Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Bylo mi něco málo přes dvacet, když jsem poznala svého budoucího manžela. Zamilovala jsem se na první pohled, ale on o tom neměl ani tušení. Nastoupila jsem na vysoké škole na praxi do jednoho podniku, kde byl šéfem ryze ženského oddělení. Měl šarm a všechny jeho podřízené ho milovaly, pochopitelně platonicky. A on to věděl, ale k žádné si nikdy nic nedovolil. Byl galantní a pozorný, s ženami to uměl, ale byl vždy velmi korektní. Byl rozvedený, prý dokonce už dvakrát, ale zda má přítelkyni, už nikdo nevěděl.
Mužský vzor mi v dětství chyběl
Neměla jsem úplně jednoduché dětství, můj táta pro mě rozhodně nebyl člověkem, kterého bych si vážila a respektovala ho. Pil, máma pro něj byla jen služka a ani mě nikdy nepochválil, prý jsem ho zklamala, chtěl vždycky kluka a má holku. Máma to nepodařené manželství naštěstí, když mi bylo dvanáct, ukončila a podala žádost o rozvod. Vyrůstala jsem jen s ní, tátu jsem od té doby neviděla. Mužský vzor mi tak chyběl, a když jsem dospěla, nezajímali mě příliš ani mladí kluci, moji vrstevníci. Pořád jsem hledala, spíš podvědomě, muže, který mi bude oporou. Není tedy divu, že jsem se bezhlavě zamilovala do svého šéfa.
Práce mě bavila, ale měsíc utekl jako voda, a ve firmě jsem skončila. Celý rok jsem na mého pane „Božského“ nedokázala zapomenout, měla jsem sice asi dvě známosti, ale vždy jsem je po pár týdnech ukončila. V létě jsem se opět nahlásila do stejné firmy na brigádu. Vzali mě a já ho opět viděla. A zase nic, jen jsem večer vzdychala do polštáře. Dostudovala jsem a ve společnosti, kde jsem byla na praxi, mi nabídli práci, ale v jiném oddělení. Pochopitelně jsem to vzala, mohla jsem tak občas i svou tajnou lásku potkat.
Splnil se mi sen
A konečně po roce si mě pořádně všiml. Jenže to byl večírek, na němž se loučil s firmou, odcházel jinam. Skončily zábrany typu „co je v domě, není pro mě“ a my dva spolu strávili i večer. Svěřila jsem se mu, že ho miluju už několik let. Pochopitelně mu to imponovalo, připadal si jak lev salonů. Rok jsme spolu chodili a pak se vzali. Byla jsem konečně šťastná, můj o sedmnáct let starší manžel byl už jen můj a svou lásku mi denně dokazoval. Chtěl, abych skončila v práci, že nás dva uživí. A dokonce začal mluvit o dítěti, z předchozích manželství žádné neměl, už je prý načase, aby se i on stal otcem. Bylo mi sedmadvacet, ještě jsem se na dítě necítila, ale když můj muž chtěl, chtěla jsem i já.
Narodila se nám dcera, tatínkova holčička. Byla jsem s ní čtyři roky doma, ale občas jsem toužila „vypadnout“, být i mezi lidmi, prostě chodit do práce. Během rodičovské jsem se seznámila s jednou maminkou se zhruba stejně starým synem jako moje dcera. Byla na něj sama a já ji obdivovala, co všechno dokázala zvládnout. Občas mi před ní bylo dost trapně, že jsem její pravý opak. Zjistila jsem, že prakticky všechno u nás doma řeší můj muž, stará se o finance, rozhoduje, co se nakoupí, co budu vařit, kam pojedeme na dovolenou, kam dceru dáme do školky, a tak bych mohla dál pokračovat. Já byla vlastně jen jeho loutka bez názoru, která se mu podvoluje. Když jsem si to uvědomila, najednou jsem chtěla z té klece ven.
Z klece venku
Moje nová kamarádka měla už docela rozjetý e-shop s dětským zbožím. Když jsme se lépe poznaly a vyprávěla mi o tom, úplně mě nadchla. Ona se uměla otáčet, měla přehled o trhu, kontakty, ale jak se jí její podnikání rozjelo, spoustu věcí už nezvládala, hlavně v účetnictví i v papírech měla dost velký nepořádek. A to byla moje parketa. Slovo dalo slovo a začala jsem jí pomáhat. Byla jsem nadšená a doufala jsem, že mé nadšení bude sdílet i manžel. Jenže to jsem se spletla. Začal mě shazovat, že po tolika letech doma už nemůžu nic umět, v ničem se nevyznám, že mám být ráda, že on nás dokáže uživit a mám se raději držet doma.
Jenže já neskončila, s kamarádkou jsem dál spolupracovala. Udělala jsem si i nějaké kurzy, oživila znalosti ze školy a založila si i vlastní podnikání. Když byla dcera ve školce, věnovala jsem se marketingu a účetnictví. Měla jsem docela úspěch, sice malý, ale moje sebevědomí rostlo. Najednou jsem si začala uvědomovat, jak jsem dosud žila, jak jsem se ve všem podřizovala manželovi. Hodně mi otevřela oči i moje kamarádka, která mi sama řekla, že manžel mě chce ovládat, chce mít doma poslušnou ženu, která bude uctívat i zem, po které chodí. Měla pravdu, a mně bylo až ze mě stydno. Dospěla jsem a chtěla jsem být samostatná.
Manžel to ale nemůže skousnout, doma mi neustále předhazuje, jak jsem hrozná manželka a matka, jak se místo o dceru a domácnost starám o sebe. Shazuje mě i před našimi přáteli, posmívá se mi, dokonce řekl, že si ta jeho putička hraje na paní podnikatelku, ale on mě prý zachrání, až zkrachuju. Takové chování jsem od něj nečekala, myslela jsem, že na mě bude pyšný, bude mi fandit a pomáhat, ale on ne. Doma nehne prstem, celá domácnost je na mně, prý když zvládnu podnikat, musím zvládnout i domácnost, to je prý moje parketa. Neustále je ironický, posmívá se mi, má nepříjemné poznámky. A já najednou zjišťuji, že už mi neimponuje, už není mým vzorem a že se mi občas i protiví.
Vendula
Názor odbornice: Je riskantní naslouchat kamarádce
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12
Vážená Vendulo! Jste dospělá žena, která mimo péče o předškolní dítě a domácnost zvládá i podnikat. Mrzí vás, že radost ze svých pracovních úspěchů nemůžete sdílet s manželem. Připadá vám, že by vás muž rád viděl doma. Počáteční karty mezi vámi dvěma byly rozdány odlišně od současného stavu a váš manžel se na to neadaptoval. Což ovšem nemusí znamenat, že se adaptovat nedokáže.
Přijde mi riskantní naslouchat radám kamarádky podnikatelky, jelikož v případě krachu manželství to budete vy, kdo zůstane sama a vaše dítě, které pravděpodobně přijde o denní kontakt s jedním z rodičů.
Nevíte-li si rady, obraťte se na odborníka, třeba z manželské poradny. Manželovi lze návštěvu poradny nabídnout, bude na něm, zda toho využije.
Pracovat za pomoci psychoterapeuta však můžete i jen vy sama - učiníte-li u sebe změny, bude na ně manžel muset nějak reagovat. Zdali má vaše manželství potenciál zlepšit se, to ukáže čas.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 4. března 2019. Anketa je uzavřena.
