Nedokázala jsem polknout hořkou pilulku a dělat, že se nic neděje. A proto jsem odešla.
Ke krizím, které občas "zpestří" každý vztah, jsme s Honzou přistupovali vždycky konstruktivně: uměli jsme o nich mluvit a řešit je. Jenže ta poslední byla jiná. Honza byl jiný.
Velmi dobře si vybavuji víkend, kdy se vrátil od rodiny, se kterou si "příjemně odpočinul", zatímco já jsem musela kvůli práci zůstat v Praze. Nedělní shledání probíhalo standardně: dali jsme si pusu na uvítanou, ohřáli si jídlo a sedli ke stolu, abychom si sdělili zážitky. A protože moje stereotypní pracovní náplň nebyla nikterak zajímavá, vyprávěl hlavně Honza. "Byl jsem u ségry..., u kamaráda..., bylo fajn...," líčil. Z jeho slov ovšem bylo najednou znát, že mluví nerad. Vyprávěl, protože "musel".
Zanedlouho se vysvětlilo, v čem byl problém. "Víš, chtěl bych ti něco říct...," pronesl o pár dnů později při společném obědě. "Potkal jsem ženu, se kterou je mi fajn...," řekl provinilým hlasem a do zad mi zarazil tu největší a nejostřejší kudlu. Od této chvíle se náš vztah, který už prošel mnohými zkouškami, začal bortit jako dům z karet.
Myslím, že jsem silná osobnost a když jde do tuhého, umím v sobě zmobilizovat všechny síly a ukázat, co ve mně je. Což se také stalo. Honza mi totiž často vyčítal, že jsem k němu chladná a že mu nedávám tolik lásky, kolik by potřeboval. Často jsem měla na talíři, že jsem to já, kdo hledá jiného - tak si totiž Honza vysvětloval můj vztah ke kamarádovi, který skutečně mohl přerůst v něco hlubšího. Jenže moje silné pouto a láska k Honzovi to nikdy nedovolily. Teď jsem začala o Honzu bojovat. Nové okolnosti mě vyburcovaly a já mu chtěla dokázat, jak moc ho miluji.
Můj upřímný záměr mi na chvíli skutečně vyšel a zdálo se, že jsme popadli nový dech. Že se mýlím, jsem pochopila, až když se mi přihodila ta nejabsurdnější věc - stála jsem s autem na červenou a pouštěla Honzovu milenku na přechodu. V milionovém městě! Přitom pochází z jižních Čech. Už jednou jsem ji viděla, takže jsem si ji nemohla splést. Když jsem se pak večer snížila k tomu, abych Honzovi vlezla do telefonu, moje obavy se jenom potvrdily. Honza už nemohl zatloukat. Pravda, i tuhle turbulenci jsme ustáli, ale jen do doby, než se opakovala znovu. V milionovém městě! Někdo tam nahoře si se mnou pěkně hrál. To už byla pro mě konečná, a protože jsem si chtěla zachovat kus úcty vůči sobě samotné, začala jsem si hledat byt. Během několika dnů jsem se odstěhovala.
Naivně jsem si myslela, že oba využijeme samotu k tomu, abychom si uvědomili, co vlastně chceme a jak moc se milujeme. I Honza totiž ve slabé chvilce vyslovil přání, že nám samota prospěje. Škoda jen, že si Pavlu - tak se totiž ta jeho nová jmenuje - k sobě o dva dny později nastěhoval.
Teď už je to měsíc, co jsme od sebe a já si připadám, jako by to byly roky. Neumím žít, pouze přežívám. Nenávidět ho nedokážu, přestat milovat také ne. Hlavou i srdcem vím, že ho miluji i se všemi chybami, které má, a že je jediný člověk v mém životě, který mě dělal šťastnou. Uměl to! Přestože mě často kontaktuje a stále vyznává lásku, Pavly se vzdát zatím nechce. Někdy mám pocit, že by nás měl nejraději obě.
"Mám ji rád, opravdu moc rád, ale když přijdu domů, marně tam hledám Tebe," stálo v jedné z mnoha SMS, které mi posílá. Potkáváme se i pracovně, takže se podobným vyznáním nevyhnu ani osobně.
Všemu teď nechávám volný průběh, ale velmi se trápím. Ta bezmoc, že nemůžu nic vyřešit, je hrozná. Často se probouzím s pláčem a ptám se: PROČ!? Proč ho tolik miluji...Poraďte mi, prosím.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 23. listopadu 2008. Anketa je uzavřena.
