Co je inkluze?
|
Podle prezidenta Zemana jsou děti šťastnější „mezi svými“ a nikoliv ve společných třídách. Výrok vyvolal řadu souhlasných i nespokojených reakcí mezi učiteli i rodiči.
Autista jedničkářem v běžné škole
Kubíčkovi si například zařazení svého syna do běžné školy nemohou vynachválit. Devítiletý Honzík před nástupem do školy prakticky nemluvil. Nyní prospívá podle svého individualizovaného plánu na samé jedničky a zlepšila se mu jemná motorika a výrazně i mluvená řeč. Zařazení do kolektivu ho podle rodičů jednoznačně motivuje a táhne kupředu.
„Honzíkovy rozumové schopnosti stejně jako jeho celkový stav z hlediska připravenosti na školu zhodnotila speciální pedagožka, logopedka a klinická psycholožka. Honzíkovi daly na cestě ke vzdělávání v běžné škole zelenou,“ popisuje chlapcova maminka Miriam. „Jeho nástup do běžné školy byl podmíněný vytvořením individuálního vzdělávacího plánu, stálou přítomností asistenta na celém vyučovaní a povolením používat ke komunikaci iPad,“ vysvětluje okolnosti.
Syn samozřejmě nemůže rušit ostatní, dokud se v první třídě neadaptoval na délku vyučovací hodiny, občas s ním musel asistent odejít mimo třídu. Nyní už se to ale děje jen výjimečně. V hodinách se normálně hlásí, odpovídá ukazováním a pomocí iPadu. Větší zkoušení probíhá písemně za účasti asistenta, učitelky a zástupkyně ředitelky školy. „Měli jsme ohromné štěstí na velmi empatickou paní učitelku v první třídě, která celou situaci zvládla po všech stránkách naprosto úžasně, “ říká maminka a chválí i přístup celé školy a také speciálního pedagogického centra v Praze, které na začlenění jejich syna do běžné základní školy odborně dohlíží.
Víc práce pro učitele
Systém inkluzivního vzdělávání klade pochopitelně daleko větší nároky na všechny dospělé. Předpokladem je změna stylu výuky, kdy učitel stojí a vykládá a ostatní pasivně sedí a poslouchají. Nyní jsou děti v hodinách mnohem aktivnější a od učitele se očekává osobnější přístup ke každému žáku, než jak tomu bývalo dříve.
„Pro učitele to v podstatě znamená dvě přípravy a dvě sady aktivit. Při výuce samotné pak vybalancovat, abych tam byl pro obě skupiny dostatečně osobně přítomen,“ popisuje pedagog Ivan Červánek. „Pokud je třída ještě více komplikovaná, je limitovaná i efektivita výuky. Potom pochopitelně chybí učiteli někdo, kdo by pomáhal situaci zvládat na všech frontách, například asistent,“ vysvětluje.
Učiteli a dětem pak může být v inkluzivní třídě k dispozici i pedagogický asistent (který je přítomen i o přestávkách), ve škole pak speciální pedagogové. Ti se mohou za některými dětmi přesouvat i do běžných základních škol.
„Některé dítě je viditelně znevýhodněné, ale učitel by měl rozlišovat i mnohem drobnější nuance – dítě, které je unavené, nešťastné či právě motivované do něčeho zcela jiného. Ke každému by měl přistupovat individuálně a vést ho k učení dle jeho momentálních možností a potřeb. Je ale důležité mít dostatečné podmínky pro inkluzi včetně personálního zajištění. Jeden učitel ve třídě se třiceti dětmi má poměrně omezené možnosti práce,“ dodává Červánkova kolegyně z organizace EDUin Kateřina Hořavová.
Školský zákon nezná handicap
V současné době mohou do našeho školského vzdělávacího systému nastoupit všichni ti, kteří jsou schopni výuky. Schopnost výuky znamená, že jsou schopni absolvovat výuku v Rámcovém vzdělávacím programu (Školský zákon č. 561/2004), a to i s pomocí asistenta. Prioritou by mělo být zařazovat děti do běžných škol v místě bydliště, kde jim odpadá zbytečný stres z cestování a změny prostředí.
„Školský zákon nezná pojem postižení nebo handicap, ale pracuje s termínem děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami. Vstup do vzdělávacího zařízení může ovlivnit i to, je-li vzdělávací zařízení přizpůsobeno podmínkám vyžadující speciální péči,“ osvětluje český přístup psychoterapeutka Kateřina Siveková.
