Příběh Terezy Zůstat s ním, nebo rychle utéct?
Před časem jsem se seznámila se zajímavým mužem. Po rozchodu s bývalým partnerem se jevil právě on jako ten správný člověk. Moc se mi líbilo, jak to měl v hlavě srovnané, že vždy přesně věděl, co chce.
Jak zaručeně vykolejit perfekcionistu?✓ Vystavte před něj puzzle, kterému chybí jeden dílek. ✓ Ukažte mu, jak jíte léky tu z jednoho plata, tu z druhého. ✓ Ukrojte si z koláče jen část dílku, a ještě křivě. ✓ Odkrojte chlebu obě patky. ✓ Zeptejte se dotyčného, jestli náhodou nepřibral. ✓ Řekněte o něčem, co vytvořil, že je to dobré, ale ne dost dobré. ✓ Rozházejte mu věci. |
Nejsem zase až tak submisivní, ale celkem mi imponoval i ten způsob, jak se ke mně choval – trošku jako k malé holce, pořád mě totiž různě poučoval. Asi to bude znít divně, ale můj bývalý mě absolutně neposlouchal, byl duchem mimo, ať už jsem mu říkala cokoliv, a toto byl najednou pravý opak. Vnímavý, milý, schopný.
Brzy mě pozval k sobě domů. Těšila jsem se, zajímalo mě, jak žije. Od bývalých partnerů jsem byla zvyklá na chaoticky uspořádaná obydlí a nepořádek, ovšem toto byl pravý opak. Až mi bylo skoro nepříjemné, jak sterilní prostředí tam je.
Nervózně jsem přešlapovala, a zatímco on chystal večeři, kroužila jsem se sklenkou vína kolem a prohlížela si, co má v knihovničce… Zaujal mě hřbet jedné knihy, tak jsem položila skleničku, knihu vytáhla, zalistovala v ní letmo a po chvíli ji dala nazpět do knihovny.
V ten moment letěla vařečka do kouta a on zařval: „A dost!“ Neměla jsem tušení, co se stalo, skoro bych věřila, že do něj vstoupil ďábel. On se ale přiřítil ke knihovně a za zběsilé gestikulace na mě křičel: „Copak to nevidíš?!“
Mám doma sobce, co myslí jen na sebe. Už mi to leze krkem, stěžuje si Aneta |
Já to neviděla, on mě však hned poučil. Spáchala jsem prakticky „zločin proti lidskosti“. Položila jsem víno na stůl bez podtácku, takže tam zůstal kroužek, a ještě jsem vrátila knihu jinam, než kde byla původně. A co je vůbec nejhorší – když jsou knihy seřazené dle několika kritérií jako rok vydání nebo oblíbenost, jak by to šlo napravit?
Místo večeře mi dal pěknou čočku a já začala mít pocit, že tudy cesta nevede. Sice snesu hodně, ale je možné, aby někdo tak šílel kvůli hloupostem? Jsem do něj asi zamilovaná, ale nevím, jestli se něco takového dá porazit jen láskou.
To by na mě takhle křičel pořád? A jak bych poznala, co je dobře a co špatně? Dávají se k takovým podivínům návody k použití? Jsem teď na vážkách a nevím, zda mám věřit v to lepší a dát vztahu šanci, anebo raději rychle utéct.
Tereza (44)
Co by měla Tereza dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
Jak zasáhl perfekcionismus do života Magdy? Přečtěte si její příběh.
