Jaké představy jste měla o pěstounkách, než jste se stala jednou z nich?
Asi jako pro většinu lidí to pro mě byly mámy, v tom nejlepším slova smyslu kvočny, s obrovským kouřícím hrncem jídla, které odchovaly deset dvanáct dětí. Já ale rozhodně nejsem tenhle typ. Znám pár takových ženských, jsou báječné, obdivuju je, pro pěstounství to však není podmínkou. Pro děti může být taky výhoda, že žijí v rodině, která se co nejvíc podobá té běžné. Potřebuji mít čas pro sebe, ve vaření a v domácnosti se zrovna nevyžívám, chci se realizovat v práci, nejsem máma na plný úvazek. A naše „čtyřka“ dětí mi stačí.
Tu tvoří vaše biologické děti Alžběta (12) a Šimon (9) a Miroslav (10) a Monika (8) v pěstounské péči. Proč jste se s manželem rozhodli ke svým dětem přibrat „sourozence“?
O pěstounství nebo adopci jsem uvažovali vždycky. Mám cystickou fibrózu, sice naštěstí formu s lehčím průběhem, i tak jsme vždy počítali s variantou, že vlastní děti nebudeme moct mít. Ve hře tak byla adopce nebo pěstounství. Ale ono to šlo! Najednou jsme měli dvě vlastní zdravé děti. Oba dva jsme ale vždycky toužili mít dětí víc, manžel i já jsme z velké rodiny, tak jsme si po narození Šimona řekli, že tím nekončíme, jen že už víme, že vlastní „udělat“ umíme, tak není důvod plodit další. Vzhledem k tomu, že jsme se o pěstounství dřív velmi zajímali, měli jsme mezi pěstouny kamarády, věděli jsme, co a jak, rozhodli jsme se do toho jít. Je tolik dětí, které potřebují pomoct. A u našeho stolu bylo ještě místo.
Čím jste byla před sérií rodičovských?
Studovala jsem práva, jenže jsem třikrát vylítla od posledních státnic, takže to skončilo fiaskem. Byl to docela šok, životní obrat o 180 stupňů, ale nakonec mě to nasměrovalo tam, kde jsem se našla. V neziskovém sektoru. Pracovala jsem v organizaci pro ochranu spotřebitelů. Pak mateřská a první roky pěstounství, které byly velmi intenzivní, nebylo možné během nich pracovat.
Kolik bylo dětem, když jste je dostali do péče?
Oběma byly tři roky. Přijaté děti ale nemůžete dát rovnou do školky, je potřeba se jim víc věnovat, odbourávat jejich traumata a zvyky z ústavů či nefunkčních rodin, pár let to trvá. Teď už jsou všechny děti ve škole a já zpět v práci, na půl úvazku. Pracuji v organizaci, která mimo jiné pomáhá náhradním rodinám. Právní základ tak hodně využívám. Můj muž je na střední manažerské pozici v hotelovém provozu.
Před sedmi lety se k vám do pěstounské péče dostal Mirek. Čím si předtím prošel?
Narodil se rodičům, kteří sami vyrůstali v dětském domově. Míru si moc přáli, ale maminka péči nezvládla, když mu byly tři týdny, odešla od nich. Tatínek se o Míru staral půl roku, dál to bez zázemí, zkušeností a v tíživé finanční situaci nezvládal. Šel se poradit na OSPOD, kde mu prý doporučili dát syna do kojeneckého ústavu. Jsem přesvědčená, že kdyby v té chvíli tatínkovi spíš nějak aktivně pomohli, v ústavu syn vůbec skončit nemusel. Tatínek za Mirečkem pravidelně chodil, každý týden, stihli navázat vztah, který pak pokračoval, když už byl Míra u nás. Až do tragické smrti tatínka při nehodě.
Vy jste si tedy Mirka vzali z kojeneckého ústavu?
Ano. Úřady nás vyhodnotily jako vhodnou pěstounskou rodinu. První návštěva trvala deset minut, měl zrovna horečku, ani nevím, jestli nás vnímal. Z další návštěvy už jsme si ho vezli domů. Byl úplně apatický, nebrečel, neprotestoval, nevztekal se, ani moc nekomunikoval. Motoricky byl hrozně šikovný, po stránce sociální a emoční však zbědovaný. Tety tam byly a jsou skvělé, já proti nim nemůžu říct křivého slova, snaží se, jak mohou, ale na jednu připadá šest až osm dětí. Většinou miminek. I kdyby se měly roztrhnout, stíhají jen přebalovat, krmit a oblékat. Nic jiného. Žádné mazlení, utěšování, ukolíbávání. Není tam prostor ani na žádnou individualizaci.
V jakém smyslu?
