Všichni jsme se shromáždili v malé místnosti a posadili se do kruhu. Psycholog se představil a požádal, abychom se uvolnili a položili si ruce na kolena. Poté nás varoval, že osoby trpící epilepsií, se slabým srdcem a psychiatričtí pacienti budou hypnotizovaní na vlastní nebezpečí, i když prý nic dramatického nehrozí, protože on i jeho kolega mají s podobnými případy zkušenost.
"Dejte si ruce před sebe, zhruba na šířku těla, a sevřete je v pěst. Nohy si pohodlně položte na zem. Zavřete si oči, uvědomte si svou pravou a levou ruku," začíná psycholog zkoušet naši senzibilitu. Překvapilo mě, že nehovoří příliš sugestivním nebo uklidňujícím hlasem, jak jsem viděla v mnoha filmech, ale pokračuje stejným tónem a tempem jako při běžném rozhovoru.
Mé ruce reagují!
"Cítíte, že jedna ruka začíná těžknout. Je těžká! Cítíte tíhu! Tlak je větší a větší!" pokračoval hypnotizér. Tentokrát už však dával důraz na slova tíha a těžký, téměř je vykřikuje. "Druhá ruka je lehounká jako peříčko. Je lehká a zvedá se nahoru," zní místností slabě a lehce. Jako by se nám hypnotizér snažil tónem svých slov naznačit, jaký máme zažívat pocit.
Snažím se soustředit pouze na hypnotizérův hlas a na svoje ruce během dalších opakování podobných vět. Nakonec začne psycholog počítat do deseti a připomíná, jak je jedna ruka těžká a druhá lehká. Při čísle deset můžeme otevřít oči a podívat se, co se stalo s našimi pažemi.
K mému překvapení je rozdíl mezi pravou a levou rukou asi deset centimetrů. Zdá se, že na mě sugestivní věty zapůsobily!
Následuje další cvičení, při němž si propleteme prsty a ruce držíme před sebou. "Teď si zavřete oči a uvědomte si, jak se ruce tlačí na sebe. Cítíte, jak se k sobě přimkly. Jako by to byly dva magnety, které se přitahují. Jako by to byly dva provazy, které jsou svázané do uzlu," pokračuje psycholog po tom, co zkontroloval naše držení rukou a prstů.
Intenzita hypnotizérova hlasu je vysoká, ke konci počítání do pěti již skoro křičí. "Zkuste dát ruce od sebe…teď!" vyzve nás. Mám pocit, že jsou mé dlaně přilepené jedna k druhé, jako by se do sebe zahákly. Při vyvinutí většího úsilí však na rozdíl od jiných dokáži ruce rozpojit.
Psycholog nás obchází a kontroluje, komu nejdou ruce rozpojit – to jsou osoby, které budou k hypnóze vhodné. Vypadá to, že mám k hypnóze nějaké předpoklady, ale začínám pochybovat, jestli budu schopná upadnout do hluboké hypnózy.
Při dalším cvičení k sobě přibližujeme dlaně tak, aby se nedotýkaly, a máme popsat, co cítíme. Někdo zažívá teplo, někdo cítí, jako by měl mezi rukama magnety. Já nic podobného necítím. Mám spíš pocit lehkosti, který není v rukou, ale v celém těle.
"Znovu zavřete oči. Možná už cítíte, jak se prohlubuje vaše dýchání. Prohlubuje se výdech i nádech. Začnete cítit zvláštní chvění v očních víčkách a možná začnete cítit, jak se vám samy pohybují vaše ruce," zahájí psycholog další testování naší schopnosti nechat se zhypnotizovat.
"Nějaká zvláštní síla vám uvádí ruce do pohybu. Může to být k sobě nebo od sebe, můžou se vám oddalovat nebo ohýbat prsty. Tak jak se váš dech začíná prohlubovat, všechno kolem vás se stává kulisou a vstupujete do krásného příjemného stavu, kdy budete reagovat pouze na můj hlas. Budete se cítit fajn a jak budu počítat do třiceti, začnete se pomalu ponořovat do hypnózy. Jedna…," začne hypnotizér počítat. A já se snažím vyhovět všem jeho příkazům a soustředit se jenom na jeho hlas.
