"V Norsku se mě ptali, jestli máme v Česku sníh!" líčila nám, zatímco jsme se brodili čerstvě napadaným sněhem k jejímu domu v Horním Maxově. "Přitom tu sněží pořád, zatímco oni tam měli jen patnáct centimetrů."
Jana Henychová* Narodila se 30. 11. 1971 v Jablonci nad Nisou. * Vystudovala Technickou univerzitu v Liberci, obor konstrukce sklářských strojů. * Pět let dělala konstruktérku sklářských strojů. * V roce 2004 z práce odešla a začala se plně věnovat mushingu, jak závodně, tak komerčně. * Stará se o 23 psů a jako první cizinka mezi Nory ujela za osm dní a šestnáct hodin 1 000 kilometrů dlouhý závod Finnmarkslopet. * Ve volném čase ráda surfuje po internetu, stará se o dům a zahradu, hraje na cello a čte historické knihy. |
Co děláte, když se psům už nechce dál?
Nesmím povolit. Mají-li dost odpočinku, fyzicky můžou. Sedmdesát procent energie si totiž šetří na horší časy. Takže když nechtějí dál, jde o jejich psychiku. Vpředu musí mít vůdce, který sáně roztáhne a rozeběhne. Pokud by dál nechtěli, museli bychom zůstat na místě. Vozím s sebou jídlo pro psy a vařič na ohřátí vody, vybavení a jídlo i pro sebe. Jenže v checkpointu jim můžu dát slámu, zabalit je do dek, takže si lépe odpočinou.
Nikdy jste psy nemusela "přemlouvat"?
Jednou si vedoucí fena lehla a koukala na mě, jako že už nikam nejde. Vyzkoušela jsem vpředu snad všechny psy, doslova jsme tam předváděli psí kusy. Nakonec jsem to zkusila s Kačenkou, které jsem moc nevěřila. A najednou šlo všechno skvěle. Pak psi ucítili soby a byli jak diví, prostě na lovu. V ten moment jsme sprintovali.
Nemůže se smečka doopravdy vydat na lov?
No to by se mohlo stát úplně jednoduše. Říkali nám, že budeme projíždět mezi stády sobů. Naštěstí jsme je nepotkali. Jinak bychom si asi vezli na saních soba.
Může být setkání se stádem nebezpečné?
Sobi jsou domácí zvířata, něco jako krávy. Horší jsou losi. Ti cestují v páru a někdy i s mladými a jsou to mrchy. Když je hodně sněhu, nechtějí se bořit a vlezou si na ušlapanou trať, a když jede spřežení, nechtějí ho pustit. Jsou schopni ho dokonce napadnout a rozdupat psy. Naštěstí nám to teď nehrozilo, protože bylo málo sněhu.
Co když se vám na závodech chce ve vánici čurat? Muž to má snazší, ale vy se musíte celá svléknout.
Tak to je vždy blbý. Musím se dojít vyčurat nejlépe na checkpointu, kde je pro nás i pro psy zázemí... A pak doufat, že to nebude nutné. Ale když to přece přijde, musím všechno sundat. A to i kšandy u kalhot i GPSku z ruky, protože jinak nejde sundat bunda. No prostě hrůza. Pak už si jen vyšlapu ďolíček ve sněhu a doufám, že mi neuletí toaletní papír.
Kdy jste si pořídila prvního psa?
Před dvanácti lety jsem si pořídila prvního. Druhého a třetího psa jsem si vzala od přátel, protože jejich pán zemřel a neměl se o ně kdo starat. Pak jsem si pořídila sáňky, ale bylo mi divné, že musím pořád tlačit. (smích) Tak jsem koupila čtvrtého a už jsem se vezla.
Teď jich máte kolik?
Třiadvacet, ale v létě dostanu štěně od norských přátel. Jakmile k tomu přilnete, těžko přestanete. Když jsem teď byla v Norsku, zemřela mi patnáctiletá fenka Růženka. Smutné, že jsem nemohla být s ní. Před odjezdem jsem ji prosila, aby na mne počkala.
Dlouho jste se starala o psy a ještě chodila do práce...
Pracovala jsem při dvanácti psech, ale to nebylo dobře. Celý den jsem myslela na to, abych co nejdřív skončila a běžela domů. Proto jsem se rozhodla, že se budu věnovat jen tomu, co mě opravdu baví.
