našponovaný jako před pomyslnou běžeckou maturitou.
Bez emocí nasedáme do busu, přisedáme k české skupince, tlačíme flapjacky, proteinové tyčky a banán.
Na startu v Harmanci je příjemných 12 stupňů a vlhký ranní vzduch je až nadpřirozeně fresh v kontrastu s půlhodinou strávenou v autobusu.
Z jedné strany bublá potok, z druhé hraje Tame Impala a my předstíráme strečink. Kolem se hemží cca 160 běžců v té nejlepší formě a já raději ani nepřemýšlím, co tady vlastně děláme my. Napětí se koncentruje, Aleš vypadá trochu ustrašeně, ale já jsem si stoprocentně jistý, že on dnes nebude ten, kdo bude fňukat.
7:00, 0 hodin, START. Nenápadný a náhlý, že nestíháme ani zapnout Gopro a pomalu se šineme do rozehřívacího “výběhu” na Japeň.
Šetříme síly takovým stylem, že se zvládám převléknout bez zastavování, dnes to na dvě trička opravdu nebude.
Divoký prales se střídá s travnatými loukami, přeskakujeme spadlé stromy a v sebězích po klouzavém bahýnku srabácky hlídáme každý krok. Zastavujeme na první občerstvovačce ve Starých horách.
1,5 hodiny po startu, 9 kilometrů. Klopíme kolu, ionťák, doplňujeme vodu a tlačíme první gel s příchutí esspressa, když je to ráno. Budeme ho potřebovat, jsme smíření s více než 7 km čistokrevného stoupání na hlavní hřeben, během kterého už se startovní pole pěkně rozděluje. Na úzké pěšině před Majerovou skálou jdeme ve vláčku a chytáme skupinku, která hází jednu hlášku za druhou. “Nemohol som rychlejšie pretože som dával prednosť mravcom.” Mezi stromy začíná poprvé vykukovat hřeben, ale vyhlídky míjíme bez povšimnutí, selfie jsme si užili v květnu a sil máme na rozdávání.
Hbitě šplháme přes kořeny a kameny a za chvíli jsme venku z lesa. Před námi vidíme zbývající kus impozantní Križné.
Holá, jen z části pokrytá klečí a mnohem zelenější než na jaře. Postupně se nám otevírá pohled na celý hřeben a cestu do cíle, od Križné až daleko za Rakytov. Déjà vu. V hlavě si přehrávám krásné i nepříjemné zážitky z jara: triliarda stoupání, extatické seběhy, honičky s Kristinou, durch promáčená nepromokavá bunda, kroupy, konec zásob vody a radost z nalezeného pramene, valící se kupy mlhy v dešti, klepání kosy, hlad a zavřená kuchyň na Smrekovici. Konejším se, že dnes nám to bude ubíhat mnohem rychleji, známe to tady. Jsme silnější. Představa, že tohle všechno doběhnem v limitu 13 hodin ale zasněný obláček propichuje a já se vracím zpátky na zem. Všude kam dohlédneme se rozprostírají sametově zelené kupičky a my zkoušíme identifikovat jednotlivé vrcholy. Smrekovica se schovává v zákrytu někde v mlhavé dáli na obzoru.
Na větrnou Křižnou už dofuníme slušně propocení a přismahnutí, takže Aleš se maže, chvilka zaslouženého vydechnutí, protáhnout svaly a šup po zvlněných pláních hřebenovky dál.
Teď se to dá konečně znovu trochu rozběhnout, rovinka nebo mírné stoupání a travnatá pěšina je k nohám šetrná. Z Ostredku jsme za chvilku u Ploské, zvláštně zaobleného kopce, který nezapře své jméno. Obíháme ho po traverzu a vlevo vyhlížíme červenou střechu roztomile skromné Chaty pod Borišovom, další občerstvovačky. Je na dosah ruky, ale přibližuje se strašně pomalu, teplota stoupá a tepovka taky. Navíc nás deprimuje, že pořád ztrácíme těžce nabyté výškové metry. Potkáváme turisty. Dávají respekt a trpělivě uvolňují cestu, fandí a my to neflákáme, aspoň dokud jsou na dohled :).
Za pár minut slyšíme zvonec, skandování a je jasné, že osvěžení je na dosah.
4:40 od startu, 26 kilometrů za náma. Exuju grepového Bažanta. Obsluha si bez váhání přebírá a plní naše camelbaky a my si na chvíli připadáme jako hvězdy. Meloun máčím v soli, zajídám grepem a jdeme se na chvilku vyvalit k naší skupince Čechů z busu.
