Žijete obklopena samými muži. Dozvěděla jste se díky filmu něco, co jste o nich dosud netušila?
Jak se to vezme. Slogan filmu je o tom, že ženy chtějí tygry, ale nakonec mají doma králíky. Ale na to se dá koukat z různých úhlů, různých vzdáleností a pokaždé je to jiné. Takže i když jsem leccos pochopila, vždycky mě něco dokáže překvapit. Ale to je přece v pořádku.
Jak to s tygry a králíky máte v životě vy?
Někteří muži opravdu tygři jsou. Jenže pak se nechají do té králikárny sami šoupnout. A není to jen vina ženy. Když je muž líný, tak mu to vlastně vyhovuje, nemá chuť ani energii se takové manipulaci bránit. A někteří chlapi si do té králikárny dokonce vlezou sami a dobrovolně. Znám spoustu ženských, které měly doma neuvěřitelné lvy salónů. A dneska si stýskají, holky, já vás nemít, tak se na kulturu vůbec nedostanu. Co na kulturu, já nedostanu se vůbec nikam, vždyť on pořád dřepí doma!
Lze v takovém králíkovi ještě vůbec tygra probudit?
Vztahy mezi mužem a ženou, to je nekonečná spirála. Nikdy nevíte, kde začne a jak skončí. Pozorovat ji, to mě fascinuje a baví. Protože hledání spokojenosti je vlastně motor vztahu. A pokud se hledání odvíjí v prostředí lásky, pokud ti dva spolu komunikují, potom je to nejkrásnější proces, co znám. Samozřejmě, když už to v lásce není a vy v tom vztahu necítíte svobodu, tak já jsem pro to dál nic neprotahovat. Tam, kde zmizela energie, se nová prostě sama od sebe neobjeví. Podle mého nemá cenu se trápit, lepší je vztah skončit.
Ve filmu Teorie tygra hrajete pokračovatelku rodové linie žen, které tvarují a ohýbají muže do formy, v jaké by je chtěly mít. Máte pro tento typ žen pochopení, případně vysvětlení, proč tak jednají?
Mám. Ono je totiž hrozně těžké se vymanit. Vy se někde narodíte, v něčem vyrůstáte. Každé dítě zraje tak, že kopíruje své rodiče. Proto není podle mě důležité řešit pořád dokola výchovu, ale myslet na to, že my sami jsme výchova. To, co děláme, naše skutky, to je vzor, podle kterého potomci jedou. Chci-li mít pravdomluvné dítě, tak nemůže slyšet, že se zapírám, když mě někdo shání. Každou minutu jdeme příkladem, aniž bychom to dělali vědomě.
V tom, co říkáte, nevidím moc prostoru pro to zkusit věci dělat jinak, po svém.
Pokud dítě vyrůstá v nějakém modelu rodiny a neobjeví se někdo, kdo ukáže, že ty věci jde třeba dělat i trochu jinak, tak je asi složité se vymanit. Představuji si to tak, že jste uvnitř nějakého hrnce a někdo musí nadzvednout pokličku a tou polévkou pořádně zamíchat, případně přihodit nějaké bylinky, které to všechno vylepší.
To jsme zase zpátky u té vzpoury.
Neříkala bych tomu vzpoura. Vzepřít se nějakému modelu neznamená, že to k tomu druhému nechováte lásku nebo úctu.
Jaké modely jste přebrala ze své rodiny vy?
Je, těch je! Ale některé převracím naruby.
Něco v tom smyslu, že takhle já to nikdy dělat nebudu?
Tak nějak. Na mě a na bráchu byla máma sama, partnera si našla, až když jsme byli dospělí. S mým otcem vůbec nekomunikovala. To bylo takové to „šoupni mi děti za dveře a my půjdem“. Naši se prostě rozešli a už spolu nepromluvili. Tohle jsem nechtěla připustit. Ale fakt je ten, že moje životní podmínky jsou dost jiné. Mám tři děti, partnera, naprosto odlišnou práci, žádné od sedmi do čtyř, mám prostředky na to cestovat, platit si chůvu, mám fungující babičky, fungující tatínky, to je úplně jiný model. Takže já si své maminky vážím a až teď, v tomhle věku, si uvědomuji a dokážu docenit, jak strašně to měla těžké. A že ty věty, které mě prudily, a zákazy, které mi tak vadily, se rodily ze strachu a oslabení.
Čtěte v pondělí
Celý rozhovor, ve kterém Tatiana Vilhelmová mluví o vztahu s Vojtou Dykem, o své drsné babičce, o hledání lásky i o vzpouře v divadle čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.
Vaši dva starší synové tráví čas pravidelně se svým otcem. Nežárlíte někdy jako máma na čas, který tráví s vašimi dětmi partnerka vašeho bývalého muže?
Vůbec ne. Možná, že kdyby byli kluci menší, něco takového by přišlo. A třeba taky ne. My se totiž všichni často vídáme, společně obědváme, společně večeříme, navštěvujeme se u nás i u nich. Takže vidím, jak s kluky Berenika komunikuje. Já jsem nikdy nechtěla, aby synové z říkali Vojtovi tatínku, to je přece blbina. A stejně tak po nich nikdo nechce, aby Berenice říkali maminko. Kdyby ano, tak pak bych asi začala bránit svoji pozici, protože by mi to bylo líto. Ale nikdy jsem neměla potřebu takových těch teatrálně vztahujících se rukou v gestu „neberte mi děti!“. Vojta i Berenika jsou pro mé syny kamarádi, parťáci. Je to vztah, kde nikdo neohrožuje mou pozici, nic mě nenutí žárlit.
Bylo složité se k té souhře propracovat?
Tenhle model není pro sólisty. K tomu potřebujete hráče, kteří jsou stejného smýšlení jako všichni ostatní. Stačí jeden, kterému se do toho nechce, a celé puzzle se rozpadne a už s tím nic neuděláte. Nám všem strašně přála konstelace a jestli je něco bohatství, tak je to právě tohle. V tom cítím obrovskou hodnotu.
