Ilustrační snímek
Jak vzpomínají na dvacet redaktorky Ženy a život?
Tereza Dusová (31): „Za úspěšné složení maturity mi byla od rodičů nabízena studijní cesta do Anglie, podpora ve studiu na vysoké škole a možná, když vše půjde podle plánu, i základ na první auto. Tohle všechno jsem ve dvaceti letech hodila za hlavu, protože jediné, po čem jsem v té době toužila, bylo miminko.
Představovala jsem si to jako v amerických filmech – budu dokonalá a mé dítě bude mít šik mladou maminku, kterou budou jeho spolužáci srovnávat se Stiflerovou matkou z komedie Prci, prci, prcičky. I když mě od mého rozhodnutí rodiče všemožně zrazovali, já si šla za svým a nyní mám osmiletého syna. Těžko posuzovat, jestli jsem se tehdy rozhodla správně, každopádně od mé naivní představy se mnohé změnilo – nejsem tak dokonalá, jak se nám snaží namluvit americké filmy, a ke Stiflerově matce mám taky na hony daleko. Jsem nejspíš stejně trapná, jako kdybych rodila ve třiceti.“
Barbara Juzlová (43): „Ve dvaceti jsem nabyla pocitu, že je pro mě moje rodné město na Moravě moc malé a že chci do světa. Do roka jsem odletěla do Austrálie, kde jsem studovala angličtinu a starala se o děti. Nebýt toho, že jsem se těsně před odletem šíleně zamilovala, jsem tam nejspíš dodnes. Zkrátka, vrátila jsem se kvůli svému klukovi, ale bylo to mé vlastní rozhodnutí. Do měsíce po mém návratu jsme se rozešli a mě za další tři měsíce zavál osud, práce a štěstěna do Prahy, která je od té doby mým druhým domovem.
Tady začala éra mého svobodného a vlastně i bezstarostného života. Sice jsem první zimu neměla na zimní boty a dávala jídlo za okno na parapet, abych šetřila elektřinu za provoz ledničky, ale takové povrchnosti mi bohémský život v minigarsonce pod Žižkovskou věží, podkreslený písněmi Hany Hegerové a litry levného vína, nemohly zakalit. Dnes sice nechápu, jak jsem to mohla přežít, ale byla jsem šťastná a doteď na to moc ráda vzpomínám.
Kdybych měla něco zpětně poradit svému dvacetiletému já, tak aby se moc nezabývalo tím, co si o něm myslí jiní, nechtělo se všem zavděčit, naučilo se včas říkat ne a žilo si život podle sebe. Protože jak říkáme na Moravě: Lepší je si život pos..t sám než podle toho, jak vám radí ostatní.“
Hana Šperková (37): „Ve dvaceti jsem se zbytečně moc kontrolovala, málo si užívala bezstarostného mládí, řešila věci, kterými jsem se klidně mohla zabývat až o deset let později. Naštěstí jsem se kolem pětadvaceti lehce vzpamatovala a leccos dohnala. Ukončila jsem totálně vyčpělý a přechozený vztah, vycestovala do Kanady a USA, začala se oblékat mladistvěji… Svému dvacetiletému já bych mimo jiné nařídila: Neřeš pořád váhu, vždyť máš super postavu. Tlustá teprve budeš, potom co odnosíš dvě děti!“
Zdeňka Skokanová Němcová (52): „Kdy že mi to vlastně bylo dvacet? Jisté je, že byl socialismus, že jsem tehdy k nelibosti rodičů vzdala studium na ČVUT a zoufale se zamilovala do muže o dvacet let staršího.
Moje budoucnost, nejen pracovní, byla ve hvězdách. Naštěstí za rok vše změnila sametová revoluce a život se rozjel naplno. Co bych s odstupem třiceti let změnila? Téměř nic. Onen starší partner mě naučil fotit, pomohl mi dostat se na FAMU, abych mohla dělat, co mě baví. A včas mě opustil, abych mohla najít toho pravého. Jen jedinou věc bych určitě udělala jinak – odjela bych na pár let do světa a naučila se aspoň tři jazyky. Tímto poučena jsem vyslala dceru do Irska a teď se mi stýská.“