Užíváme si energii, s jakou lidi z občerstvovačky hecují do kopečku před Borišovom každého nového běžce a po chvíli vyrážíme směr travnatý vrchol Ploská. Z blízka už nevypadá jako sametová placka a zase to bude spíš turistika než běh.
Naštěstí nejsme jediní. Závoďáci jsou už dávno v tahu a tak pomalu kráčíme vzhůru, já se často ohlížím a soucitně sleduji zástup plný utrpení a odhodlání pod námi. Za odměnu si užíváme pohádkový pohled zpět na chatu a Borišovo.
Kontrolní „štikacie kliešte“ na vrcholu už nezvládly nápor běžců před námi, takže každý selfie po svým, někdo s rozcestníkem, někdo přidává hodinky i startovní číslo. Nezdržujeme se a kolem stáda ovcí sbíháme pod Čierny kameň, kde si konečně zase užíváme příjemný technický seběh a trochu stínu mezi stromy. Ještě v květnu tu ležely zbytky sněhu, teď už jen místy úseky bláta.
Máme za sebou 30 km, na jaře nás tady postupně opouštěly euforické výkřiky plné úžasu a měnily se v zoufalé volání “do pr... už zase další kopce”. Tentokrát zatím dobrý, unavení, ale ne vyčerpaní, pořád nás to baví. Před námi se rýsuje Rakytov, zarostlá pyramida posetá skálami a jeden z nejlepších vyhlídkových vrcholů Velké Fatry.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. |
Preventivně dáváme malý oddych u skalní brány a hrabeme se nahoru. Aleš zatím ještě pořád ani jednou nevytáhl hůlky, já si tady bez nich výšlapy do kopců vůbec nedokážu představit. Po patnácti minutách jsme nahoře, tohle je nejvyšší bod naší trasy. Užíváme si panoramatické výhledy do všech stran. Pět kilometrů před Smrekovicou dáváme prudký seběh dolů, trasa je běhatelná, ale nějak už mi dochází morál.
Naštěstí nás hecuje jeden ze závodníků slovy: “čo nebežíte, takáto pekná čásť...,“ a tak se sbíráme a běžíme. Když přecházíme do chůze, osud sesílá dalšího posla. “Bežte, nemám koho fotit,” a tak si užíváme pocit hvězd podruhé, fascinováni fotografem, který běží společně se závodníky a fotí akci z první ruky.
8 hodin a 40 kilometrů za náma, Smrekovica. Tady jsme v květnu první den končili. Tentokrát nás čeká fenomenální uvítání. Zvonění je slyšet už z dálky a funguje jako balzám. Necháváme se unést a poslušně zrychlujeme, hlásíme naše čísla a hned se vrháme na širokou nabídku jídla a pití. Jen ten chleba zo šmaĺcom zkusíme radši až příště.
Dnes se pro jistotu držíme zpátky a necpeme se ničím, co nemáme odzkoušené :).
Necháváme si doplnit vodu, opět se potkáváme s naší partičkou a probíráme úskalí zbývající trasy. Tom se hrozí, že “nikdy neběžel nic delšího než 30 kilometrů”, ale vypadá rozhodně víc fresh než já. Do cíle už je to „jen“ 15 kilometrů, ale shodujeme se, že zabrat nám dá ještě seběh po sjezdovce k Hotelu Malina a hlavně legendami opředené Sidorovo tyčící se nad Ružomberkom. Posíláme do Prahy selfie Kris, která s námi běžela na jaře a odhodlaně vyrážíme dál směr Malino Brdo. Tentokrát společně s klukama. Bohužel se po pár kilometrech ukazuje, že přes všechno snažení bylo mého melounu větší než malé množství a v kombinaci s oříšky, chipsy a gelem vytvořil žbluňkající guláš, který při sebemenším pohybu exploduje. S pupkem jako prasnice zpomalujeme do chůze a naše skupinka nám mizí v dáli. Aleš mě netlačí a já jsem rád. Samozřejmě už dlouho cítím, že by zvládal mnohem svižnější tempo, ale respektuje můj stav a zbytečně mě nehecuje. Pokračujeme, do limitu v cíli máme pořád ještě několik hodin takže i kdybychom se měli na Sidorovo škrábat po čtyřech, nějak se dovalíme. Kilometry přibývají pomalu, nohy už jsou gumové, ale i tak se nám daří držet pozici. Ostatní za námi už mají asi taky co dělat. Indiánským během se dostáváme na konečnou stanici lanovky na Malinném a začíná test výdrže našich stehen. Sjezdovka.
