Není to tak dlouho, co jste se přestěhovala do Prahy. Jak se vám tu žije?
Zvolila jsem si život na volné noze, což je pestřejší, ale i nejistější. Nicméně Prahu miluju! Přijela jsem sem nejen za prací, ale taky za láskou.
Vašeho přítele živí právo. Jak to jde dohromady: herečka a právník?
Je to náhodou fajn, že každý máme svoje tak specifické řemeslo. Žijeme sice každý v jiném světě: já jsem někdy až moc spontánní, kdežto on má rád věci jasně dané, přesně definované. Ale umíme se skvěle doplňovat. Přítel je navíc velký fanda kultury, má přehled, a nejen o divadle.
Seznámilo vás divadlo?
Částečně. Můj bývalý spolužák z JAMU a herecký kolega Vojta Říha pořádal silvestrovskou oslavu, na kterou pozval i svého kamaráda z dětství. Tím byl právě můj partner.
Jeden kolega a kamarád vám „zařídil“ lásku, další práci v Praze...
Jednou za mnou přišel Karel Heřmánek mladší a vyprávěl mi, že má text, který už hrál v angličtině a chtěl by si to zahrát i česky. Hra Po konci světa je pro dva herce a Karel k sobě hledal parťáka. Čas jsem měla, ale neměli jsme prostor, režiséra, dramaturga, produkci. Tak jsem se osmělila a oslovila Tomáše Mašína, se kterým jsem točila seriál Profesor T. Nabídka ho nadchla, ale upozornil nás, že to bude jeho první divadelní zkušenost. Kájův táta, Karel Heřmánek, nám nabídl prostor Divadla bez zábradlí, dramaturgie se ujala Ilona Smejkalová. Hru jsme nazkoušeli během dvou měsíců.
Právě za tuhle inscenaci jste vy i Karel Heřmánek získali nominaci na Cenu Thálie. Čekali jste to?
Bylo to pro nás obrovské překvapení, protože pouhý den po první repríze nám došel oficiální mail od herecké asociace, že jsme se ocitli v širší nominaci.
Název hry ve mně vyvolává představu dvou lidí, kteří zůstali na světě zcela sami. Nezní to tedy příliš optimisticky.
Ta hra vypráví o hledání lásky, o touze, porozumění a taky o střetu dvou odlišných světů. Vypráví o setkání dvou lidí, kteří by se asi za normálních okolností nepotkali. To okolnosti je svedly dohromady a teď spolu musí fungovat a žít. Kdybych měla tuhle hru hodit do nějaké žánrové škatulky, nazvala bych ji komediální thriller.
Na podzim měl premiéru také film Hra. O čem je?
Je to milostné drama. Hlavními postavami je divadelní režisér, herečka a manželka. Hrála jsem tu třetí ženu, která se motá kolem režiséra. Jeho asistentku. Dělala jsem Jiřímu Mádlovi, který hraje hlavního hrdinu, takovou tichou, soucitnou, věčnou podporu.
Na čem ještě pracujete?
V Divadle Kalich hraju v představení Lakomec a v Divadle v Řeznické ve Snu noci svatojánské. Ale na co se těším nejvíc, je koprodukce Městských divadel pražských se Státním divadlem Augsburg. Budu už podruhé spolupracovat s Arminem Petrasem, což je německá režisérská hvězda. Začala jsem oprašovat němčinu.
Nemáte problém hrát v jiném jazyce?
Hrála jsem v angličtině v Prague Shakespeare Company a ještě na JAMU jsem strávila jeden semestr v Krakově na herecké akademii. V polštině jsem pak dokonce hrála. Miluju poznávat jiné země.
Jaký je váš nejsilnější zážitek z cest?
