Konec roku s sebou krom chystání na silvestrovské veselí nese dva silné momenty. Jeden je příjemný - přepisování kontaktů a jiných nezbytností do nových, s láskou vybraných diářů. To je odměna za prosincové dostihy.
Druhý je proměnlivě hodnocený - rekapitulace uplynulých dvanácti měsíců a z toho vyvozené důsledky pro rok příští. To jsou ty chvíle, kdy se vám spojí porovnání vlastní váhy z léta s váhou povánoční, rozhovorem se sousedkou sportovkyní, která vás vytrvale, leč neúspěšně láká do fitcentra, a neodbytný pocit pořídit si na leden nové předsevzetí. V tomto případě zhubnout.
Ale bývá jich mnohem víc - přestat kouřit, naučit se fakt dobře anglicky, mít víc času na děti, naopak nemít na konci měsíce na kontě zase nulu. Z toho vyplývá taková zvláštní novoroční chandra, v níž se pojí do jisté míry naivní očekávání lepších zítřků se sarkastickým odhadem vlastních možností. Ten je ještě sarkastičtější, pokud máte už pár sezon za sebou.
Letos to zkuste udělat trochu jinak. Probuďte v sobě hospodyni a přistupte k bilanci jako k opravdovému důkladnému úklidu.
Vyházet všechno ze skříní
To je ta nejtěžší chvíle, protože z malého, takřka neviditelného nepořádku se najednou stává viditelný binec. Je úplně jedno, jestli všechno, co v sobě za ten rok máte nashromážděno, sepíšete úhledně na papír, nebo sama se sebou proberete naložena ve vaně či uložena v posteli.
Buďte poctivá: co vás vážně tenhle rok na vás i na okolí štvalo? Že máte doma každoranní stres, protože všichni vstáváte na poslední chvíli, nestíháte snídani a děti vám v bundě s chlebem v ruce ještě podstrkují k podepsání žákovskou? Že vám vadí občasný kašel, tisíce vyhozené za cigarety a vědomí závislosti? Že pro cokoliv se rozhodnete, plyne pak podle scénáře: klapka - nový život po stopadesáté, pár týdnů nadšení, pár týdnů občasných výmluv a nakonec zase sedíte večer s oříšky u televize? Sesumírujte si to všechno, na velikost nehleďte.
Utřiďte si poctivě to, co chcete příští rok opravdu zlepšit. Ilustrační foto
Protřídit a vyhodit
V této fázi se každému jednotlivému záznamu věnujte zvlášť. Musíte zvážit, jestli se vůbec můžete tohoto problému zbavit, nebo jestli vám jeho ztráta nepřinese nepříjemnosti zase na jiné frontě. Kupříkladu ono ranní vstávání spojené se stresem - jeho řešením je logicky celorodinně vstávat prostě dřív. Je pro vaši povahu sedmispáče na miskách vah horší provozní blázinec, nebo ještě časnější budík? Někoho zase celý rok rozčilují diskuse s matkou, otcem, tchyní nebo jiným rodinným příslušníkem.
Radikální řez je naprosto minimalizovat kontakt, ovšem s vědomím možných nesouhlasných projevů jiných osob sdružených ve spolku ,široká rodina‘. Co bude horší?
Pak taky zvažte, zda byste si razantním vyhazovem všeho, co není úplně ideální, nezkomplikovala vlastní provoz. Opět - jako při generálním úklidu. I když máte všechny tři hrnce otřískané a ošklivé, dokud si nepořídíte nové, taky si necháte aspoň jeden, abyste měla v čem vařit. Takže zbavovat se najednou kouření, přebytečných kil a protivné tetičky by sice bylo krásné, ale asi byste to nezvládla. A tak si na sebe upletla další smyčku.
Neustálé hádky s rodinnými příslušníky? Pak minimalizujte kontakt s nimi. Ilustrační foto
Vycídit to, co si nechám
Takže už víte, co by mělo jít z domu. Teď ale to, co musí zůstat, pečlivě ošetřete. Ne všechno, co nefunguje k plné vaší spokojenosti, přece vyhazujete. Ubíjí vás, že každý den musíte nakoupit, vyprat, uvařit, zkontrolovat úkoly, uklidit, ale víte, že bez toho to prostě nejde. Vzepřít se tomu a odjet na Nový Zéland pást ovce je sice řešení, ale vpravdě fanfarónské. Nehledě na to, že za rok touto dobou by vaše seznamy vnitřních nedostatečností byly asi mnohem, mnohem delší...
Tak to ,jenom‘ přeorganizujte. Nacpat špinavé prádlo do pračky a otočit čudlíkem zvládne i cvičený šimpanz, natož manager. Děti jsou vhodná síla pro lehčí domácí práce a vařit každý den teplá jídla je vyložená rozmařilost.
Čeká vás opravdu hodně náročný rok a do toho tušíte, že vaše váha pomalu, ale velmi vytrvale stoupá vzhůru? Tak počkejte se shazováním, až budete v klidu, a zatím váze zabraňte ,pouze‘ v pohybu směrem vzhůru.
