Ale jak jsem dospívala, začala jsem si uvědomovat, že táta je nenapravitelný sukničkář.
Všechny tety byly mladé a hezké a snažily se získat mou přízeň. Nejdříve mě to těšilo, táta si chtěl pořád číst a tety si se mnou hrály, cákaly v bazénu, jezdily na tobogánu, na výlety, zatímco táta ležel u moře.
Zimní tety zase uměly lyžovat a bavilo je válet se se mnou ve sněhu. Když mi bylo 12 let, tak se situace změnila. Začala jsem je posuzovat a testovat. Podle toho, jak jsou hezké, jestli se umí potápět, jak dobré jsou lyžařky, jak reagují na moje přání a taky samozřejmě zlobení. Další stupeň bylo trápení.
"Táta má rád každé ráno čerstvé rohlíky, tak bys měla dřív vstát a skočit do pekárny." Nebo "ta před tebou měla hezčí nohy". Tátovi to bylo fuk. Musel to vidět, ale nikdy mi nic neřekl. Věděla jsem, že příští dovolenou už tam bude jiná, takže jsem byla stále větší a větší spratek.
V 15 letech jsem propadla apatii. S těmi slečnami jsem se prostě nebavila a naprosto jsem ignorovala jakýkoliv pokus o konverzaci nebo sblížení. Rána nastala, když přišla Stáňa. Nebyla tak mladá jako ty předtím a nasadila těžší kalibr. Za všechno mě kritizovala, nejvíce ovšem si brala na mušku moji váhu.
Když je Vám 17 let, tak to prostě řešíte. Před tátou mě shazovala a taky se mi posmívala, když mi něco nešlo. K mému zděšení se s ní táta nerozešel a byla jsem nucená s ní strávit další dovolenou. Byla vážně zlá. Já vím, že to byla jakoby odplata za to, co jsem prováděla těm před ní, ale ona mi dávala pořádně do těla. Ráno se podívala na můj hřeben a prohlásila, že to je nemožné, aby mi v mém věku takhle padaly vlasy, že budu za chvíli plešatá, a navrhla tátovi, že mě vezme ke svému kadeřníkovi. Nechtěla jsem s ní nikam jít, ale táta na tom trval. Myslel si, jak je Stáňa pozorná.
Bylo to nejstrašnější odpoledne v mém životě. Tahala mě po krámech, kde si ze mě dělala věšák na nepadnoucí modely a potom jsem musela poslouchat tlachání s její kamarádkou v kavárně. Přitom se mnou se vůbec nebavily. Když jsem se chtěla vmísit do hovoru, tak mě okřikla, ať jsem ráda, že mě vzala do společnosti a nepletu se mezi dospělé. U kadeřníka o mě mluvila jako o naprosté chudince, která si se sebou neví rady, no prostě hrůza.
Když jsem se vrátila k mámě, hrozně jsem brečela a už jsem nechtěla k tátovi chodit. Stáňa je pořád s ním, nemůžu mu ani říct, jak je příšerná, protože se od něj nehne, a taky nevím, jestli by mi to věřil. Teď to vypadá, že se budou brát. Co mám dělat?
1. Mám se přestat s tátou stýkat?
2. Mám tátovi říct, jaká je Stáňa zlá ženská?
3. Mám mu dát nůž na krk, buď já nebo Stáňa?
4. Mám požádat mámu, aby mu situaci vysvětlila?