Dole pod námi vidíme miniaturní stan občerstvovačky a naše známé, šedou a oranžovou tečku, ale po skoro 50 km v nohách se Tom s Kubou a Lukášem přibližují hlemýždím tempem. Když se belháme někde v polovině, jen smutně sledujeme, jak nám mizí v lese. Kroutím se, jdu bokem, cik-cak, pomalu, rychle, pozpátku, ale stehna stejně pálí jako sviň, kolena dostávají čočku, v břiše žbluňká, v boku píchá a já vyhlašuji sázky, kolik mi z tohoto mordoru sleze nehtů. Aleš ani nedutá a drží se pár kroků přede mnou.
10 hodin a 50 kilometrů za námi: Hotel Malina. Vřelé a hlasité povzbuzování, poslední možnost doplnit energii. Nohy jsou na hranici křečí a teprve v klidu si začínám uvědomovat, co všechno mě bolí. Mám strach si sundat boty. Zjišťujeme pozici, 120/160 není zas taková tragédie. Je teprve kolem páté a máme 3 hodiny na to, abychom zvládli limit v cíli. Sidorovo ale vypadá děsivě a jakmile přeběhneme louku k úpatí kolem jediného značení na celém závodu, vnoříme se mezi husté stromy. Obavy se potvrzují, je to kotel - kořeny, kameny a strmý výstup přímo vzhůru. Hůlky, bez hůlek, po čtyřech, marně zkouším ideální techniku a naše jediná útěcha jsou slovenské nadávky všech možných podob které slyšíme za sebou. Aleš už konečně taky jeví známky použití, ale stejně se drží daleko nade mnou a dost často mi mizí za některým z mnoha falešných horizontů. Potkáváme turisty kteří jdou proti nám a utrápeně se ptáme: “kolik ještě?” Vidina dalších 20 min nám moc optimismu nepřidává. Aleš po 15 minutách mordoru potvrzuje, že podle hodinek už zbývá jen 80 m převýšení. Děláme pár kroků a najednou je to tu. Asi nějaká chyba, ale konečná je tady. Vrchol. Finále. Výhled na skanzenové chaloupky Vlkolince splývají do zelené kaše.
Našel jsem si příjemný kus skály do kterého jsem se uvelebil, cucám pro jistotu poslední gel, sundavám boty. Překvápko, nehty drží, puchýře jsou mnohem menší než jsem předpokládal. Úleva, začíná mi zase proudit krev v žilách.
Zase jsme to rozběhli, zbývá 5 kilometrů z mírného kopce. Vznášíme se po úžasném lesním trailu, předbíháme lidi a já na chvilku uznávám, že to stoupání stálo... v tom najednou “in your face” další “k...va” kopec!? Naštěstí už jen pár posledních výškových metrů dole pod hřebenem Ružomberok a i když nás bolí a píchá každý atom našich zhuntovaných tělesných schránek, přepínáme na autopilota a hrneme se kupředu.
O nás |
Přes louku běžíme na Kalvárii, kde už začíná silnice a za chvíli i první domy. Necelé dva kilometry do cíle. Za námi najednou z ničeho nic další závodník. Předbíhá nás s elánem, jakoby se k závodu přidal před pár kilometry, ale nedáváme mu to zadarmo - držíme se ho, táhne nás dopředu. Po pár minutách mě ale znova píchá mě v boku, dneska v cíli s nikým závodit nechci, brzdím Aleše. Poslední desítky metrů, běžíme alejí, kolem hloučky lidí. Atmo hustá. Potlesk. Slyšíme “Dajte to pod dvanácť hodin” Čekujeme time a máme minutu a půl. Aleš najednou vidí ceduli náměstí A. Hlinku. My už jsme tu! Zvonění, hudba, skandování. Zrychlujeme, nechápu kde se to v nás bere ale ždímeme poslední zbytky energie. Spousta potlesku. Je mi jedno kolikátí jsme, ale jsme hrdinové. Poslední zatáčka, nafukovací brána Inov-8.
Holky nám ukazují, kam přiložit čip, fotky. Hážu batoh do trávy, sundavám boty, ponožky. Svalím se do trávy a pomalu se bořím hlouběji a hlouběji.
Šavasána, neboli pozice mrtvoly na konci lekce jógy, kdy si po 90 minutách intenzivního protahování člověk užívá uvolnění v každém kousku těla. Akorát dnes to trvalo 12 hodin a tak doufám, že tenhle příliv neskončí nikdy. Zen. Prázdno. Všechno naše utrpení je spláchnuto omamující záplavou euforie.
Aleš napumpovaný endorfiny i přes únavu vypadá jakoby se nechumelilo, bere mi číslo a vrací se s pivem a jídlem.
Děkuju za všechno, byl jsi boží.Teď jsme ultra běžci.
Jako bonus pro vás mám ještě svůj epický soundtrack, který jsem na jedno ucho poslouchal.
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