Pokaždé, když se vidíte se svým velmi dospělým tatínkem, se spolu pohádáte do krve kvůli politice, ale přece se na něj nemůžete vykašlat, že. Pořiďte mu štěně nebo internet a řešte s ním venčení či facebook.
Pozor na křehké kousky
Snad každý má doma něco velmi nepraktického, většinou křehkého, co mu komplikuje život, ale za nic by to nedal pryč. Takové jsou i některé věci uvnitř nás. Mezi ty nejvýraznější patří vzpomínky na blízké, kteří nám zemřeli. Nic s tím neuděláme, nijak to nezlepšíme, ale zazdít to taky nejde, a ani vlastně nechceme.
Co z tak smutné události můžeme čerpat pozitivního? Většinou nás nejvíc mrzí, že jsme si s tím, kdo nás opustil, nestačili říct ani polovic toho, co zpětně považujeme za důležité. Že jsme mu možná svoji náklonnost nevyjevovali dost zřetelně a počítali s tím, že on to přece automaticky musí vytušit. Nebo je nám líto, že o život vlastně přišel úplně zbytečně, protože zanedbával návštěvy lékařů nebo jezdil příliš rychle na motorce.
Poučení pro budoucnost: s těmi, které ještě pořád máte, si povídejte, co to dá. Nestyďte se za projevy lásky. Nažeňte široké příbuzenstvo a kamarádstvo ke všem myslitelným lékařům na prevenci, angažujte se ve spolcích, které upozorňují na různá zásadní rizika čehokoliv. Není to vykoupení, je to šance pro vás i pro jiné.
Nohy na stůl
Teď už je všechno vymeteno, vytřeno, naprosté zbytečnosti vyhozeny, ty nezbytné věci hezky srovnány. Co děláte po takovém zápřahu doma - pověsíte záclony, prostřete nažehlený ubrus, na něj ve své nejlepší (nebo jako já jediné) váze kytku, nohy na stůl a s kafem v ruce se kocháte.
I ve vnitřním úklidu nám schází kochání. Se stejnou důkladností, s jakou jste si vzpomínala na veškeré myslitelné problémy a křivdy, si vybavte všechno, co se vám ten rok povedlo. Třeba jste po dvaceti letech, kdy jste řidičák používala maximálně jako záložku do knihy, začala řídit.
Náturou lenochod jste se vyhecována přihlásila na aerobik, kam jste vydržela chodit, a ještě si přiznáte, že vás to fakt začalo bavit (beze svědků, u nichž by vám to narušilo vaši image kavárenského povaleče).
Rozešla jste se s přítelem, se kterým sice byla v hospodě ohromná legrace, ale doma na nic nesáhl, práci bral jako občasné rozptýlení a vás jako chodící bankomat.
Poprvé jste se odhodlala uvařit marmeládu a teď pokaždé, když si ji mažete na chleba, se ve vás tiše dme duch Magdaleny Dobromily. Máte něco z toho na svědomí? Nebo něco jiného? A pochválila jste se? Ne?!Velká chyba. Nikdo jiný to za vás neudělá. Takže nohy na stůl, kafe do ruky a poslouchejte... Gratulujeme, jste báječná.
Poslední rok s bráchouMoje nejkřehčí vzpomínka letošního roku je bohužel úplně jasná: zemřel mi jediný bratr. Stal se ze mě jedináček a není to nic moc. Jsem šťastně vdaná, mám tři krásné a zdravé děti, práci, která mě baví, spoustu skvělých kamarádek. Od letošního roku jsem vloni žádná velká překvapení nečekala. Tehdy bych za nejvýznamnější novinku označila nástup nejmladší dcery do školy. Pak ale jednou v práci zazvonil telefon a já se dověděla, že můj jediný, o pět let mladší brácha odjel do nemocnice s bolestmi hlavy a lékaři mu zjistili nádor na mozku. Veliký a bohužel pozdě. V okamžiku, kdy jsem s chirurgem mluvila, byl už brácha mrtvý. Ten brácha, kterého jsem vodila do školy, vyzvedávala z fotbalu, učila se s ním na přijímačky. Ten, který mě před šestnácti lety vedl k oltáři a před devíti lety se stal kmotrem mého jediného syna. Všechny dětské vzpomínky se vážou na to, že jsme byli dva. Že jsme si vzájemně ujídali mikulášskou nadílku, hádali se o to, kdo uklidí, přemlouvali rodiče, abychom mohli ještě zůstat vzhůru. Svoje soužití s bratrem jsem používala jako pedagogickou pomůcku při výchově dětí. Ne, nemůžeš mít všechno pro sebe - je vás na to víc. Na bonbony i na průšvihy. Všechno, co jsem mu nestihla říct, můžu dneska tak leda říkat do zdi. Bez přehánění. Bratrovi kamarádi mu totiž na památku udělali na pražském Těšnově graffiti. Díky.  |
