„Muž potřebuje situaci pochopit, žena být pochopena,“ potvrzuje psycholog Tomáš Morávek.
„V nemocnici, kde jsem byla se svým nemocným synem, jsem se setkala hned s několika maminkami, jimž se rozpadl vztah brzy poté, co jim vážně onemocnělo dítě. Zdá se, jakoby muži nikým nezaviněnou tragédii hůře snášeli. Přestanou komunikovat i spolupracovat a manželství se rozpadá. Proč to tak je?“ ptá se osmatřicetiletá Jana.
Do podobné „pasti“ se po smrti dcery Klárky dostali před léty mediálně sledovaní skladatel Karel Svoboda a jeho žena Vendula. Zatímco ona potřebovala o tragédii mluvit, sdílet ji a její potřeba dokonce vyústila v založení vlastní nadace Kapka naděje, která pomáhá dětem s rakovinou, její muž se podle ní uzavřel do sebe. Problémy vytěsňoval, ale hromadily se uvnitř. „Pomohl jsem si z toho sám, i když umřela Klára. Teď si z depresí pomůžu taky,“ odpověděl prý své ženě pár dní před sebevraždou.
Chlapi nepláčou a ženy nemlčí
„Trochu zjednodušeně lze říci, že žena má větší potřebu sdílení, je emocionálnější, má větší potřebu podpory. Muži citově nepříjemné zážitky nejčastěji racionalizují, hledají rozumové vysvětlení a informace, proč se tak stalo, nebo vytěsňují, tedy schovávají je hluboko do sebe,“ vysvětluje obranné mechanismy Tomáš Morávek, psycholog z partnerské agentury Náhoda.
Otevřenost a potřeba vypovídat se je v případě žen výhoda, naopak jejich nevýhodou je podle odborníků to, že se často opakovaně vracejí do minulosti, a to zejména v citových vzpomínkách. S tím souvisí také to, že ženy si jsou v těchto situacích opravdu mnohem více ochotny si naslouchat a pomáhat. Proto mají potřebu se, zvlášť s nějakým obzvlášť bolestivým problémem, uchýlit ke kamarádkám, zkrátka někam jinam, kde jsou pochopeny víc než doma u manžela.
Muži mají tendenci sepnout racionální mechanismy. Většinou o tom, co se stalo, moc mluvit nechtějí a pomalu ani nemají s kým to probrat. Zůstávají s problémem víc osamoceni. „Neštěstí se stane jejich ´slepou skvrnou´. Tím, že ale často o své vnitřní bolesti nemluví, vyrovnání se s nějakým traumatem může trvat poměrně dlouho,“ vysvětluje psycholog.
„Manžel se uzavřel do sebe, nekomunikuje, nespolupracuje, doma jen kolem sebe kope a nejvíc to odnáší nejstarší a jediná zdravá dcera. Doma je to na rozvod a mě nad vodou drží maminky s podobně nemocnými dětmi,“ přiznala mezi řádky i Jana Karešová, které už zemřely dvě děti.
Proč muž mlčí, případně zapíjí žal alkoholem, uzavírá se do sebe a problém vytěsňuje? Je to opravdu jeho biologické předurčení, anebo spíš sociální role chlapa, od něhož se očekává, že se za žádných okolností nehroutí? Tomáš Morávek sází na mužskou sociální roli. „Jeho role je vnímána tak, že vlastně nesmí selhat. Musí být silný a neplakat, což mu rodiče i společnost vštěpují již od dětství. V dospělosti pak musí zabezpečit rodinu, což znamená vydělávat peníze a rozhodovat na významných postech. Takže si ´smutek´ vlastně ani nemůže dovolit,“ vysvětluje psycholog.
Nebojujme spolu, ale respektujme se
Jeden má potřebuje mluvit, druhý mlčet, vypadá to, že způsob zpracování traumatu partnery rozdělí. Žena očekává v partnerovi oporu, přičemž muž má sám o sobě co dělat, aby stál na nohou a nedal na sobě nic znát. Co ale dělat, aby vztah vydržel?
Využijte toho, že svého partnera znáte, radí psycholog. Mnozí muži potřebují chvíli klid a příliš o problému nemluvit. Často si nevědí rady s vlastními návaly emocí, natož ze strany své partnerky. Až největší krize odezní, mohou se podle psychologa ženy začít bavit o tom, co bude dál, co jim zůstalo v partnerství a co je oba dále spojuje.
„Zaměřit se na budoucnost je vždy zdravější, ale ne vždy snadné. Bolest nás většinou vrací zpátky. Občas mluvte se svým mužem o tom, jak se cítíte a oceňte jeho eventuální podporu. Těm méně sociálně obratným můžete klidně dost jasně ale ohleduplně říct, že například potřebujete občas více obejmout a jen tak být s ním,“ radí Morávek.
Důležité je být spolu, zajímat se o potřeby druhého, i když se každý s traumatem vyrovnáváme jinak. Vzpomínat nebo plánovat co dál? I v tomto můžeme být značně odlišní. Měli bychom tedy respektovat své odlišné potřeby, nehledat v tom druhém viníka. Nemyslet si, že jak to prožívám já, musí to tak mít i ten druhý. Je dobré spolu mluvit, ale nespěchat, a když ne mluvit, třeba se jenom obejmout. „Každá chvilka, kdy je vám oběma lépe, je tou žádoucí cestou kupředu,“ uzavírá psycholog Tomáš Morávek.
Co vám nejvíc pomůže k vyrovnání se s traumatem?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 čtvrtek 6. listopadu 2014. Anketa je uzavřena.
