Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí, vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Svého zesnulého muže jsem si brala hned po maturitě, byl o deset let starší a ke svatbě mě prakticky přemluvil. Ale ničeho jsem nelitovala. Nikdy jsem nepoznala svého otce a Pavel byl přesně ten typ muže, jakého jsem si vysnila. Byli jsme spolu moc šťastní. Čtyři roky po svatbě se nám narodil Marek a za další dva roky Patrik.
Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Známé přísloví se u nás potvrdilo do posledního písmenka. Pavel měl rád motorky a jedna z jeho jízd se mu stala osudnou. Když bylo klukům deset a osm let, vyrazil po zimě na první jízdu a měl nehodu. Přežil, ale zůstal naprostým "ležákem". Denně jsme ho navštěvovali v nemocnici, domů nám ho odmítli dát, já bych se o něj sama postarat nedokázala. Skoro rok jsem sledovala, jak mi můj muž odchází.
Honza přišel v pravý čas
S mým současným přítelem Honzou a jeho ženou jsme se s manželem poznali jen pár let po svatbě. Byl to moc milý pár, jenže nemohli mít děti a to také bylo za jejich rozchodem. Honzova žena to prostě nezvládla, zjistilo se totiž, že na vině je její muž. Rozvedli se ještě před Pavlovou nehodou a od té doby jsme ji už neviděli, zato Honza nás navštěvoval celkem pravidelně. Naši kluci ho zbožňovali.
Po manželově nehodě a pak i smrti to byl hlavně Honza, kdo mi pomohl se ze všeho dostat. Byl to skvělý kamarád, ale ani ve snu mě nenapadlo, že bych s ním mohla jednou žít. Prakticky nás dali dohromady moji synové, kteří jednou při společné večeři řekli, že by bylo fajn, kdybychom žili všichni pohromadě. Honza se na mě podíval a řekl, že to by on taky rád. A tenkrát mi to došlo, mého milovaného muže mi už nikdo nevrátí a pokud bych si někdy dokázala představit vedle sebe jiného muže, musel by být přinejmenším jako Honza.
Po pár měsících jsem pronajala svůj byt a i s kluky se nastěhovala k Honzovi do domku, který zdědil po svých prarodičích a skvěle ho zrekonstruoval. Honza je totiž zedník, má malou firmu s kamarádem, a o jejich práci je stále velký zájem.
Zpátky do školy
Ve společné domácnosti jsme se brzy všichni sžili. Naštěstí Honza bydlel nedaleko od nás, takže ani kluci nepřišli o své kamarády a já nemusela měnit práci. Prakticky od školy pracuji stále na stejném místě, jako asistentka na soudu. Svou práci mám ráda, navíc i kolegové a šéfová jsou fajn. Jenže už dlouho jsem cítila, že mám chuť jít dál, že jsem se už dlouho nehnula z místa.
A opět v pravou chvíli si mě zavolala šéfová, že by pro mě měla nabídku. Nabídla mi povýšení, měla bych pod sebou několik lidí a vedla bych samostatný odbor. Jenže podmínkou je vysoká škola. Dostala jsem pár dní na rozmyšlenou. Já osobně byla rozhodnutá okamžitě, ale nechtěla jsem to udělat bez mých chlapů. Večer jsem jim to řekla a moji synové byli bez sebe nadšením. Máma bude chodit do školy! Mohli se potrhat smíchy, jak mi budou kontrolovat žákovskou (tedy index).
Honza mě kvůli škole shazuje
To Honza už tak nadšený nebyl. Jenže mi nedokázal říct, proč se mu to moc nelíbí. Pořád mluvil o tom, že přeci kvůli penězům to dělat nemusím, že on nás bez problémů uživí, klidně bych prý nemusela pracovat vůbec. Taky že je kolem domu a zahrady plno práce a s ježděním do Prahy do školy a chozením do práce toho budu mít až nad hlavu. Všechny jeho připomínky jsem hravě odpálkovala. Tak se s tím smířil.
První rok studia jsem zvládla levou zadní. Pravda, mám toho teď hodně, nová práce, škola, domácnost, děti, přítel. Ale já jsem tak spokojená, ten zdravý stres mě nabíjí. Pochopitelně jsem taky musela zapojit víc své chlapy, synové to vzali v pohodě, mám pocit, že jsou na mě pyšní, co ještě dokážu, ale Honza se mi mění před očima. Nejen, že je občas dost protivný, ale začíná mi vyčítat věci, které nikdy dřív neřešil, v prkotinách se doslova vyžívá a dokáže z nich udělat velkou událost.
Třeba, že jsem už dva dny nežehlila (dřív vzal žehličku do ruky on a vyžehlil), že nejsou zalité okurky nebo že už tři dny po sobě byly studené večeře (že to byl jeho nápad, abych večer nevařila, to už nepřizná). Také mě začal docela ošklivě shazovat, nejdřív jen před syny, ale teď už i před našimi kamarády. A vždycky to zakončí slovy: no jo, naše studentka, ta ví všechno nejlíp.
Když jsem si s ním chtěla na téma, co mu na mém studiu vadí, promluvit, odbyl mě vždycky slovy, že nic, že je to moje věc. Co má on do toho mluvit, když jsem se stejně rozhodla, aniž bych na něj dala. On prostě nechápe, že to nedělám kvůli penězům, ale kvůli uspokojení z práce, že nechci ustrnout na místě, že jsem sama na sebe pyšná, co ještě dokážu. Místo aby mě podpořil, tak mě shazuje.
Už mě to nebaví, nic mě doma netěší, Honza je pořád zamračený a ani náš milostný život za nic nestojí. Na jednu stranu jsem šťastná a spokojená, na tu druhou pak zklamaná a nešťastná. Říkám si, má ten náš společný život a vzájemný vztah vůbec ještě cenu?
Edita
Názor odborníka: Neradil bych vám žádnou z možností
Dobrý den, osobně bych vám neradil ani jednu z možností. Domnívám se (ale doopravdy jen domnívám), že to je takto: Honza byl ten, kdo vám pomohl v těžké situaci. Určitě je moc hodný, spolehlivý, ale asi také trochu nesmělý. A možná má také trochu pošramocené sebevědomí - už jedna žena ho opustila kvůli tomu, že v něčem nebyl dost dobrý. Honza je zedník s malou firmou. Sice žádaný v oboru, ale nejspíš "jen" vyučený. Vy budete vysokoškolačka, ředitelka odboru u soudu. Myslím, že Honza se prostě jen normálně bojí. Bojí se toho, že vám jednou nebude dost dobrý. Zkuste si s ním vyjít někam na večeři, vyjet někam na víkend. Sami dva. Zkuste si s ním o tom promluvit. V klidu. Zkuste ho ujistit o tom, že ho nic neohrožuje. Tedy, kromě jeho vlastního strachu. Držím vám palce.
Pavel Král, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 21. července 2014. Anketa je uzavřena.
