Jmenuji se Karla, je mi 28 let. Už tři roky mám přítele, žijeme spolu necelé dva roky. Klape nám to a začali jsme mluvit i o svatbě. Přítele jsem rodičům už pochopitelně představila, ovšem doufala jsem, že si ho oblíbí, že budou šťastní, že já jsem šťastná, že budou spokojeni s klukem, kterého jejich dcera miluje.
Táta se vypracoval od nuly
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Ale není tomu tak. Rodiče mi ani jednou neřekli, že jsem si vybrala vyloženě špatně, ale vím z jejich narážek (tedy hlavně z těch tátových), že by si vedle své dcery představovali někoho úplně jiného. Když se na přítele podívám tátovýma očima, rozumím tomu. Můj otec je dravec s ostrými lokty. Na začátku 90. let minulého století se pustil do podnikání a podařilo se mu vybudovat opravdu prosperující firmu, vlastně postupně několik. Abych neupřela zásluhy mamince, ona mu od začátku pomáhala, pak jsem se narodila já a zůstala se mnou doma, ale později se do aktivit tátových firem opět zapojila. Nechci se dopodrobna rozepisovat, co všechno mí rodiče dokázali, ale můžu říct, že díky tátovi, který se nikdy ničeho nebál a žádná výzva pro něj nebyla dost velká, jsme byli velmi dobře finančně zabezpečeni.
Ovšem můj přítel je úplně jiný, je to hodný, milý, empatický člověk, kterému je honba za penězi a majetkem na hony vzdálena. Je možné, že to mi na něm asi jako první učarovalo. Nedokážu to teď už tak úplně říct, protože jsem se do něho den ode dne víc a víc zamilovávala a těch věcí a vlastností, pro které mi imponoval, bylo mnoho. Ano, je pravým opakem mého otce a možná to na něm tolik miluju. Přítel je sice vystudovaný právník, ale pracuje v neziskovém sektoru, pomáhá potřebným, což můj otec nedokáže pochopit. Táta je fajn chlap, vážím si ho pro hodně věcí. Jak se dokázal z nuly vypracovat, jak mě s mámou vychovávali sice v dostatku, ale na druhou stranu celkem přísně, nikdy jsem nedostala, na co jsem ukázala, musela jsem si na spoustu věcí i sama vydělat na brigádách. Naši vždycky chtěli, abych si uměla vážit peněz.
Potatila jsem se
Na druhou stranu by si ovšem vedle mě představovali někoho velmi úspěšného s potenciálem vydělat hromadu peněz. Já se sice potatila, jsem ctižádostivá, chci něco dokázat a být úspěšná. Vystudovala jsem vysokou školu a sama jsem si našla práci v reklamce, kde se mi celkem dost daří. Naši jsou na mě pyšní, jak mi táta jednou řekl a prý si cení toho, že nemusel nikde tahat za nitky, což by prý ani neudělal, je vidět, že jsem po něm a umím se o sebe postarat. Tím spíš prý nechápe, proč jsem si k sobě vybrala člověka, který je jiný, než jsem já. Tak to vidí táta, i máma, ale ona se nikdy moc nevyjadřovala, vždycky za ně oba mluvil otec.
Jenže já jsem s přítelem šťastná, mě nijak netrápí, že je takový, jaký je, že pro něj peníze a úspěch jsou až někde na chvostu priorit. Je mi s ním dobře, máme si o čem povídat, máme společné koníčky, navíc si ho dokážu představit i jako otce svých dětí. Ale i tak mě dokázala nahlodat má kamarádka, nejlepší přítelkyně, se kterou se znám celý život. Zná mého přítele, má ho ráda, rozumí si s ním. Ale kouká na něj střízlivýma očima, ne zamilovanýma jako já. A řekla mi jednu věc, která mi od té doby v hlavě občas zahlodá. Jednou každá velká zamilovanost skončí, budeme vedle sebe žít, řešit každodenní starosti, které život přináší, a co když mi začne postupně vadit, že jsme každý jiný, že on je typ, který chce spasit svět a konat dobro a já jsem spíš pragmatik, který chce mít v životě úspěch a peníze mu nesmrdí, naopak. Co když pak začneme narážet na rozdíly v našich představách společného života?
Rodičům jsem řekla, že s přítelem uvažujeme o svatbě, chtěli bychom se posunout v našem vztahu dál. Za několik dní mě pak postavili před hotovou věc. Trvají na tom, abychom podepsali předmanželskou smlouvu, je jim prý jasné, že já jsem tahounem v našem vztahu, a i když přítel teď na to nevypadá, že jednou bych se v něm mohla klidně i dost zklamat. Navíc oni tady nebudou věčně a byli by neradi, kdyby on těžil z jejich (mého) majetku. Je to prý jen a jen moje věc, ale pokud na to nepřistoupím, na svatbu nepůjdou a zařídí se i v případě dědictví, abych jednou dostala jen zákonem dané minimum.
Hodně mě svým postojem šokovali, ale nepřekvapili. Já jim vlastně rozumím. Sama nevím, co mám dělat. Příteli jsme dosud nic neřekla, je mi to trapné.
Karla
Názor psycholožky čtěte na další straně.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka z Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 2, Mánesova 53.
Názor odbornice: předmanželská smlouva je legitimní
Vážená Karlo! Vaši rodiče mohou být spokojeni, vychovali z vás nezávislou a pracovitou mladou ženu. Ač by mohli, nemuseli vám pomáhat, abyste se prosadila. Těší se tedy z výsledků své výchovy. Volba partnera byla tak trochu mimo jejich plán. Možná, že jste si v partnerovi našla chybějící jemnost, pro kterou ve světě vašich rodičů jaksi nezbylo místo. Není to vůbec jejich kritika, jen konstatování. Jak mohu číst, vy sama jste schopna rozdíl mezi světem vašeho otce (rodičů) a partnera velmi dobře rozklíčovat a pojmenovat. A dokážete být v souladu s oběma těmito světy.
Když si hledáme partnera, není neobvyklé, že toužíme po někom, kdo nás bude doplňovat. Kdo bude jako dílek puzzle – každý budeme jiný, ale dokonale do sebe zapadneme. Myslím si, že je spíše výhodou, když partneři nejsou stejní, když se různými charakterovými vlastnostmi, různým temperamentem či odlišnými přístupy k světu doplňují. To se vám zřejmě s partnerem daří. Fakt, že jste ve vztahu větším tahounem vy, nemusí znamenat, že vztah nebude po pominutí zamilovanosti fungovat. Jen jej prostě budete mít nastavený jinak než větší část vašich kamarádek.
Rozumíte-li důvodům vašich rodičů, proč volají po uzavření předmanželské smlouvy, vlastně s nimi i souzníte, není důvod, proč byste s tímto (v dnešní době poměrně věcným a běžným) návrhem nepředstoupila před vašeho partnera. Bude to možná první zkouška toho, jak může vaše méně standardní uspořádání vztahu prosperovat. Chopte se tedy své role, buďte ta více praktická, věcnější, možná víc při zemi. A požádejte partnera o naprosto legitimní záležitost – předmanželskou smlouvu. Věřím tomu, že tento návrh budete schopna partnerovi podat tak, že mu nebude nikterak vadit.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co má Karla dělat? Hlasujte na další straně.
