A to ještě jiná příjmení bývají při výchově dětí zdaleka ten nejmenší zádrhel.
„S drobnou nadsázkou lze konstatovat, že klasický model rodiny někdy představuje téměř zanedbatelnou minoritu,“ souhlasí rodinný poradce psycholog Petr Šmolka.
Traduje se, že dítě potřebuje ke zdárnému vývoji v rodině model obou pohlaví, aby se s ním mohlo v dospělosti identifikovat. Platí to samozřejmě v ideálním případě. „Není ale žádným tajemstvím, že i v úplné tradiční rodině mohou rodiče představovat spíše než vzor příklad téměř odstrašující,“ vyvrací mýtus Šmolka.
Mnohem významnější a vlastně klíčovou roli podle něj hraje, zda osobnosti rodičů nevykazují patologické rysy a zároveň i jejich vztah k dětem a zvolené výchovné praktiky odpovídají potřebám potomků. Za daných okolností může být ideální model rodiny plnohodnotně nahrazen takzvanou „jinou rodinou“.
Psychologové: Pro dítě je lepší neúplná rodina než špatně fungující |
Matka samoživitelka
Matka vychovávající dítě sama představuje jeden z nepochybně nejčastějších modelů. Nejenže často musí sama ekonomicky táhnout z velké části finanční rozpočet rodiny, ale je také sama na veškeré rozhodování. Takový stav může snadno vést ke stresu a frustraci, která se přenáší na děti. Na druhou stranu této matce často nezbývá, než děti brzy zapojit do chodu domácnosti, takže mohou být samostatnější a praktičtější.
„Odcházím do práce dřív než dcera do školy,“ snídani a svačinu si už od 10 let musí dělat sama. Když mám noční, je sama doma. Dřív jsem platila paní na hlídání, ale teď už je dcera velká, tak za hlídání ušetřím,“ popisuje 33letá zdravotní sestra Alena.
Problematický je v takovém případě i osobní život samoživitelek. Asi není ideální, když si doma náhradní tatínkové podávají dveře. Na seznamování mají samoživitelky pramálo času, nehledě na to, jak dodává psycholog, že ani jejich postavení na seznamovacím trhu není zrovna záviděníhodné.
Otec samoživitel
Pokud platí, že děti přejímají sociální chování dospělého v rodině stejného pohlaví, pak v rodině otce samoživitele může mít dcera s identifikací své dospělé role jednou problém - ostatně stejně jako syn vyrůstající ve výhradní péči maminky.
Otec samoživitel je kategorie i v dnešní době stále ještě spíše výjimka. Nestává se, že by hlavním problémem byly omílané domácí práce. „Cosi navařit a dát prádlo do pračky dovede téměř každý muž. Jen muž žijící s partnerkou tyto dovednosti pro jistotu skrývá, aby mu pak náhodou nezůstala celá domácnost na krku,“ vysvětluje psycholog Šmolka.
Na rozdíl od žen samoživitelek mají podle Šmolky otcové samoživitelé na seznamovacím trhu výhodnější situaci. „Starost o děti z něj dělá v očích potenciálních partnerek muže seriozního. V celé řadě žen je navíc cosi, čemu se říká ́syndrom sester Červeného kříže ́, tedy tendence starat se o potřebné. Pro ně je samoživitel objektem lákavým,“ vysvětluje, proč tenhle model rodiny obvykle dlouho nevydrží.
Střídavá péče
Rodiče na střídačkuJak funguje střídavá péče, řeší maminky na portálu eMimino.cz. |
Za optimální situace spolu oba rodiče vycházejí a na potřebách dítěte se dokážou dohodnout a tento model rodiny se také nejvíc blíží představám tradičním. Obvykle jen s tím rozdílem, že dítě je „věčně na cestách“, čímž je oslabena, nebo chcete-li rozmělněna, jedna ze základních potřeb dítěte, což je pocit domova spjatý obvykle s jedním útulným místem, kde voní kuchyně, kde má svou postel a oblíbené věci.
Z toho důvodů může z dítěte ve střídavé péči vyrůst dospělý, který nebude nikdy lpět na místě, kde žije, a nezíská (anebo naopak získá přehnaný) vztah ke svému domovu.
