Co nám příroda odepřela v bicepsech, toho nám štědře nadělila v oblasti intuice, empatie a schopnosti odhadnout, co si druhá strana přeje vidět nebo slyšet.
Třeba nezapomenutelná Marylin Monroe: ta ovládala pravděpodobně celou škálu ženských zbraní – od vyzývavosti přes roztomilou bezbrannost až po pohled plný obdivu. Není divu, že uhranula jak výsostného intelektuála Arthura Millera, tak i hlavu státu J. F. Kennedyho.
Ale mistryněmi nemusí být jen svůdné kokety – třeba Audrey Hepburn či její jmenovkyně Audrey Tautou nedmuly své vnady ani nešpulily rudá ústa, stačily jim jejich hluboké oči dokonale ovládající pohled laně.
Nejčastější a nejúspěšnější ženské zbraně je kromě neverbální komunikace – tedy mimiky, postoje, tónu hlasu, pohledu očí a podobně – také rafinovaná taktika, jakou je ono báječné a dosud v mnoha případech nedoceněné umění naslouchat nebo chválit, které funguje spolehlivě na devadesát procent mužské populace.
Rozhodující je také volba oblečení, správné vůně pro konkrétní příležitost, ale třeba také dovednost v ten pravý okamžik působit bezbranně a ztraceně a probudit tak v muži ochránce. Vždyť kdo by nechtěl být v roli statečného rytíře, který nabídne pomoc křehké blondýnce v nesnázích?
"Najdou se i ženy, které se snaží zapůsobit na opačné pohlaví pomocí starého dobrého vodopádu slz, ale myslím, že tohle na chlapy už dneska příliš neplatí," dodává Jitka Douchová, psycholožka s dlouholetou specializací na partnerské vztahy.
A když už jsme u toho vypočítávání, nesmíme zapomenout ani na dobré jídlo. To na muže funguje v 21. století stejně spolehlivě jako třeba před sto lety. Zvlášť ve spojení s některou z dalších zbraní. "Tomuhle umění jsem se naučila už od mé babičky," vysvětluje Markéta Šulcová, která je vdaná bezmála dvacet let. Jak sama říká, metodou ‚řízků a chvály‘ dostane svého muže většinou tam, kam potřebuje.
Škola života
"Tatínku můj zlatý, já tě mám tak ráda... ty jsi můj nejlepší tatíneček... že mi koupíš tu chodící panenku?" Máte dceru a je vám tahle věta nějak povědomá? Ano, malé ženy si používání ženských zbraní trénují už od útlého dětství na nic netušících otcích, kteří povětšinou své malé roztomilé princezně skočí na špek. Což je naprosto v pořádku. I přesto, že se v takových chvílích mnohé emancipované a přímočaré maminky nestačí divit, kam na to ta holka chodí. Inu, tohle umění se sice dá okoukat, ale především musí být ženě dáno takzvaně shůry.
"Hodně se v tomto směru můžeme naučit doma od své matky nebo starší sestry, a to ať už v dětství tento model chování nadšeně kopírujeme, nebo naopak zuřivě odmítáme," připouští Jitka Douchová. "Používání ženských zbraní ale naopak vůbec nemusí být prvoplánově zpracované na racionální rovině."
Jestli si na schůzku nebo pracovní setkání oblékneme sukni či kalhoty, jakou vůni nebo tón hlasu zvolíme, když chceme něčeho dosáhnout u druhého pohlaví, to vše může být zcela podvědomé. Alespoň pro většinu z nás...
Nikdy jste si na důležitou zkoušku ve škole nevzala šaty s velkým dekoltem v naději, že bude váš zkoušející profesor shovívavější? V životě jste významně neklopila řasy směrem k muži, který se vám líbil, nebo jste neservírovala bábovku nabručenému manželovi v naději, že se mu po jeho oblíbeném sladkém zlepší nálada? Pak zřejmě patříte k té menšině paní a dívek, které je používání přirozených ženských zbraní proti srsti.
"Jsem vdaná už devět let, ale za celou dobu jsem ani jednou nedělala na svého manžela nějaké falešné cukrbliky," dušuje se devětatřicetiletá Eliška Dlouhá, matka dvou dětí a zastánkyně přímé cesty. "Myslím si, že dva lidé, kteří spolu žijí, by neměli používat žádné taktiky a hry, ale měli by si všechno vyříkat na rovinu. Pohrdala bych sama sebou, kdybych se k něčemu takovému snížila..."