Příběh Magdy O novou kolegyni mám strach
V čem tkví problém perfekcionisty?Perfekcionismus je osobnostní rys, který umí značně zkomplikovat vztahy. Není to jen nezdravá závislost na dokonalosti, ale i víra, že je možné jí dosáhnout. Do jisté míry je pozitivní a přínosná, v rámci seberozvoje určitě, díky tomu tu máme perfektní vynálezy nebo knihy, od kterých se nejde odtrhnout. Ano, ale také si povšimněte, že s největšími velikány, s těmi, co si na perfekcionismus potrpí, zpravidla žádná drahá polovička moc dlouho nevydržela. A to je ten problém. Ne každý má totiž pochopení pro něco, co připomíná obsesivní chování či až nezdravý způsob přemýšlení. Perfekcionista se nesmyslně zasekává na maličkostech a své okolí tím dovede rozčílit. Řeší to, čeho si druzí ani nevšimnou, neakceptuje fakt, že i nedokonalost může být krásná. Má tendenci se buď zaměřit na sebe a v podstatě sám sebe šikanovat, nebo se orientuje na ostatní. Od všech vyžaduje dokonalost, proto druhé musí přesvědčovat o svých pravdách. Trpí totiž pocitem, že všichni kolem něj dělají něco (všechno) špatně. S ohledem na skutečnost, že tento typ perfekcionistů chce i dokonalý protějšek, může to mít v životě těžké. I když, oni to mají perfekcionisté vždycky těžké. Je třeba si uvědomit, že tohle duševní nepohodlí se odráží i na fyzickém zdraví. Mezi perfekcionisty je také vysoké procento sebevražd, o rozvodech ani nemluvě. |
Nedávno mi zemřela kolegyně. Bylo to náhlé a nečekané a dost mě to zasáhlo, byly jsme dokonale sehrané. Když jsme se všichni v kanceláři trochu oklepali z nejhoršího, oznámil šéf, že na její místo už má někoho nového.
Pravda, mohla jsem být od začátku předpojatá, protože bylo nad slunce jasnější, že najít za zesnulou kolegyni adekvátní náhradu je prakticky nemožné. Ale nemyslím si, že bych byla taková, spíš jsem zkrátka vnímala, že mi na ní něco nesedí, a to od první minuty, co vstoupila do kanceláře.
Její první dny na novém působišti se daly svádět na stres a nervozitu. Snažila jsem se jí pomoct, všechno jí vysvětlovala a ukazovala, ale přišlo mi, že pak je to ještě horší.
Byla pořád dost roztěkaná, ale zároveň se až nezdravě snažila. U počítače seděla ještě dlouho po pracovní době, každou zprávu po sobě několikrát četla a donekonečna ji předělávala. Logicky jí tak vše trvalo déle, než bylo zdrávo, za což se mi donekonečna omlouvala.
Až jsem pochopila, čím to je, kolegyně jednoduše řešila každou hloupost. Tiskárna tiskla s malým flíčkem v horním rohu. Myslím, že si toho nikdo pomalu ani nevšiml, ale ona z toho dostala regulérní hysterický záchvat, dokonce křičela na člověka, co se nám o tiskárnu stará, že si to nemůže dovolit.
Hleděla jsem na ni tehdy s otevřenou pusou, bylo to prvně, co se takhle projevila. Takových záchvatů později přibývalo, ale to byl jen začátek. Jednoho krásného dne si nás obě zavolal na kobereček šéf. Zběsile nám mával před očima nějakým papírem a vykřikoval, že to není možné. Došlo k nějaké chybě ve výpočtu, který prováděla právě kolegyně, a pro firmu to mělo mít následky.
Vina částečně padala i na mou hlavu, protože tvoříme tým. Šéfovi jsem se tedy omluvila, ujistila jej, že si příště dáme větší pozor, a tím to skončilo. Kolegyni jsem nic nevyčítala, prostě mi to nepřišlo tak dramatické. Jí ale zřejmě ano.
Druhý den se nedostavila do kanceláře. Prý je nemocná, říkalo se. Jenže manžel dělá v nemocnici sanitáře a vyprávěl mi pro něj nepochopitelnou historku o ženské, kterou přivezli – chtěla se prý zabít, protože cosi špatně spočítala. Došlo mi, že takových moc není, a všechny další indicie seděly. Když se po nějaké době vrátila do práce, měla na zápěstí velké náramky...
Přiznám se, že jsem z toho naprosto zděšená a vůbec nevím, co si o tom myslet, ale hlavně, co dělat. Nejsme kamarádky, nechci jí ani říkat, že o všem vím, ale ráda bych jí samozřejmě nějak pomohla. Taky nechci, aby se znovu pokusila o sebevraždu jen proto, že udělala nějakou chybku v práci. Tohle přece není normální!
Magda (52)
Co by měla Magda dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