Ptali jsme se třeba, co má Míra rád. A dozvěděli jsme se jen: „Obvykle snídají chleba s pomazánkou v osm hodin. Pak je takový a makový program. Pak je svačina.“ To prostředí je čistě nemocniční, zdravotnický personál. Z hlediska zdraví, hygieny a materiální stránky těm dětem nic nechybí. Míra byl vzorně čistý, vzorně obstaraný. Ale neměl nic svého. Jen jednoho medvěda. Jinak nic. Oblečení erární, hračky erární. Neznal vysavač, myčku, nevěděl, jak to vypadá v kuchyni. První dny u nás se choval dost nebezpečně, museli jsme za ním pořád chodit, protože se vůbec neuměl pohybovat v běžném domácím prostředí.
Jak jste se s Mírou seznamovali?
Přiznávám, že první rok mám v mlze. Bylo to velmi náročné. Míra měl „hospitalizační příznaky“, to mají i děti, když jsou dlouho v nemocnici bez rodičů, najdou si svůj způsob uklidňování, uspávání a Míra mlátil hlavou do polštáře. Tam dětem zřejmě nikdo nezpívá, neutišuje je, když pláčou, na noc je jedna sestra na nějakých dvacet pětadvacet dětí. Míra bušil do polštáře, brečel jako roční dítě, řval a nenechal na sebe sáhnout. Postupně se to zlepšovalo. V konfliktních situacích nebo když neví, co má dělat, ale pořád zamrzá, nereaguje. Někam odplouvá. Musíme vždycky počkat, až naskočí.
Co vám pomáhalo se sbližovat?
Ten medvídek. Jediná „bytost“ na světě, ke které měl silnou vazbu. A doteď ji má. Na spaní, na cesty. Když jsme už nevěděli, jak na Míru, mluvili jsme na něj přes medvídka. „Medvídku, myslíš, že je Mírovi zima?“ Ústavní děti totiž často neumí pojmenovat pocity. Míra na všechno říkal, že ho bolí břicho. My jsme museli postupně rozklíčovávat, jestli má hlad, je unavený, smutný. Dodnes vnímá fatálně jakoukoliv nepohodu. Naše biologické děti už leccos vydrží, chvíle hladu na výletě, bolavé nohy, chlad, Míru musíme nasytit, zateplit, jinak pro něj nastává konec světa. Měli jsme tendence ho nerozmazlovat, jenže tohle odbourat nejde, některé věci musíme brát, jak jsou.
S Monikou to bylo podobné?
To bylo výrazně snazší, o to náročnější je to teď, když začala chodit do školy. Všechny děti zatím proplouvaly bez zádrhelů, až s ní jsme narazili na poruchy učení, soustředění a ADHD. Skoro každý den sedíme u úkolů a má afektivní záchvaty, je to mazec.
Jak se k vám dostala?
Tehdy nás nekontaktovaly úřady, napsala mi babička, která potřebovala někam umístit vnučku. Úřady nám daly zelenou. Monička nebyla v kojeňáku, ale v Klokánku. Byla na tom mnohem líp i díky tomu, že měla krásný vztah s babičkou a taky celkem pravidelně udržovaný vztah s maminkou.
Proč skončila v Klokánku?
Její maminka je psychicky nemocná, snažila se, ale péči nezvládla. Babička jí od narození Moničky pomáhala, ale musela chodit do práce. Když byl Monice rok, začala být situace neúnosná a babička vnučku odvezla do Klokánku. Maminka s tím řešením souhlasila, dohodli se, že až se upraví její psychický stav, vezme si dceru zpět. To se nepovedlo. Babička si ji brávala každý víkend a každé prázdniny, s maminkou se také občas vídala, takže citové vazby má, i když ne ideální. Babičku jsme vlastně „adoptovali“ spolu s Monikou, je hrozně akční a jednou za čtrnáct dní si bere na víkend svoji vnučku plus pokaždé jedno naše dítě. S maminkou se Monika dosud vídá, tak ví, kde má své kořeny, to je velké plus.
Jakou má Monika povahu?
S ní je život jako v raftu na divoké řece. Je to dobrodružné, zábavné, veselé, ale někdy až nebezpečné. Je velmi živé dítě, přiznávám, že i já mám někdy dost. Je zlatá, úžasná, ovšem taky svéhlavá, prosazuje si svou dost umíněně.
Jsou vaše přijaté děti romské?
Ano, napůl. Na Monice to není vůbec vidět, na Mírovi ano. Povahově stereotypům o Romech neodpovídají. Kdyby byl Míra bílý, nikdo by u něj ty geny nehádal, u Moniky naopak, je bílá a nikdo její původ neřeší, je to vlastně nefér.
Vnímá to Míra jako handicap?