Loni v létě jsem byla v Tanzanii. Ono to vlastně ani moc cestování nebylo. Odpadlo mi natáčení a přede mnou byl najednou víc než měsíc volna, a tak mě napadlo, že bych mohla někam jet jako dobrovolnice. Přes kamarádku jsem získala kontakt na Fionu, Britku, která právě v Tanzanii spolu s místní zdravotní sestrou Ester založila a vede sirotčinec. A tak jsem napsala Fioně a ona mi odpověděla: „Jasně, Sáro, přileť!“ Měsíc jsem strávila ve vesničce Boco Temboni, v místním sirotčinci. Žije tady dvaadvacet dětí, od pěti měsíců do dvanácti let. Odpoledne jsem pak ještě chodila asistovat do místní vesnické školy, i tu zřídila Fiona.
Jaké byly vaše pocity, když jste poprvé vkročila do sirotčince?
Děti se na mě sesypaly a navěsily jako malé opičky a já nevěděla, jak k nim přistupovat, co jim dovolit a co už ne. Děti ze sirotčince byly trochu ostřílenější, svým způsobem i drzejší než děti z rodin. Což se dá ale pochopit, jelikož mají leccos za sebou – smrt mámy a často i život na ulici. Některé děti sice měly otce, ale ti se o ně nechtěli starat. Byli tu i jiní příbuzní, ale ani ti se nehrnuli pečovat o „cizí“ děti. Pro mnohé z nich je těžké uživit totiž i vlastní.
Sarah Haváčová
|
Zápasila jste někdy s pocitem smutku?
Pár lidí mě upozorňovalo ještě před odjezdem, že to bude smutné a drásající, ale já se obrnila. Na místě jsem viděla, že děti se v tom domově, co se materiálních věcí týče, měly často líp než děti z chudých vesnických rodin. Viděla jsem, že jsou šťastné a že je o ně hezky postaráno. Pečovalo tu o ně přes deset dospělých. Karibu Nyumbani, což je název toho sirotčince, znamená ve svahilštině Vítej doma! Děti z tohoto domova není možné adoptovat. Pro ně je doma právě v sirotčinci.
S čím jste se vracela domů?
Mám v plánu tam jet znovu a chci vzít s sebou i maminku. Je učitelka, vím, že bude nadšená. A taky jsem se vracela s předsevzetím, že se jim pokusím pomoci. Momentálně tedy sháním peníze na dostavění příjezdové cesty ke škole. Mají tam totiž postavenou jen půlku. Dala jsem si za cíl sehnat sedmdesát pět tisíc korun. Je to na konkrétní věc a není to nijak ohromující částka, mohlo by se to povést. Spojila jsem se s jednou neziskovou organizací, která by mě měla zaštítit. V následujících měsících budu na sociálních sítích rozjíždět kampaň. Uvědomila jsem si, jak jsme my Češi vlastně bohatí – splachujeme pitnou vodou, tam ji bývalej hlídač ze sirotčince kradl a prodával místním, aby ještě víc vydělal! Máme štěstí, v jaké zemi žijeme. Je dobré na to myslet a vážit si toho.
Co na vaši cestu říkal přítel?
Nejdřív mi řekl: „Jasně, to je super, jen jeď!“ Jenže jak se blížilo datum mého odletu, začal mi to maličko rozmlouvat. On a táta se o mě totiž nejvíc báli.
Pojďme ještě na skok k práci před kamerou. Jak jste se sžívala s rolí kriminalistky Amálie Drápalové v sérii Profesor T.?
Chtěla jsem nahlédnout do policejní práce, a tak jsem se učila střílet, nechala si sejmout otisky prstů a vyfotit se jako zločinec. Divadlo miluju, ale chtěla bych samozřejmě víc točit, mám totiž to velké štěstí, že kamera mě má ráda. Natáčení je úplně jiné než divadlo, tady hraje roli i mlčení, nenápadné mrknutí, záchvěv tváře. Gesta navíc jsou špatně.
A co dabing? Máte zajímavý hlas.
Mám takovej zastřenej chraplák, ale ještě ho musím prodat!