A tak se už léta drží této zásady i přesto, že jsou situace, kdy by s dobře zvolenou lichotkou uspěla mnohem spolehlivěji než s jasně formulovaným požadavkem, na který její muž zareaguje v devadesáti procentech odmítavě.
V internetové psychologické poradně na ona.idnes.cz se Jitky Douchové čtenářky často ptají, jak mají svého partnera přimět k tomu, aby si je vzal nebo aby s nimi chtěl mít dítě. Je v takové situaci vhodné vyrukovat s ženskými zbraněmi?
"Pokud by těmi zbraněmi měly být výčitky, pláč a dennodenní vytahování citlivého tématu na světlo, pak raději ne," radí psycholožka. "Tady spíše platí známá rada: mlčeti zlato.“ I když se vám bude zdát, že jen ztrácíte čas, nechte problém chvíli u ledu a postupujte k vysněnému cíli malými strategickými krůčky. Místo citového vydírání a výhrůžek zkuste čas od času uvést pozitivní příklad z okolí nebo z doslechu. Třeba až nebude mít pocit, že je pod neustálým tlakem, přijde sám s ,vlastním‘ nápadem: "Miláčku, co kdybychom se vzali..."
Na lovu i pod čepcem
Pochopitelně nejvíc a nejnápadněji řinčí ženské zbraně v krásné fázi vzájemného sbližování dvou lidí. Tady ale Jitka Douchová pro změnu varuje před přehnanou aktivitou. Ačkoliv se dnes stále více mluví o tom, že moderní emancipovaná žena může klidně převzít iniciativu a sbalit muže, který se jí líbí, psycholožka radí držet se alespoň zpočátku decentně zpátky a za drátky tahat nenápadně zpovzdálí.
"I když se to někdy nezdá, muži stále chtějí dobývat, touží po té iluzi, že celá akce je v jejich režii. Ale zároveň se také bojí odmítnutí." Dejte mu tedy signál, že jste pro, ale nechte ho jednat. A přitom samozřejmě nic nebrání využití celého arzenálu ženských zbraní od vhodně zvolené barvy šatů (třeba červená vyjadřuje smyslnost a sexualitu) přes tu správnou výši podpatků, účes (tady mají nesporně výhodu dlouhovlásky) až po jednu z nejdokonalejších ženských zbraní – pohled očí.
Trochu jiná taktika pak platí v dlouhodobém partnerském vztahu, kdy byste si mohla oči vykoulet a nohy na vysokém podpatku polámat, a váš muž by sotva zvedl oči od rozečtené sportovní rubriky v novinách. Přesto ani v manželství není nouze o situace, kdy potřebujete ,hlavu rodiny‘ přimět k nějaké aktivitě nebo rozhodnutí. Ve skutečnosti je to poměrně jednoduché, protože ač v našich zeměpisných šířkách formálně panuje už pár století patriarchát, ve většině rodin je tatínek hlavou a maminka krkem, který tou hlavou otáčí. Což může docela dobře fungovat ke všeobecné spokojenosti, tedy s tou podmínkou, že se míra manipulace nepřežene do extrému.
Možná teď někteří čtenáři zhnuseně přestávají číst a zlostně si odfrknou něco o ženských a potvorách, ale na druhou stranu a upřímně: nebyly bychom samy proti sobě, kdybychom nevyužily možnosti, které nám příroda nadělila?
Kdy tasit a kdy se držet zpátky?
V životě ženy nastávají samozřejmě i situace, kdy je lepší nechat pomyslný kord za pasem a pistoli odpočívat v pouzdře. Například u přijímacího pohovoru do nového zaměstnání nám v ojedinělých případech krátká sukně, rudá rtěnka a dlouhé vlasy mohou pomoci získat práci snů, ale spíš bychom se měly zaměřit na prezentaci svých schopností a vědomostí souvisejících s žádaným místem než na okázalé vystavování ženských vnad.
Podobné je to i v případě pracovních schůzek, na kterých nereprezentujeme jen sebe, ale také firmu, ve které pracujeme. Čím vyšší je pak naše postavení v hierarchii firmy, tím více bychom měly respektovat etické normy a obecně zavedené zvyklosti, a to jak v oblasti oblékání, tak třeba neverbální či verbální komunikace.