Dlouhé túry s nimi jezdíte denně?
Půl roku jsme teď trénovali každý den, v Norsku třeba sedmdesát kilometrů, a vím, že psi už toho měli plné zuby. Ale mám doma ve smečce i skupinu důchodců, se kterými nejezdím tolik. Teď po Norsku spíš odpočíváme. Ale obecně je dobré psy zabavit a unavit, protože jinak se mezi sebou perou o vliv a postavení.
Jak vás napadlo přihlásit se do tak náročného závodu?
Tyhle velké závody jsou slavné. I já je sledovala na internetu a najednou mě napadlo, že tam pojedu. A začaly přípravy. Kamarádi mě podporovali a sponzoři pomohli s penězi. Padly na to i peníze, co jsem měla našetřené na rekonstrukci domu. Mám tu málo vody, je potřeba vyvrtat studnu a koupit čerpadlo. Mohla jsem mít vodu a sedět tu na zadku v křesle, ale já jsem radši bez ní a se spoustou zážitků…
Loni jste jela v Norsku poloviční trať než nyní. Jaké to bylo poprvé?
Těžké. Byla jsem dost vykulená. Dojela jsem na konci sil, úplně se mi podlamovala kolena. V cíli jsem si myslela jediné: balím a padám odsud. Tady už mě nikdo neuvidí! Jenže když jsem odjížděla a pozorovala tu zvláštní krajinu, kterou vlastně tvoří jenom pláň a sluníčko, uvědomila jsem si, že se mi bude stýskat. V ten moment jsem se rozhodla, že příští rok pojedu znova a dvojnásobek.
Jak jste se na tisíc kilometrů připravovala?
Přijela jsem do Norska o dva měsíce dřív a denně trénovala. Od ostatních musherů jsem dostala spoustu rad. Není problém ujet závod technicky, ale co když vám třeba pes přestane žrát? V té chvíli končí i člověk. Jenže vy se musíte snažit vyzkoušet všechno: některý pejsek chce papat z misky, jiný z ruky, další má rád, když mu jídlo nasypu do slámy a on si z toho vybere to nejlepší… Takže celou cestu řešíte, aby se psi nažrali. Musíte je udržovat v dobré pohodě a kondici.
Jak závod probíhá?
Jede se 1 060 kilometrů nonstop. Odstartujete se čtrnácti psy a musíte dojet alespoň se šesti. Já dojela s osmi. Po trati jsou jednotlivé checkpointy, podle nichž si rozvrhnu cestu. Mám tam dozásobení a pomocníky, kteří se starají o psy, když už nemůžou. K závodícím psům ale nesmí. O ty se musím postarat sama. Nandavám jim na cestu botičky, aby jim neomrzly chlupy mezi polštářky na tlapách, stelu jim slámu na spaní, ohřívám vodu, rozmrazuji maso, přiděluji granule a jako zákusek jehněčí nebo kuřecí tuk.
Kdy spíte a odpočíváte, když se jede nonstop?
Vyhovovalo nám, když jsme půl dne odpočívali a druhý půlden jeli. Pokračovali jsme hlavně v noci, protože přes den bylo docela teplo, což mým huskyům nevyhovuje. Ostatní měli huskye aljašské, kteří se kříží na rychlost a na výkon, takže jsou lepší než čistokrevní sibiřští. Od začátku bylo tedy jasné, že skončím poslední. Ale já se stejně cítím jako vítěz, protože jsem první Čech a také první žena-cizinka, co závod dojela.
Říkala jste, že psům mráz vyhovuje, jak ho snášíte vy?
Mám super oblečení z kvalitní norské vlny, jehož základ používal už Nansen a Amundsen při dobývání severního pólu. Pak další goretexové a windstopperové vrstvy a navrch super péřovka od nejlepšího českého výrobce. A na kapuci bundy jsem si našila kožešinu z polárního medvěda, co jsem koupila v Norsku. Ta mi při vichřici chrání obličej. Když je méně než třicet pod nulou, nasadím si neoprenovou masku, přes niž se v mrazu dýchá.
Stejně vám ale prý omrzl obličej, nos a ruka...
Šlo jen o lehké omrzliny. Ruce se za nějaký čas s obrovskou bolestí vzpamatují. Pak se mi při mytí postupně sloupala kůže a mám prsty trochu tvrdší, ale na to neumřu. Musím si ale dávat pozor, protože když mi ruka už jednou omrzla, rychleji prochladne znovu.