Přiznám barvu
Počítání pokračuje. Pokouším se uvést do stavu meditace a nemyslet na nic jiného. Asi při dvaceti mi omylem do ramene lehce strčí přítomný fotograf a moje soustředění je u konce. Už mi nejde navázat na předchozí stav své mysli. V tu chvíli je mi jasné, že se asi v tomto cvičení do hypnózy neuvedu, a zároveň ve mně roste zvědavost. Chtěla bych vidět, jak reagují ostatní.
"Až uslyšíte tlesknutí, tak se uvolní ruce a spadnou dolů," pokračuje hypnotizér a následuje tlesknutí. Moje ruce ale nikam nepadají, protože jsem při plném vědomí. Už to nevydržím a otevřu oči, abych zjistila stav ostatních. Všichni mají zavřené oči, několik lidí má ruce dole. Psycholog připomene, že máme mít zavřené oči, a tak je zase rychle zavřu.
Připadám si přitom tak trochu jako při opisování při diktátu na základní škole. Zkrátka že jsem udělala něco, co jsem neměla, a tím jsem to možná zkazila. Vzít zpátky se to ale nedá.
"Až ucítíte můj dotyk na svém rameni, zvednete se a půjdete za mnou," vydá hypnotizér příkaz a postupně obchází jednotlivce. Už nemá cenu pokoušet se u mě o hypnózu, protože vím o každém svém pohybu a psychologovy příkazy se mnou nic nedělají. Otevřu oči a pozoruji, co dělají ostatní. Mám pocit, jako by někteří hypnózu tak trochu předstírali, jiní vypadají docela "mimo".
Sympatická zrzavá slečna působí, jako by měla celé tělo strnulé a v křeči, zatímco sedí na židli. Hypnotizér odvádí lidi do vedlejší místnosti. Zřejmě aby podle chůze posoudil, jestli opravdu hovoří s jejich podvědomím, nebo jestli jde spíš o jejich přání a trochu předstírání.
Mám pocit, že starší paní s šedivými vlasy svoji hypnózu předstírá. Jistá si nejsem ani stavem slečny v růžovém svetru a pána v oranžových brýlích.
Nikdo nejde jako náměsíčný (jak jsem nesprávně předpokládala), i zhypnotizovaní kráčejí docela normálně (dokonce i na podpatcích). Lidé, které psycholog s kolegou považují za zhypnotizované, se usadí ve vedlejší místnosti do menšího kruhu židlí. Já zůstávám v první místnosti – není pochyb o tom, že s mým podvědomím se kontakt nepodařilo navázat, a nemá tedy cenu se mnou pokračovat, i když mě by to zajímalo.
Potichu se tedy přesunu do druhé místnosti, silou své vlastní vůle a ne hypnózy, a sleduji další dění. "Cítíte, jak se vám zvedá ruka," vydává a opakuje psycholog další pokyn.
Pravá ruka zrzky stoupá pomalu, ale jistým pohybem vzhůru. Ruka pána v brýlích jako by bojovala sama se sebou. Možná že podvědomí bojuje s vědomím o to, kdo bude v tuto chvíli řídit jeho motoriku. Ostatní ruce zůstávají většinou dole.
Psycholog se loučí se skupinou v první místnosti, pak se vrátí k osobám zhypnotizovaným. Probere je a ptá se, jak se cítí a co si pamatují. Když dojde řada na mě, je moje odpověď okamžitě diskvalifikována přiznáním, že jsem novinářka.
"To je jiná kategorie lidí," řekne psycholog žertem, který mně samozřejmě tak vtipný nepřijde. Budu se muset dál spokojit s rolí pozorovatele.
Postupně vytřídí příchozí a v místnosti nakonec zůstává pouze šest lidí. Obzvlášť starší paní vypadá zklamaně a domů se jí moc nechce, hypnotizér je však nekompromisní. Psycholog zbývající rozsadí na židle a začne se soustředit na jejich hypnotizaci. Tentokrát by již měla být úspěšná u všech.
Zrzka vážně poslouchá
Použije přívěšek na klíče, kterým hýbe jako kyvadlem. Tak jak to znáte z béčkových filmů. Kývání doplňuje počítáním a povídáním o uvolnění, zanedlouho upadne zrzka do hypnotického spánku. Hypnotizér ji odvede do vedlejší místnosti a tam ji předá kolegovi, který s ní pracuje dál. Já se k nim přidávám.