Mnoho českých rodičů se bohužel setkává s problémy s přijetím svých dětí do školy v místě bydliště nebo s financováním asistenta na potřebný počet hodin (financovat by ho měla škola po žádosti na svého zřizovatele - kraj). Liga lidských práv proto uděluje certifikát Férová škola, který zaručuje, že škola je ochotná spolupracovat maximálně s dětmi i rodiči na individuálním přístupu. Zároveň poskytuje bezplatné právní poradenství rodičům, jejichž dítě bylo ve spádové škole odmítnuto.
Děti s Downovým syndromem mohou být šťastní a chtějí chodit s ostatními do školy a učit se, vzkazuje kampaň:
27. března 2014 |
Segregace ve speciálním školství snižuje možnosti lidí s postižením uplatnit se v běžném životě, tvrdí odborníci. Zároveň také omezuje možnosti populace bez postižení rozumět potřebám lidí s postižením.
„Rozsáhlý výzkum Masarykovy univerzity potřebu podporovat inkluzivní vzdělávání v našich školách potvrdil. Stejně tak i studie Evropské agentury pro speciální a inkluzivní vzdělávání ukazují na velký potenciál inkluzivních škol v Evropě,“ vysvětluje speciální pedagožka Věra Vojtová z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity.
Postižená Daniela: Vyčleněné děti se víc stydí
Svou zkušenost s oddělenou a neoddělenou výukou lidí se zdravotním postižením má i vysokoškolačka Daniela Komanická, která na vozíčku absolvovala běžnou základní školu. Měla štěstí, že oba její rodiče na základce učili. Na střední školu ale nezbyla jiná možnost, než studovat ústavní střední školu, dálkové studium na gymnáziu bylo Daniele i přes skvělé výsledky zamítnuto.
Podle jejích slov bylo ve škole hned na první pohled jasné, kdo si prošel ústavní základkou. Děti, které nebyly zvyklé pohybovat se ve většinové společnosti, se mnohem víc styděly za svůj handicap a snažily se ho zakrývat a maskovat. Daniela následně vystudovala dvě vysoké školy.
„Na vysoké škole to bylo někdy horší než mezi dětmi. Často mi nikdo nepomohl, zabouchl dveře před nosem. I když jsme měli bariérové toalety, za mnoho let studia se mě nikdo ze spolužaček nezeptal, jak to zvládám a jestli nepotřebuji pomoc. Možná je to výsledek právě toho, že v dětství nepřišli do styku s nikým, kdo by takovou pomoc potřeboval. Je proto k zamyšlení, jestli neinkluzivním vzděláváním nevytváříme sobecké, do sebe zahleděné lidi,“ přemítá Daniela Komanická.
Myslel prezident Romy?
Navíc je inkluze velmi účinný nástroj socializace dětí z nepřizpůsobivých menšin, což je podle některých vyjádření právě to, co měl prezident svými kontroverzními výroky na mysli. Jenže právě v tomto ohledu učitelé potvrzují, že jedno nebo dvě romské či jiné menšinové děti se ve třídě „ztratí“, protože se přizpůsobí ostatním, jejich zvykům a chování ve třídě. Čistě menšinová třída jako je ta romská, co se nedávno objevila na obrazovkách ČT v dokumentárním seriálu Třída 8.A (více zde), mívá ale na děti zcela opačný efekt. Děti vyrůstající v takovém sociálním prostředí se s většinovou společností budou sžívat jenom těžko, protože jsou z ní vystrkovány již od dětství.
„Děti vyrůstající mezi sobě podobnými nemají možnost zažít motivační růst. I kdyby měly rezervy, bude jim upřena šance potkat se s někým, kdo se bude moci stát jejich vzorem. Děti, které budou mít to štěstí a narodí se bez zdravotních obtíží a ještě s inteligenčním převýšením nad druhými vrstevníky, nebudou mít šanci potkat slabší článek společnosti a zmenší se šance schopnosti empatie k druhým,“ argumentuje pro inkluzi psychoterapeutka Kateřina Siveková. Podle ní kontakt s fyzicky, mentálně i sociálně znevýhodněnými navíc lidem přináší více pokory a vděku za to, co dříve považovali za samozřejmé.
Inkluzivní vzdělávání souvisí podle Světové zdravotnické organizace s kvalitou života a s nejlepším zájmem dítěte. Děti potřebují rozvíjet maximálně své schopnosti a vymanit se ze závislosti na na dospělých. Liší se v tom, že nadání mají děti různé a na jejich cestě stojí různé překážky jako chudoba, postižení nebo krize v rodině.
„Jejich nadání bychom měli přesto umět ve školách zúročit a naplnit. Pokud se mají se svými znevýhodněními naučit v životě fungovat, musí se to učit v normálních situacích a společenstvích,“ připomíná speciální pedagožka a odbornice na inkluzi Věra Vojtová.
