Jmenuji se Irena, je mi 29 let. Se svým posledním přítelem jsem byla čtyři roky. Byla to moje nejdelší známost a já doufala, že i poslední. Přítel byl jediný muž, se kterým jsem začala bydlet. S těmi před ním jsem se vlastně jen scházela, občas přespal on u mě, občas já u něj. S přítelem jsme měli i hodně společných zájmů, názorů, měli jsme si neustále o čem povídat. I v posteli nám to šlo moc dobře.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Postupně jsem však zjišťovala, že přítel je neskutečně líný a nepořádný. Nechával za sebou pohozené oblečení, neumyté nádobí se povalovalo všude po bytě. Bylo mu zatěžko, když dojedl, odnést talíř do dřezu. Když jsem mu to vyčetla, hned se urazil, že se zas tak moc nestalo. Doufala jsem, že ho to třeba časem odnaučím, ale bohužel, bylo to marné. Donutit ho, aby si se mnou sedl ke stolu, bylo občas nemožné, nutně musel jíst u televize.
Já byla z domova zvyklá, že táta je velice pořádný, navíc by ho hanba fackovala, kdyby mamka musela po něm něco uklízet. Vždycky se jí snažil hodně pomáhat. Nákupy a vaření nechával na ní, ale uklidit, vyluxovat, umýt okna mu nikdy nebylo zatěžko. Ovšem u přítele v rodině to bylo všechno přesně naopak. Otec přijde domů z práce, a pokud zrovna nejde za kamarády do hospody, rozvalí se u televize a tam setrvá až do doby, kdy jde spát. Matka za ním chodí, sbírá po něm pohozené oblečení, až pod nos mu nosí talíře s jídlem, skleničku s pivem. On má servis, ona je ztrhaná.
Takže je jasné, kde to přítel odkoukal. Jenže já jsem nechtěla dopadnout jako jeho matka, chtěla jsem, abychom se k sobě chovali s úctou, aby jeden druhému pomohl. Ne, abych já byla jeho služka. Když jsem mu to občas vyčetla, záleželo zrovna na tom, jakou zrovna měl náladu a podle toho i reagoval.
Buď sliboval hory doly, jak se polepší a ano, nechce, abych já kolem něho lítala, anebo se urazil. Pak se mnou dokázal i několik dní nemluvit. Pak ho to přešlo a pomalu z minuty na minutu začal se mnou mluvit, jako kdyby se vůbec nic nestalo.
Pokaždé, když se urazil, jsem si řekla, že už to prostě nedám. Nedokázala jsem si však představit, jak bych mohla bez něho být. Měla jsem a pořád ho mám hodně ráda. Má i dobré vlastnosti, je mi s ním jinak dobře. Když se opět uklidnil a všechno bylo v pořádku, byla jsem ráda, že ho mám.
Chtěl na sobě pracovat
A pak se to opět otočilo a já mu řekla, že je mezi námi konec. Bydlela jsem u něj, sbalila jsem si své věci a šla. Vydržela jsem bez něj týden, on mě prosil, ať se vrátím a já se vrátila. Během následujícího půlroku se to zopakovalo ještě dvakrát. Pokaždé mě na kolenou prosil, že já jsem jeho jediná, beze mě život pro něj ztrácí smysl.
Před měsícem jsme se domluvili, vlastně to byl můj návrh, on se bránil, ale nakonec svolil, že si dáme od sebe pauzu, ale přemluvil mě jen na pár dní, prý to beze mne dlouho nevydrží. Sliboval a přísahal, že se sebere, najde si i nějakou pomoc psychologa, aby mu poradil, aby se tolik neurážel a dokázal se mnou normálně mluvit, přijmout i názor a výtku druhé strany. Doufala jsem, že to opravdu splní, věřila jsem mu. Já se nikdy nechtěla natrvalo rozejít. Chtěla jsem, aby pochopil, že mi na něm záleží, že ho mám ráda a chci, aby nám spolu bylo dobře.
Týden jsme byli bez sebe, volali jsme si, psali si… Pak mi oznámil, že je mezi námi konec, že si našel jinou dívku. Je mu to prý líto, ale nemůže už se mnou být, pořád jsem na něm něco viděla a on už přestával být sám sebou.
Vzalo mě to, nechci tomu stále věřit. Miluji ho a myslím si, že to je jen nějaký truc z jeho strany. Že mi chce nějak ukázat, že se sebou nenechá „vorat“. Nemůže přeci jen tak zahodit společné roky, vždyť jsme měli spoustu plánů, chtěli jsme mít jednou i děti…
Irena
Názor odbornice: Berete ho takového, jaký je?
Vážená Ireno. Popisujete bouřlivý vztah, kde jen těžko hledám vzájemnou kompatibilitu vás dvou. Opakované rozchody, nikdy nesplněné sliby a očekávání (možná i z obou stran), že se ten druhý změní k obrazu mému.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Pochází-li partneři z hodně odlišných primárních rodin (teď hovořím o určité kultuře mezilidských vztahů v rodině), lze na nalezení průsečíku sice pracovat, vyžaduje to však velkou ochotu, motivaci a práci obou stran, aby se tak stalo. S rozchody by to ve vztahu mělo skutečně být jako s šafránem. Vztah odloučení ve formě rozchodu ustát sice může, ale prochází-li sérií rozchodů, stane se z toho (poměrně nežitelná) norma. Ucho od džbánu se nakonec utrhne.
Kdybychom se setkaly v poradně, ptala bych se vás, zdali byste chtěla být s přítelem přesně takovým, jaký teď je. Troufnu si předpokládat, že byste na něm našla dobrou stránku či dvě. Následoval by však výčet vlastností, které by bezpodmínečně měl změnit. A zde bychom se dostaly do mrtvého bodu. Není v moci nikoho (ani psychologa, manželského a rodinného poradce) změnit osobnost člověka, který se měnit nehodlá. Ač by to možná bylo zajímavé, kouzelnou hůlkou neoplýváme.
Proto ta otázka, zda byste brala přítele jako partnera právě takového, jaký nyní je. Pokud ne, nemá význam o dlouhodobějším trvání vztahu uvažovat, zřejmě se totiž nezdaří.
PhDr. Magdalena Dostálová
