Zrádná emancipace
Zatím jsem v paneláku u Bauerů, kde srkám znamenitou polévku. Skrz balkonové okno a opečovávané muškáty, bazalku či oregano prosvítá ranní dubnové sluníčko, bavíme se o nadcházející veselce vnučky Moniky, je tu milo.
„Víte, s manželstvím musí mít člověk i štěstí,“ uvažuje Bohumír. „Když přemýšlím nad dnešní vlnou rozvodů, vedle nabourání rodinných vazeb za tím vidím i emancipaci žen. Prostě chtějí radši dělat kariéru. Taky je to možná otázka víry - my sice nechodíme do kostela, ale nějakým způsobem ji máme v sobě. Změnilo se toho spousta. Kdybych já tehdy odešel od rodiny, ekonomicky bych se dopustil sebevraždy. Dneska lidi bývají daleko soběstačnější. Hele, ale teď mě stejně nejvíc zajímá, jak vám chutná ta dršťkovka?“ Výborná! Fakt.
Každou sobotu
Hrozí nám stěhování kvůli suchu? Vyschnou řeky? Zažijeme války o vodu? Čtěte 25.5. v příloze MF DNES Víkend.
„To jsem rád, my už snídáme jenom polívky. Navykli jsme si kvůli psovi Vaškovi, kterého jsme měli jedenáct a půl roku. On ráno dostal maso, my polívku. Sice nám před dvěma roky umřel, ale už jsme si na ty polívky nějak zvykli.“
S každou další nabranou lžící se nořím hlouběji i do příběhu Bauerových. Potkali se právě v Brozanech, kam se Bohumírovi přivdala sestra. Jednou tu byl na návštěvě a všiml si pohledné slečny v krátkých manšestrových kalhotách.
I on jí padl do oka: „Byl to fešák! S modrýma, prošívanýma semišovýma botama...“ „To víš, mámo, to se v padesátých letech na Brněnsku nosilo.“
Čekaly je roky krásné i bolavé. Bohumír už jako ženáč vystudoval techniku; jen co dokončil vojnu, dostala mladá rodina byt v Mohelnici. V tamním podniku MEZ udělal rychlou kariéru, dotáhl to až na ekonomického náměstka.
„Jenže se rychle projevilo, že povaha člověka je jeho osudem. Já nemám rád nespravedlnost. Když se mi něco nelíbí, tak to řeknu. V Mohelnici jsem kolem sebe viděl staré kádry, kteří si nechtěli pálit ruce. Proto jsem to v roce 1968 odnesl. Když přijely tanky, všichni se ztratili a já byl na ráně jako kontrarevolucionář. Byl jsem exemplárně potrestán.“
Přišel o práci, stal se z něj jeřábník, a to zrovna ve chvíli, kdy děti vycházely školu. Paní Stanislava z toho měla vážné zdravotní problémy. Tehdy bylo opravdu zle.
A táhlo se to. Dcera Martina chtěla o pár let později na konzervatoř, třikrát ji tam kvůli otcovu škraloupu nevzali. Nakonec se její talent díky čísi přímluvě přece jen prosadil, stala se z ní operní hvězda, členka Národního divadla. Ale...
„Takových těžkých momentů jsme měli víc,“ říká Bohumír Bauer. „I shánění bytu v Praze bylo šílené. Jednu chvíli jsme bydleli na ubytovně, kde byly společné umývárny, děti zůstávaly u maminky. Nebo když se holky vdaly - to nás bydlelo v malém bytě naráz i osm. Všechno jsme to nakonec nějak vyválčili.“