"Když se jedná o setkání muže s ženou, je v podstatě vždy jednou z rovin komunikace erotika, i když třeba jen podvědomě," říká lektor vzdělávací agentury AHA Jiří Zíka. "V jedné větě tak vysíláme nějaké sdělení, ale zároveň mezi řádky můžeme dodávat něco zcela jiného. Využívání ženských zbraní třeba při pracovních jednáních však absolutně není košer v případě, že chceme přimět toho druhého, aby udělal něco, co udělat nechce. Manipulace je vždy negativní."
Další možnou parketou, kde mohou ženy na rozdíl od mužů vyrukovat s ženskými zbraněmi od pohledu raněné laně přes dmoucí se poprsí až po usedavý pláč, je situace, kdy je policejní hlídka přistihne při nějakém přestupku za volantem. Tedy v případě, že službu konajícím policistou je muž. Pomůže nám v takovém případě, když vytasíme zbraně?
"Samozřejmě záleží na tom, o jaký přestupek se jedná," upozorňuje šéf dopravní policie okresu Benešov Josef Kříž. "Ale stejně jako v jiných oblastech, kde se potkávají muži se ženami, stane se i v naší praxi, že policista takzvaně přimhouří oko a vyřeší drobnější přestupek, jehož se dopustila řidička, jen domluvou nebo mírnější blokovou pokutou."
Naopak naprosto kontraproduktivní je používání ženských zbraní v čistě ženském prostředí. Tady fungují jiné taktiky a strategie, ale podle Jitky Douchové obecně spíše platí, že žena, která je při používání tajných zbraní vůči mužům nadmíru úspěšná a dobrá, si může dokonce vykoledovat otevřené nepřátelství potenciálních rivalek či žen v tomto směru méně vybavených a nadaných.
Zabírají na vás ženské zbraně? A jaké?
Tomáš Dvořák, desetibojař:
Myslím, že není moc mužů, na které by ženské zbraně vůbec nepůsobily. Já osobně se víc orientuji na to, co má žena v sobě než na sobě. Tím chci říct, že mě až tolik nebere pěkné oblečení, ale líbí se mi, když má dotyčná ducha, nějaké osobní kouzlo, svůj styl. Když je duchaplná. Rozhodně to nesmí být prázdná schránka, která to jen tak zkouší, což obvykle rychle odhalím.
Vít Unzeitig, gynekolog a porodník:
Záleží nejvíc na tom, kdo na mě tou ženskou zbraní míří. Je-li to osoba milá a sympatická, nemusí vyvíjet ani žádné zvláštní úsilí. Například manželce nebo dceři stačí úsměv nebo jemná lichotka a mají mě ,na lopatě‘. Samozřejmě jsou ženské zbraně, které zasahují přímo erotogenní zóny, jako je mimika, pohyby, ale ty už na mě teď tolik neplatí. To, co mě naopak nenechá v klidu, je ženský pláč. Ten mě nutí rychle udělat něco, aby přestal.
Martin Dvořák, nyní ředitel Dopravního podniku a bývalý ředitel televize Prima:
Musím se přiznat, že na mě ženské zbraně působí velmi, a dokonce tím více, čím jsem starší. Na jaře a v létě, kdy ženy chodí nalehko, se to začíná přiostřovat. Kolikrát se přistihnu, že se musím držet zpátky, abych neměl doma problémy. Čím kratší sukně, tím víc to zabírá, a ty ženy to náramně dobře vědí.
Marek Radimský, ředitel psychiatrické léčebny v Brně:
Jsem už zřejmě trošku deformovaný třicetiletou a praxí psychiatra, ale řekl bych, že jsem vůči ženským zbraním imunní. Moje strážné mechanismy jsou v pohotovosti. Vyslechl jsem si totiž už stovky srdceryvných příběhů, takže mám pocit, že už na špek nikomu neskočím, a tím méně pěkné dámě. Pokud se ale od profese oprostím, dobře na mě působí žena, která se chová mile a společensky, není vtíravá. Žádných větších kouzel netřeba.
