Tři zapálení učitelé vyzkoušeli, jaké je to učit v brněnském Bronxu

Škola Osmec v brněnském centru je známá problémovostí žáků a jejich podprůměrnými výsledky. Většinu jejich studentů tvoří Romové, jejichž rodiče jsou nezaměstnaní. Nyní se za nimi vydali tři učitelé plní elánu, kteří se je pokusí zapálit pro učení.

Ještě před čtyřmi roky byla ZŠ Osmec běžnou brněnskou základní školou, ale po zrušení jiné školy se většina romských dětí ze čtvrti Cejl spádově přesunula sem. S přibýváním romských žáků začali škole ubývat ti ostatní, nyní na ní tvoří Romové většinu. 

Třída 8.A je podle pedagogů nejproblémovější, i když nemají pocit, že by děti nezvládali. Kromě nich bývají ve třídě také asistenti, kteří jim pomáhají s výukou a snaží se ke každému žáku přistupovat individuálně. Zároveň ale místní učitele zajímá pohled a přístup tří nových kantorů, kteří zatím nemají s problematickými třídami zkušenosti.

Tři stateční kantoři

Za brněnskou katedru se na půl roku postavila češtinářka Dagmar z Karlových Varů. Nemalé procento studentů, které učí, pochází z ciziny a pohybují se na opačné straně socioekonomického spektra, v ruce neustále třímají chytré mobilní telefony a tablety. Pro matematiku se žáky rozhodl nadchnout Petr, který učí na matematickém gymnáziu v Brně a často pracuje s matematicky nadanými dětmi. Posledním odvážlivcem je dějepisář Ivan, jehož specialitou je zážitkové učení a který má více než dvacetiletou praxi.

„Na první pohled by se zdálo, že je chování dětí mnohdy hrozné. Na druhou stranu by mě zajímalo, jak bychom se chovali my, pokud bychom přicházeli z takovéhoto prostředí do takovéhoto kolektivu. Je lehké někoho odsoudit a přitom nevnímat příčiny,“ říká o své půlroční  zkušenosti Petr, který během prvních dílů pochybuje, jestli vlastně umí učit, když jeho metody na děti nezabírají.

„Musím se přiznat, že jsem z toho smutný, když vidím, že některé ty děti by klidně mohly jít na střední školu, ale až příliš moc vlivů je stahuje zpátky. Kdo spolupracuje s učitelem, je pro ostatní ve třídě „divný“, škola sama rezignovala  na domácí přípravu a děti nepodporují ve studiu ani rodiče,“ zamýšlí se Ivan. A připomíná třeba rodiče, který si nepřál, aby jeho dcera měla vzdělání vyšší než on, tedy aby šla na střední školu.

Spontánní nadšení i velká otrava

„Překvapilo mě nasazení, s jakým se žáci pustili do věcí, které je zajímaly. Pokud je v hodině něco upoutalo, dokázali se o dané věci bavit, udělat si názor, naslouchat, soutěžit mezi sebou, např. na literatuře si z ničeho nic chtěli probíraný příběh zahrát jako divadlo (aniž bych je k tomu nějak vyzývala), byli akční, energičtí… Proč toho tedy nevyužít? V tu chvíli jsem věděla, že vložená energie se mi mnohonásobně vrátí,“ pochvaluje si Dagmar kladné stránky brněnských školáků.

Třída 8.A

Dokumentární seriál vysílá Česká televize ve čtvrtek ve 21:50h.

Ale nezastírá, že pokud je něco nebavilo, tak to také dokázali dát patřičně najevo.  „A v tu chvíli si člověk připadá, jako když bojuje proti větrným mlýnům. V takových chvílích zabíralo změnit činnost, zaměřit se na problém z jiného pohledu, zkusit to jinak,“ popisuje svou zkušenost.

Během jejich působení na škole se přitom ukázalo, že některé děti mají problém i s tak základními činnostmi jako je čtení a porozumění psanému textu. Všichni tři učitelé se shodují na tom, že nyní si více váží zápalu a zájmu studentů. „Ale přesvědčil jsem se, že i když se student brání, lze ho přesto něco naučit a něco mu předat,“ zjistil v praxi učitel matematiky Petr.

Jak se u nás učí?

Nestačím se divit

Dokument 8.A vzbudil řadu reakcí i mezi maminkami v diskusi na eMimino.cz. 

Pořad si podle svých tvůrců klade za cíl rozpoutat diskusi o vzdělávání a jeho možnostech i omezeních v daném systému. K bouřlivým debatám mezi učiteli a vedením školy docházelo již během natáčení. Ivan s Petrem se shodnou i na tom, že téměř výhradně romská škola není pro děti ideální řešení, protože takto není dost dobře možné praktikovat sociální inkluzi. „Když na škole převažují Romové, kdo se komu nakonec přizpůsobuje? Pokud máte ve třídě třeba čtyři romské děti, tak se to ztratí, přemostí a dojde k opravdové inkluzi, kdy si obě strany navzájem něco předají a naučí. Takto se mi to zdá jako nejméně šťastné řešení pro děti, i když vím, že žádná jednoduchá řešení tu neexistují,“ přemítá dějepisář Ivan. 

Ale dodává, že i na této škole zažil momenty, kvůli kterým se věnuje učení již déle jak dvacet let. Na konci jeho půlročního působení se mu jeden student svěřil, že se mu po něm a jeho zážitkové výuce bude stýskat.

„Myslím si, že v profesním životě učitele by měla čas od času nastat nějaká změna. Ať je to odchod na jinou školu, na jiný stupeň školy, povýšení, odchod do jiného zaměstnání. Když zůstáváte dlouho na jednom místě, nepřijímáte nové podněty, vše je stereotyp, šeď, nuda. Z toho vznikne posléze syndrom „blbé nálady“,“ myslí si Dagmar, která nyní s odstupem kouká na své půlroční působení v Brně pozitivně a klidně by si jej zopakovala.