„Potřebuju usínat při tikání hodin. Velmi mě to uklidňuje,“ potvrzuje vliv dětských prožitků například dnes čtyřicetiletá Andrea, která vyrůstala v běžné klasické rodině. „Teprve nedávno mi došlo, že je to proto, že v mém dětském pokojíčku tikaly hodiny. Stejně tak mám ráda barvu lila, která doma vládla mému království.“
Dvě matky
Dvě matky je rodinný model, který se vyskytuje o něco častěji než dva otcové. „Tyto matky spolu obvykle vychovávají pokrevního potomka jedné z nich,“ popisuje Petr Šmolka. Spolu žijící dvě ženy si podle něj časem role v rodině rozdělí, nebo jsou alespoň navzájem zastupitelné. „Pak je dobře, když zejména syn má možnost potkat se i s mužským jednáním. Otce tak může do jisté míry zastoupit dědeček, strýc, ale třeba i trenér ve sportu nebo vedoucí ve skautu,“ myslí si psycholog.
Dva otcové
Takovou situaci, kdy dítě vychovávají dva gayové, známe dnes především ze světa celebrit. „Hypoteticky však člověk nemusí být zrovna Elton John, přesto se do analogické situace dostat může. Ustojí-li bez problémů intenzivní kontrolu a zájem okolí, vyvolaný neobvyklostí této varianty, pak může dítě vychovávat tak, že se nemusí cítit být o cokoli ochuzeno,“ komentuje takový Šmolka model rodiny.
Pokud se dvěma otci vyrůstá dcera, platí totéž, co v případě dvou matek o synovi: hodí se vzor chování shodného pohlaví. Ovšem vzhledem k tomu, že výchovný systém v Česku stojí a padá s učitelkami, měly by mít dívky z takové rodiny svou identifikaci o něco snazší.
Prarodiče
Dříve se poměrně často stávalo, že rodiče svěřili děti rodičům matky nebo otce v době, kdy si táta či máma dodělávali školu či budovali kariéru. Občas se prarodiče stávají náhradními rodiči tam, kde rodiče nemohou svou roli plnit.
„Pro dítě může být někdy těžké srovnat se s pocitem, že o ně rodiče v jeho očích jaksi nemají zájem. K prarodičům mohou jít děti i v případě, kdy rodiče nejsou s to výchovnou roli zvládnout; pokud je dítě něčím poznamenáno, pak většinou tím, co přechodu k prarodičům předcházelo,“ vysvětluje Petr Šmolka.
Adoptivní rodiče
Adoptivní rodiče procházejí náročným výběrem a předadopční přípravou. „Faktické adopci však zpravidla předchází poměrně dlouhá fáze očekávání, touhy a zklamaných nadějí, což může vést k tomu, že jsou o něco úzkostnější,“ tvrdí psycholog a dodává, že i když noví rodiče mívají - s výjimkou dětí z babyboxů - alespoň elementární informaci o pokrevních rodičích dítěte, přesto v nich může být i úzkost z toho, kdy a jaké geny se mohou projevit.“
Zatímco biologičtí rodiče sem tam nad lumpárnami svých potomků mávnou rukou a řeknou „to jsem dělal v jeho věku taky, je celý po mně“, s tímhle alibi si adoptivní rodič ani pěstoun nevystačí. V dobré víře pak při výchově dělá maximum, ale geny, a také určitá míra deprivace z raného věku dítěte, se záhy projeví. Zvládnout vlastní emoce, zmobilizovat trpělivost a nezištnou lásku, takovou, jaká obvykle ideálním biologickým rodičům nastupuje do značné míry automaticky, není až taková samozřejmost.
Pěstouni
Pro některé platí totéž, co pro rodiče adoptivní, zvláště když jde spíše o východisko z nouze, například tam, kde dítě není pro adopci právně volné. Někdy bývá pěstounská péče spojena i s tím, že pokrevní rodiče mají právo se s dětmi vídat, pak hodně záleží na vzájemném respektu obou stran.
Existuje ovšem i pěstounská péče krátkodobá, kdy jde jen o překlenutí kratší doby, než se dítě bude moci vrátit do rodiny, případně být adoptováno. Pro pěstouny to pak může být i forma zaměstnání. Měli by vlastně postupně nahrazovat výchovu a péči ústavní.
Pěstounská péče, a zejména ta krátkodobá, má ale vedle té adoptivní ještě jedno obrovské úskalí, o němž se mluví jen málo. Pokud se totiž předpokládá, že dítě půjde za čas zpět do biologické či jiné adoptivní rodiny, neměl by mezi ním a pěstouny vzniknout silný emoční vztah. Úkolem pěstounů je spíš uspokojit základní potřeby dítěte, nikoliv jej na sebe „navázat“ citově.