Jaroslav Zvěřina, sexuolog:
Někdo si mysllí, že největší ženskou zbraní je atraktivita zevnějšku, ale na mě víc zabírá takové to přitažlivě vlídné přirozené chování. Nejsem stoupencem dominantních naparáděných dam. Ostatně mám pocit, že si ženy hledí svého exteriéru spíš kvůli jiným ženám, s nimiž neustále soupeří. A při současné úrovni módního kosmetického průmyslu už může dobře vypadat skoro každá.
Používáte ženské zbraně, a pokud ano, tak jaké?
Tereza Kostková, herečka:
Určitě nějaké ty takzvaně ženské zbraně používám, ale není v tom žádný kalkul. Spíš je to podvědomé chování, které je ženě dáno od přírody a v ten pravý moment se objeví. S různými naplánovanými fígly lze uspět jen krátkodobě a moje parketa to není. Tím ale nechci říct, že by se člověk neměl snažit dobře vypadat a vonět.
Zora Jandová, herečka:
Já žádnou koketerii ani rafinovanosti neumím, možná je to tím, že jsem jako dítě byla ošklivá brejlatá holčička a málo si věřila. Vždyť já i na ty zkoušky (studuji teď Fakultu tělesné výchovy a sportu) musím chodit naučená, protože jinak bych neměla co nabídnout. Doma se mi jako ženská zbraň osvědčila palička na maso. Pozor, tím myslím jen nástroj do kuchyně. Láska prochází žaludkem, a když se oba dobře najíme, máme hned pevnější nervy a náročnější situace se řeší snáz.
Jana Boušková, herečka:
Myslím, že muži mají rádi ženy, které jsou příjemné, veselé, nedělají problémy, umějí uvařit dobré jídlo a je jim s nimi dobře v posteli. Osobně nejsem příznivcem běžných ženských zbraní, ráda totiž jednám s muži na rovinu, bez diplomacie a cukrbliků. Lepší je věci přesně pojmenovat, člověk si tak ušetří nedorozumění. Často kolem sebe slýchám: proč on to nebo ono neví, když jsme spolu dvacet let a máme dvě děti. Inu, neví, protože muži myslí jinak.
Eva Jurinová, mluvčí nemocnice Motol a bývalá moderátorka televize Nova:
Řekla bych, že ženské zbraně uznávám a občas je samozřejmě používám. Nějaké mi snad přece jen ještě zbyly, ale proč bych je měla vytrubovat do světa? To by asi nebyla ta správná taktika.
Eliška Bartlová, lékařka:
Já ženské zbraně nepoužívám, vlastně mě to slovo irituje pro jeho určitý pejorativní nádech. Slovo zbraň mi asociuje boj, útok, takže se spíš hodí k mužům. Snažím se být na lidi milá, projevovat jim zájem, usmívat se na ně a mou jedinou zbraní je ženská intuice, což se asi mezi klasické ženské zbraně nepočítá.
Kdy používat ženské zbraně a kdy s nimi šetřit?ANO * Namlouvání a sbližování – sem ženské zbraně bezesporu patří, a tak neváhejte, ostře nabíjejte a palte přímo na srdeční komoru * Manželská pohoda – dobře zvolená ženská taktika pomůže nejednomu svazku přežít i menší krize, stačí jen vědět, na co ten ‚váš‘ slyší * Partnerské přesvědčování – připadá-li mu koupě nové linky do kuchyně nebo cesta k moři zbytečná, ještě není nic ztraceno; taste osvědčené zbraně a třeba změní názor... * Za volantem – pokud neprovedete nic závažného, zkuste se na mužné rameno zákona mile usmát nebo se naopak rozplakat; ani jeho srdce není ze žuly NE * Přijímací pohovor do zaměstnání – raději prezentujte své studijní výsledky a pracovní zásluhy než mohutné poprsí nebo řasy v prodloužené maxidélce * Byznys jednání – na pracovní schůzce si dobře rozmyslete, na koho a jak budete mířit ženskými zbraněmi, mohlo by to být vnímáno i jako podraz * Mezi ženami – pozor, ostatní ženy nejen na ženské zbraně nenachytáte, ale nejspíš je ještě popudíte proti sobě * V zájmu manipulace – použití ženských zbraní nečestným a nesportovním způsobem je přísně zapovězeno; násilně někoho vmanipulovat do situace, kterou by si za normálních okolností nezvolil, se pokládá za vážný prohřešek proti etice |
