Je to jen pár týdnů, kdy se rozhodovalo o tom,
jestli nepřijde o nohu. Hrozila amputace. Na
vině je těžká cukrovka, s níž se léčí od devíti let.
ROMANA LÍSKOVCOVÁ (32) to ale brala statečně –
jako další překážku, kterou musí na cestě životem
zvládnout. První tvrdá rána osudu přišla už
v pětadvaceti letech, kdy náhle ztratila zrak. Přesto
ji dodnes neopustil humor ani optimismus. „Žiju
vcelku plnohodnotný život. Ano, jsou situace, kdy
mě to mrzí, ale nebrečím nad sebou. Prostě žiju!“
usmívá se jediná nevidomá floristka u nás, jejímž
životním nábojem je vázání květin.
| foto: Jakub Stadler,
MAFRA
Otázka praxe. Pamatuji si, jak vypadají barvy, říká floristka, která přišla o zrak
Je to jen pár týdnů, kdy jí kvůli těžké cukrovce hrozila amputace nohy. Další tvrdá rána po tom, co v pětadvaceti přišla Romana Lískovcová o zrak. Přesto ji dodnes neopustil humor ani optimismus. „Žiju vcelku plnohodnotný život. Jsou situace, kdy mě to mrzí, ale nebrečím nad sebou,“ usmívá se jediná nevidomá floristka u nás, jejímž životním nábojem je vázání květin.
Na rozhovor jste přijela na invalidním vozíku s ohromným pugétem květin v náručí, který jste vlastnoručně vyrobila. Jak to, že dokážete uvázat tak nádhernou kytku, i když nevidíte? Je to věc vnímání ostatními smysly, které se u mě od té doby, co jsem oslepla, nějak vyvíjejí. U vázání květin je důležitý hlavně hmat. Musím si hlídat výšky jednotlivých květin, kam a jak je dávám. Při každém uložení květu do vazby si ho osahám, jak mi to sedí. Samozřejmě si musím pamatovat, jak jednotlivé květiny skládám k sobě, abych neměla třeba tři růžičky u sebe, ale aby byly správně rozdělené. Je to hodně i věc paměti.
Už jsem měla i značku na noze pod kolenem, podstoupila jsem však ještě terapii larvami. Sestřičky říkaly, že spousta pacientů, když vidí naživo jejich hemžení v ráně, si s sebou nese trvalé psychické následky. Já jsem byla ve výhodě.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
