Tohle nám říkávala na střední škole naše ruštinářka. My, sladké sedmnáctky, na ni koukaly jako péra z gauče. Co nám to jako vykládá? A proč vlastně? Zvlášť když ona sama byla zářným příkladem, že se zlé holky nemají nic moc. Ruštinářce se kvůli velké čelisti přezdívalo Kobyla a kvůli nekompromisnosti, s jakou nepustila k maturitě třetinu loňských čtvrťáků, ji nikdo dvakrát nemiloval.
"Vona se snad v tom, že ji všichni nesnášejí, vyžívá," zuřili postižení čtvrťáci a čmárali na školní zdi různé vzkazy. Kobyla nehnula ani brvou, což jen potvrdilo její pověst, že je splachovací. Také na ni chodili řvát tatínkové propadlíků, na co si to sakra hraje. Proč jejich dětem ničí život a že jednou uvidí. Nevím, co Kobyla, zato já a se mnou všichni její žáci, vidíme. Když nás o půlnoci vzbudíte, odrecitujeme Puškinovy verše o Oněginovi v originále, jako když bičem mrská! Maturovala jsem z jejího předmětu na jedničku, ale dospělou mne to vážně neučinilo. Všem ostatním bývalým profesorkám se třída složila na kytice růží. Jenom Kobyla dostala ovesné klasy. Ha, ha, ha, připadali jsme si třeskutě vtipní a profesorka se s námi smála též. Pak ale někdo viděl, že když zašla za roh, tekly jí slzy. Já vím, že je tahle story dávno promlčená, ale i teď se za ni strašně stydím.
Což mne hodilo do ještě starší vzpomínky. Do doby, kdy jsem byla natolik malá, aby na mne děda důsledně aplikoval MVJNNS a babička KPBVUTB.
Jedná se o dva speciální a v české kotlině velmi rozšířené programy. MVJNNS (Moje vnučka je nejkrásnější a nejgeniálnější na světě) mimo jiné dovoluje: stoupat na polstrované židle v botách. Sníst před obědem naráz dvě tatranky. Chodit půl dne v pyžamu, čmárat na záchodě pastelkami po zdi a přiměřeně lhát. KPBVUTB (Kdo pak bude po vás uklízet ten bordel!) je proti tomu trapně přízemní. A už je to zase tady: děda byl za hodného kluka a babička za zlou holku, co si s ní člověk moc neužije.
Jenže když mi bylo asi sedm nebo jen o fous víc, zdvihla se v naší rodině hladina pohrom. Hotová potopa průšvihů. Maminka ležela dlouhodobě v nemocnici, děda v tuberkulózním sanatoriu a maminčin bratr si rozlámal mnoho kostí na motorce. Bylo potřeba, aby se o mě někdo postaral. Aby někdo pravidelně dojížděl za marody rozesetými ve třech různých městech a věrohodně jim říkal, že je doma všechno dobré. Bylo potřeba chodit do práce a platit složenky. A také krmit králíky, šít mi zimní kabát, aby SE ušetřilo, vařit prát, žehlit, plít zahradu. Celého tohohle rodinného cirkusu se pochopitelně ujala přízemní babička. Následujících 365 dní bez jediného dne pauzy byla jeho principálem, pokladní i provazochodkyní, co ví, že nesmí ani jednou zaškobrtnout. A taky že nezaškobrtla. Jenom ta klaunská šarže jí furt pryč nešla. Zato nikdy nebrečela. Jenom jednou měla trochu vlhké oči. Nechala jsem totiž omylem ležet na stole kostrbatý dopis do nemocnice. Začínal: „Maminko, maminečko vrať se mi. Já už to s ní sama nevydržím, protože mne mlátí.“ (Dostala jsem vařečkou, protože jsem lhala a stoupala v botech na polstrované židle!)
Já vím, že je i tenhle hřích dávno promlčený, ale stejně se užírám. Teď už to totiž všechno vím. Zlé holky nemají čas být hodné, protože nesou zodpovědnost za sebe i za všechny ty lehkonohé a oblíbené vtipálky. Být zlá holka znamená neuhýbat před špinavou prací.
Být zlá holka znamená dělat to, co se musí, bez ohledu na to, jestli se někdo kouká a jestli ji za to někdo pohladí. Zlé holky brečí jenom tam, kde je nikdo nevidí. Jsem teď už dospělá, paní profesorko?
| DENISA PROŠKOVÁ je novinářka a spisovatelka. V roce 2003 získala s textem Titulovaná blbost cenu v soutěži Evropský fejeton. Letos jí vyšla kniha Chuťopis: O cestách a lásce k jídlu, kterou napsala spolu s Jitkou Rákosníkovou z časopisu Apetit. Pracuje na knize o neobyčejných babičkách dnešních žen. |