Žijeme na malém městě, většina lidí ví, že to je náš Mirek, není to pro ně „nějaké romské dítě“, ale Mirek od Luhanů, nemá žádný přízvuk a je to naše nejklidnější dítě. Ale někdy na to nepřijetí narážíme. Přijedeme do Prahy do obchodního centra a už za námi jde ochranka, přitom je to slušně oblečené, čisté dítě, neřve, nechová se nijak provokativně. Se svým romským tatínkem měl blízký vztah, ví, proč vypadá, jak vypadá. Řekla bych, že tohle je možná nejtěžší na pěstounské péči romských dětí, když vidíte, že dítě, které milujete, někdo nepřijímá, uráží nebo nespravedlivě soudí. Ty děti s pošramoceným začátkem mají často strašně nízké sebevědomí. Monika sice předstírá, že je suverénní, ale pořád se nenaučila mít se ráda.
Jana Luhanová (40)
|
Měla jste za ta léta vy nějaké psychické propady?
Slabší chvilky mám často, ve vlnách. Přes děti jsem hodně zranitelná, už jsem se i hodně nabrečela. A někdy bývám vyčerpaná. Třeba v poslední době, když má Monika afekty, při úkolech řve, roztrhá sešit nebo sedí pod stolem a hází po mně tužkama. To můžete rozumově vědět, že je to kvůli jejímu nízkému sebevědomí a traumatům, přesto jste úplně vyřízená. Střídáme se aspoň s manželem, abychom ji nepřetrhli. A do toho přijde nějaká ťafka od okolí kvůli Mirkovi, a to mě dorazí.
Jak na začátku přijaly vaše biologické děti Mirka a Moniku?
Když přišel Míra, bylo Bětušce pět let, byla už tedy velmi sociálně vyspělá, vnímavá, vzala ho skvěle. Pro dvouletého Šimona to bylo náročné a dodnes se mi trochu honí hlavou, že jsme se mu nestíhali věnovat tolik, kolik by zasloužil, snažili jsme se, ale Mireček si naší pozornosti v tom prvním roce prostě urvával víc. Když přišla Monička, byli už všichni starší, byli na to připravení a bylo to snazší.
Je mezi nimi někdy pnutí bio versus nebio?
Ne. Opravdu ne. Vím, že to zní nepravděpodobně, ale ony to nevnímají. Vytvářejí různé koalice, ale tohle nehraje roli. Je z nich prima tlupa, normálně se hádají, kočkují a mají se rádi. I když pochopitelně občas přijdou náročnější chvilky. Šimon je po mém tátovi cholerický, někdy vybouchne, Bětuška je v začínající pubertě, tak je někdy přecitlivělá, Monička ji umí zranit. Míra je spíš nekonfliktní a nejklidnější, ale svůj prostor si někdy umí hájit až příliš důrazně.
Jste vůbec někdy sama?
Málo a někdy mi to chybí. Děti jsou naštěstí naučené, že když přijdu domů, potřebuji čas na kávu, to je jen moje chvíle. Pak teprve se rozjede domácí kolotoč. S manželem se snažíme občas urvat nějaké chvíle sami pro sebe, děti dáme babičkám a ujedeme.
Váš muž je spíš živitel, nebo i pečovatel a táta?
On je hlavně hrozně akční! Myslím si, že má taky ADHD. Nediagnostikovanou. (směje se) Dodává naší rodině akci a energii a tempo, já jsem spíš ta pečovací klidnější složka. Oba jsme z pěti dětí, spojuje nás víra a také to, že jsme aktivně zapojeni v církvi bratrské, kde jsme vždy s dětmi pracovali, je nám to blízké.
Jaké jste měla dětství?
Jsem nejmladší z pěti sourozenců, vlastních i nevlastních. Naše zázemí nebylo úplně výstavní, rodiče se brzo rozvedli. S mamkou jsme měly a máme dobrý vztah, všechno zvládala až neuvěřitelně, jen měla trošku smůlu na výběr partnerů. Snažila se nám dělat hezký dětství a do dospělosti jsem si žádná velká zranění neodnášela. Možná i díky tomu v sobě mám tu naději pro děti, které nemají zrovna dobrý start, že i když je začátek složitý, dá se z toho vyhrabat.
A asi nemluvíte jen o traumatu z rozvodu.
Můj tatínek byl občas agresivní, zažili jsme těžké chvíle, já k němu přesto vždycky cítila pouto a v dospělosti jsme se zase našli. Loni zemřel, byla jsem s ním v podstatě až do poslední chvíle.
Omluvil se?
Dětství už jsme neotvírali. Jako dědeček byl výborný, přijal všechny naše děti, to pro mě bylo podstatné. Možná si ani neuvědomoval, že se nechoval vždy dobře. Takhle to cítím, díky tomu v sobě mám i milost pro ty biologické rodiče našich dětí, kteří se rozhodně nechovali ideálně. Nesoudím je, nikdy jsme nechodili v jejich botách, nevyrůstali jsme jako oni. Vím, co můj otec dostal od svých rodičů. Nemohl dávat víc, než dostal. Jsem přesvědčená, že nás můj táta měl rád, jen se doma naučil některé modely, které nefungují, a zase je aplikoval. Je to začarovaný kruh. Nese se to z pokolení na pokolení a pěstounská péče je v některých případech východisko, jak ten kruh nabourat.
