Kateřina vystudovala medicínu v Praze. Škola ji bavila, práce naplňovala, ale podmínky v českém zdravotnictví před bezmála deseti lety nebyly zrovna růžové.
Blogy lékařky Kateřiny Karolové na iDNES.cz si přečtěte ZDE. |
„Abych se mohla plynule a kvalitně vzdělávat, musela jsem se hádat s kolegy z oddělení. Každý si přál dodělat si povinná kolečka pro atestaci, uvolnit se z práce na nutné kurzy a školení, ale personální stav to neumožňoval. Člověk pak musel bojovat s tím, jestli mít ostré lokty, nebo v rámci dobrých vztahů vlastní vzdělávání odložit na neurčito,“ vypráví Kateřina.
„Navíc nás vedení nutilo pracovat v úplně jiném oboru, než byla naše specializace. Místo pediatrie jsme měli vykrývat pracovní místa na geriatrii.“
Sžírala mě samota a nejistota
Ke spokojenosti mladé lékařky nepřispěl ani fakt, že pracovala za 99 korun na hodinu. A tak se jednoho dne rozhodla zkusit štěstí jako pediatrička v Německu. Byla tehdy čerstvě vdaná, ale manžel ji přesto podpořil. Její odhodlání bylo však za hranicemi vykoupeno samotou, částečně také kvůli jazykové bariéře.
„Nemluvila jsem špatně, ale málo jsem si věřila a bála jsem se dělat chyby. Bylo to logické, pokaždé když jsem se zadrhla na nějakém slovíčku, mi běželo hlavou, jestli lidé pochybují i o mých lékařských schopnostech. Věděla jsem třeba, že dítě má čepy v krku, ale neuměla jsem to říct německy,“ popisuje mladá lékařka.
Nemohla jsem to v sobě dusit
Ani situace v německém zdravotnictví nebyla úplně ideální. Kateřina pracovala v podstatě za tři neexistující kolegy, aniž by někdo příliš řešil, že je tam nová. Diagnostické i lékařské postupy se navíc od těch českých v mnohém lišily – zkrátka zmatek, hora práce, obrovská zodpovědnost a přezíravost ze strany lékařů i sester. Není divu, že toužila ze všeho se vypovídat a podělit se s někým o své zkušenosti, což ji nakonec přivedlo k počítači.
„Hned po prvním dni za hranicemi jsem večer sedla k notebooku a poslala domů dopis o tom, co jsem zažila. Stal se z toho můj každodenní rituál. Moje dopisy se pak začaly šířit mezi známé a kamarády a začali mi psát lidé, jestli bych je mohla zařadit do svého mailového adresáře,“ vzpomíná Kateřina.
Narodili se nám tři kluci
Její čeští kolegové si dopisy tiskli a ukazovali je jako odstrašující příklad těm, kteří se chystali odejít za lepším do ciziny. „Mělo to takový úspěch, že se mě lidé ptali, jestli bych dopisy nechtěla vydat knižně. Nakonec jsem zvolila zveřejnění formou blogu. Líbilo se mi, že můžu v diskusích komunikovat k tématu,“ říká Kateřina, jejíž blog Já, doktorin se počátkem letoška nakonec dočkal i knižního vydání.
Kateřina Karolová
|
Kateřina v Německu pracovala dva a půl roku. Před návratem do Česka se jí podařilo udělat si atestaci, domů tedy přijela už jako zkušená lékařka. Ke stálému návratu navíc měla pádný důvod – byla těhotná.
„Na mateřskou roli jsem se moc těšila. Po narození prvního syna jsme s manželem plánovali pořídit mu co nejdřív sourozence. Hned 14 měsíců po prvním porodu se nám narodil další chlapeček a 14 měsíců nato třetí,“ usmívá se dnes už trojnásobná maminka.
Chceš na medicínu? Dobře to zvaž!
A nebyla by to snad ani ona, kdyby o svém mateřství nezačala psát, a tak vznikl blog Mamina a mimina, kterým si opět získala řadu věrných čtenářů. Třetí série blogu byla pak opět věnovaná zdravotnictví.
„Chtěla jsem poukázat na problémy, které čekají nastupující lékaře – rozhodla jsem se pojmout to jako určitou formu varování pro mediky. Nejnovější sérií blogu poukazuju na raritní případy z lékařské praxe, se kterými jsem se během výkonu profese setkala. Nazvala jsem je ‚To nechcete zažít! Ani jako pacient, ani jako lékař‘. Mým cílem bylo rozšířit veřejné povědomí, které je nejlepší formou prevence,“ říká Kateřina, jejíž blogy se těší obrovskému zájmu, během týdne je přečte přes 44 000 lidí.
„Mám radost, že se záměr daří. Myslím, že to vše má smysl,“ je přesvědčená Kateřina, která se po mateřské pomalu chystá na návrat do práce – stane se pediatričkou v Luhačovicích.