Zvládla jste trať bez problémů?
Jednou nás vítr odvál od reflexních terčíků, které vyznačovaly trasu. To mi bylo ouvej. Jela jsem po jezeře po značkách, byla tma, vichřice a chumelilo. Vítr nás sfouknul ztratě a dostali jsme se na čistý led, kde psi nabrali jiný směr. Na čistém ledě je nezastavím, takže jsme jeli nějak jinam, snažila jsem se dohlédnout na nějaký terčík, ale nikde nic. Dojeli jsme na kraj jezera, zastavila jsem psy a nevěděla, kde jsme. Nemohla jsem odejít se podívat, kde je trať, protože bych v té tmě už psy nikdy nenašla. A po stopách jít taky nešlo, protože je hned zavál vítr. Vydali jsem se tedy naslepo po břehu jezera. Kdo nezažije, nechápe ten pocit štěstí, když jsem ve světle čelovky uviděla reflexní odrazky.
Přejížděli jste i hory...
Ostatní byli v horách o den dřív než já, za pěkného počasí, ale já se k nim blížila a slyšela jsem jen dunění, vánici. Zastavila jsem a poslouchala. Úplně se mi sevřelo srdce a napadlo mě, že mám omluvitelný důvod k návratu. Nakonec jsem si řekla, že to nějak dopadne, a se staženým žaludkem se vydala vpřed. Musím říct, že jsem se opravdu bála. Přejezd byl náročný. Hodně do kopce, z kopce a v úplné tmě. Musela jsem sáně často tlačit, při sjezdech zase vyvažovat a dávat pozor na ležící balvany.
Jste chovatelka huskyů, prodáváte je taky?
Už ne. Není moc lidí, kteří by se psům každý den věnovali tolik co já. Několik štěňat jsem prodala a vždycky jsem to obrečela a zjistila jsem, že mi to za to nestojí. A podívejte se, kolik po světě běhá psů! Pokud chce někdo pejska, je lepší, když si ho vezme z útulku, které jsou jich plné.
Máte nějaké další plány?
Závod skončil minulý týden, ale už plánuji, že bych příští rok jela zase. Nejela bych asi se svými psy, protože bych se chtěla i umístit, poměřit se s Nory.
Co je snem musherky?
Aljaška, kde jsou dva nejdelší závody na světě. Pak už stačí zemřít, protože pak už nevím, co další bych dělala. (smích) Bohužel vím, že pro moje psy je Aljaška nedosažitelná, protože rychle stárnou a už na to nebudou mít kondici. Kolem třetího roku je pes připravený závodit, okolo šestého roku je na vrcholu svých sil. Pak už se mu tolik nechce a nemá cenu ho nutit. Zůstanou se mnou a budu s nimi vozit lidi, kteří ke mně přijíždí. Budou mít pohyb a budou se mnou.
Můžete jet na dovolenou, když máte třiadvacet psů?
Pro mě a psy bylo Norsko něco jako celozávodní dovolená u Barentsova moře. (smích) Dokonce jsme po něm jeli, protože bylo zamrzlé. A když potřebuji odjet někam sama, poprosím o pomoc kamarády.
Jak se na tolik psů dívá okolí?
Mám pocit, že hodně lidí řeší, proč raději nepečuji o manžela, domácnost, proč nechodím do práce. Klasický život jsem se snažila žít asi dva roky, ale byla jsem nešťastná. Řekněte mi, proč by si ženská nemohla plnit své sny a dělat to, co ji baví? Teď dělám to, co jsem vždycky chtěla, a jsem šťastná.
Máte přítele? Nežárlí na psy?
Mám, ale je to čerstvé. Seznámili jsme se teď v Norsku. Sám má 36 psů, takže nežárlí. Jenže je Němec, a tak musíme vymyslet, jak skloubit lásku s povinnostmi. Dřív jsem chodila s chlapem, co psy neměl, a oba jsme se trápili. Jiný byl taky musher, ale závodil se mnou nebo mu vadilo, že je o mně víc slyšet než o něm. Teď je to ideální, přitom už jsem ve vztah ani nedoufala. Našla jsem svého vysněného prince na bílém koni. Nebo spíš na bílých saních. (smích)
