Ale hezky popořádku. Jmenuji se Hedvika, brzy mi bude 29 let a mému muži o osm víc. Seznámili jsme se, když mi bylo sedmnáct let.
Svatba v osmnácti
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Chodili jsme spolu zhruba rok, než jsem přišla do jiného stavu. Vzali jsme se, narodila se nám dcera a po dvou letech druhá. Náš život běžel dost šíleným tempem, na všechno jsme byli prakticky sami, mí rodiče o mě ani mou starší sestru nikdy neměli moc zájem a manžel má jen maminku, která žije na Slovensku se svým druhým mužem. Museli jsme se oba hodně ohánět, abychom sebe i naše dvě dcery uživili. Nebylo to jednoduché, ale zvládli jsme to.
Ani jsme se nenadáli, končila mi mateřská a měla jsem nastoupit do práce. A tenkrát přišly první problémy, manžel za žádnou cenu nechtěl, abych se tam vrátila. Před narozením dcer jsem pracovala v pekárně a už jsem se těšila, až nastoupím do staré party. Sice se tam pár lidí vyměnilo, ale ti, které jsem měla nejradši, tam zůstali.
A to byl právě problém, manžel žárlil. A to nejen na kluky řidiče, ale i na ženský, se kterými jsem byla denně v kontaktu. Byla jsem tam nejmladší, všechny kolegyně byly o deset i více let starší, měly už velké děti a spoustu zkušeností. No a můj muž si myslel, „že mě budou proti němu štvát a svádět na špatnou cestu“ – jeho slova.
Marně jsem mu to vyvracela, vždyť mám přece jeho a dvě úžasné dcery, které jsou pro mě všechno na světě. Tak co tak hloupě žárlí. Naše hádky trvaly několik týdnů, ale nakonec ustoupil, peníze jsme opravdu potřebovali, jen z jeho platu bychom žít nemohli, když bych já už nic nedostávala.
Manžel slídil
Nástupem do práce se můj život obrátil naruby. Kam se hnu, tam je můj muž. Trvá to už tolik let a on stále nepolevuje. Ale mně už dochází trpělivost. Přitom absolutně nemá důvod žárlit, špehovat mě, kontrolovat. Ráno vstanu po páté, udělám všem snídani, holkám svačiny do školy a vyrazím do práce. Manžel vstává společně s dcerami, dohlédne, aby v pořádku odešly, vyprovodí je a jde do práce.
Domů se dostanu tak kolem třetí. Skočím pro holky, a pokud nemají nějaké kroužky, kam je doprovázím nebo pro ně dojdu, jsem s nimi doma. Dělají si úkoly, učí se, nebo děláme něco společně, jdeme na nákup, prostě normální rodinné odpoledne matky s dětmi.
Já ani nemám potřebu někde trajdat, nejradši jsem jen se svými dcerami, ale manželovi to nevysvětlím. Do práce se mi nedovolá (mobil mám v šatně), tak kontroluje, jestli jsem doma a nikam nejdu. Je schopen mi volat i desetkrát za odpoledne. Nebo volá dcerám, co dělá maminka, jestli jsem někam nešla, nebo si s někým nevolala a tak podobně. Holky to zatím nechápou, že mě přes ně kontroluje, vždycky jim to nějak zaobalí. Manžel se domů totiž před šestou nedostane, tak zjišťuje, jestli si náhodou neodskočím za nějakým milencem, nebo co.
Už jsem se s ním mockrát na toto téma bavila. Ptala se ho, co se s ním děje, proč mě tak kontroluje, proč mi nevěří a jeho odpovědí bylo to, že se drží známého hesla: důvěřuj, ale prověřuj. Prý zná spoustu chlapů, co jim ženský (prý hlavně ty mladé) najednou začaly utíkat za jinými. Po několika letech doma, kdy si příliš neužily, mají pocit, že jim něco uteklo, a tak to chtějí dohnat. Jenže já taková nejsem, pořádnou rodinu jsem nepoznala, naši na nás se sestrou kašlali, máma měla jiné chlapy, táta pil a já chci, aby moje dcery měly na dětství krásné vzpomínky, ne jako mám já. A minulost mé matky leží v žaludku i manželovi, prý geny se nezapřou.
Už jsem z manželova slídění (začal mi prolézat i mobil) opravdu unavená a znechucená. Hrozně mě s tím štve, pořád se jenom hádáme. Trvá to už tak dlouho a já někdy přemýšlím, že by mi bylo lépe bez něho.
Hedvika
Názor odborníka: Být semetrikou není vůbec lehké
Milá Hedviko, co by se stalo, kdybyste se přestala ohlížet na manželovu vnitřní nejistotu (ničím jiným jeho chorobná kontrola není), kdybyste začala jednat svobodně, podle vašeho vlastního svědomí a potřeb? Přizpůsobování a tolerance útoků (nedůvěra je útok, útok na vaši lidskou hodnotu, na vaši lásku, na váš vztah) celá léta nikam nevedly. Počítejme tedy s tím, že by nepomohly ani za rok nebo za tři. Navíc ani manželovi vaše trpělivost nijak nepomáhá (alespoň ne trvaleji) - v jeho případě žel ani dlouholetá věrnost není lékem na žárlivost.
Možná byste mu pomalu a opatrně svou znovu nalezenou svobodu mohla dávkovat. Pokud tato změna vyroste na pozadí lásky a úcty, má šanci vztah léčit víc, než mu škodit.
Že k lásce a úctě nemáte už vůbec žádné příčiny a chybí vám motivace i síla o cokoli usilovat? Váš manžel má, tak jako naprostá většina ostatních manželů, jistě i dobré vlastnosti. Zkuste si je aktivně připomínat. Dívejte se na fotky, na kterých spolu vypadáte spokojení. Vybavujte hezké společné zážitky i momenty, kdy vám byl oporou nebo kdy vám spolu bylo jednoduše fajn. Obejmete ho nebo pohlaďte, když jdete kolem něj.
I pro vás to nejspíš bude zásadní životní lekce. Škola sebepřijetí. Šance integrovat i své méně populární stránky. „Být semetrikou není vůbec lehké,“ říkávám si, když vidím ženu dotlačenou do role Amazonky, která přesně ví, co chce, a umí si to prosadit, i za cenu konfliktu. Opravdová hluboká změna našich životů musí ale vycházet z nás samotných. A zda si na ní necháte pomoct vy sama individuálním nebo v ideálním případě oba společně párovým psychoterapeutem, to už je vlastně jen detail.
Andrea Platznerová, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 20. října 2014. Anketa je uzavřena.