Dívka působí, jako by spala, a začne brzy plnit veškeré příkazy, co jí hypnotizér vydá. Nejprve jí přikáže, aby měla celé tělo ztuhlé jako prkno, a následně vyzkouší, že se tak opravdu stalo. Bere ji za ruce, kameraman za nohy a dívčino tělo se chová jako trám. Ani trochu se neprohne.
"Za chvíli vejde do místnosti jedno zvířátko, asi to bude pejsek nebo kočička, a bude se chtít mazlit. Co je to za zvířátko?" rozehrává psycholog hru s dívčiným podvědomím. "Koťátko," ozve se ze zrzčiných usmívajících se úst. Nakloní se k zemi a začne hladit imaginární kotě, což jí evidentně působí radost. Pak psycholog dívku zvedne ze židle a nechá ji otevřít oči.
"Teď spolu jdeme sadem, je tu spousta a spousta ovocných stromů, ale já je nepoznávám. Mohla byste mi z jednoho utrhnout nějaký plod a říct mi, co to je?" říká hypnotizér, zatímco s dívkou stojí uprostřed místnosti. "Jablka," říká dívka a natahuje se po neviditelném stromu, ze kterého utrhne a podá jablko.
"Necítíte nějaký smrad? Jako by tu něco hrozně smrdělo…" Dívka se rozkašle a její obličej se zkřiví do grimasy. "Co to tu tak hrozně smrdí?" "Kouř," odpovídá dívka a vypadá, jako by opravdu nemohla pořádně dýchat. "Teď otevřu okno a zápach zmizí, už sem zase proudí čerstvý vzduch."
"Za chvíli se proberete a nebudete si nic pamatovat," pokračuje hypnotizér. "Až řeknu slovo okno, tak si to znovu vybavíte. A až uvidíte pána v zeleném svetru, tak ho pohladíte po rameni. Udělá mu to velkou radost," vydá psycholog poslední příkazy a dívku probírá z hypnózy.
Dívka se chvíli rozkoukává a nechápe, co dělá v druhé místnosti s jiným psychologem. "Na nic si nepamatuji, opravdu nevím, jak jsem se sem dostala, ani co se dělo," říká a je vidět, že se necítí moc příjemně. Má pocit, že dělala něco trapného, za co jsme se jí všichni smáli. Jakmile zahlédne dramaturga pořadu v zeleném svetru, bez zaváhání se k němu rozejde a mimoděk ho pohladí po rameni.
"Otevřete to okno, okno, okno!" opakuje psycholog a slečna si za chvíli vybaví, že v místnosti bylo zrzavé kotě, že to tam smrdělo kouřem, i to, že navštívila ovocný sad. "Byl to napůl sen, napůl realita. Ten sad byl tady v místnosti, ale zároveň byl obrovský, že by se sem určitě nevešel," komentuje své pocity.
Jsem hypnabilní
Ve vedlejší místnosti mezitím hypnotizoval psycholog další osoby a prováděl tam s nimi doslova psí kusy. Jedna dívka tancovala s imaginárním partnerem, následně zase viděla všude kolem sebe hady a pavouky. Dívka v růžovém svetru vypadá velmi nesvá a nechce v hypnóze již pokračovat. "Jsem z toho taková unavená. Taky mi slzí oči…Chtěla bych jít domů," popisuje svůj stav.
"Vy máte nějaké problémy v osobním životě?" ptá se psycholog a odpověď je kladná. Věci, které si dívka zasunula do podvědomí, aby se s nimi moc netrápila, se v hypnóze zřejmě ozvaly znovu.
"Proč jste sem šla?" ptám se zrzavé slečny. "Ze zvědavosti," odpovídá.
Hypnóza mě zaujala a šla bych klidně znovu, ale raději na privátní lekci. Myslím, že jsem hypnabilní, tedy přirozeně schopná pohroužit se do hypnózy. Zajímala by mě práce s podvědomím, s potlačenými city z dětství a možná i regresní terapie, tedy údajný návrat do minulých životů.
Hypnóza* Pojem zavedl J.Braid (1843) pro pojmenování stavu podobného transu, který je navozován sugescí útlumů; fenomén byl znám již ve starověku a byl využíván k léčbě, protože v hypnóze podávané sugesce mohou významně ovlivňovat tělesné funkce i psychické stavy. * E.R.Hilgard (1965) uvádí následující zvláštnosti stavu hypnózy: |
